Byl jsem rozbitý. Na zemi, bojoval jsem tam. V blátě a bez křídel, která by mi pomohla dostat se z toho pekla. A když přišel strach, věděl jsem, že tam budeš. Že mě při mém pádu k zemi chytíš.

„Neruším, náhodou?‟

„Calebe...‟

Odtáhla se z Theodorovi hřejivé náruče a vyšla vstříc svému naštvanému příteli.

„Říkal jsem ti, ať se od něho držíš dál.‟

„Jsme jen kamarádi, Calebe.‟

„Ah tak, kamarádi. Spíš ses tam po něm plazila, nemyslíš?‟

„Takhle s ní mluvit nebudeš!‟

„Ty buď zticha! Už minule jsem ti dal dost jasně najevo, že se od ní máš držet dál, Theodore!‟

„Nic se přeci nestalo, pojď dovnitř a v klidu si promluvíme, Calebe."

„Mluvit? O čem? Že mi celou tu dobu zahýbáš s mým bratrem? O tom chceš mluvit, zlato? Opravdu? Kolikrát už jste si to rozdali?‟

„Mlč, nebo ti tu klapačku zavřu sám! Nebudeš k ní takovej!‟

„Calebe, prosím. O nic přeci nejde, jen mi byla zima. Prosím, jdeme.‟

„Nejde o tebe. Jde o něho! Neví, kdy přestat a sahá na něco, co je moje!‟

„Říká ten, co jí celou dobu zahýbá!‟

„Cože?!‟

„Taháš se s Lindou, myslíš, že to nevím? Hezky večer a tajně. Prostě náš dokonalý Caleb!‟

A pak jsem nechtěně rozbil i svou princeznu.