Chtěl bych...
Vezmi mě zpět do dne, kdy jsme se poznali. Jo, chci se vrátit a říct té dívce, že jsem nebyl jediný blázen, který se do ní zamiloval.
Měl jsem ji celou a pak ji ztratil.

Přiznej, že jsme se poznali ve špatný čas. Naše srdce splynula v jedno, ale ostatní nám nedali šanci. Nedali.
Co s tím. Co si jen počneme? Copak je to spravedlivé?

Theodor: Caleb říkal, že jste se dnes pohádali.

Theodor: Co se stalo?

Mia: Nedělej, že tě to zajímá.

Theodor: Zajímá.

Mia: Nech mě být.

Co se to s námi stalo? Kdy jsme se vzdali? Princezno, copak sis opravdu myslela, že bych dokázal být s jinou?
Proč? Jaká pohnutka, tě k tomu dohnala?

„Dobrý den, ehm...je Mia doma?"

Špatný čas. Princezno, moc špatný.
Vyděsila si ho. Asi...asi si to po tom, co udělal zasloužil. Našel tě u tebe v pokoji. Seděla si tam s nohama pod bradou a třásla ses.

„C-co tady děláš. Kdo tě sem pustil?"

„Princezno..."

„Bolí to... bolí to..."

Plakala tam. Má víla, které polámali křídla. Po zápěstích jí stékaly kapky krve a já se je snažil chytit. Chytit svou padající vílu.

„Ššššš"

„On...on...vyčítala jsem...jsem mu, že už... už se ani nezajímá...a on..."

„Pojď ke mně."

Potřebovala trochu lásky. Jen trochu něhy. Potřebovala mě a já ji.

„Mám ho opravdu r-ráda. Proč to tedy není...ff, ta-takové..."

„Jaké, broučku."

„Jako s tebou. Proč jsi přišel ty a ne on? "

„Dej mi to, ubližuješ si, princezno."

„Já...já jsem ti...dovolila ti, abys mě poznal...p-proč... proč mi to pořád dě-děláš."

Plakala. Plakala a cítila se zrazená.
Kvůli mně. Ztracenému cizinci, který jí chtěl dát jen své srdce.
Plakala, plakala mu do trička a on ji hladil ve vlasech.

„Protože jsem až moc velký sobec."