Byly okamžiky, a já je opravdu nenáviděla, kdy jsem si namluvila, že by beze mě bylo všechno snažší.
Lidé by se nemuseli přetvařovat, abych se cítila lépe, nemuseli by si dělat s starosti s tím, proč jsem smutná nebo proč brečím a ja bych naopak nemusela přemýšlet, co pořád dělám špatně.

Ta dívka, ta kterou jsem pořád uvnitř byla, malá bezbranná holka. Ničila se a nedokázala s tím nic udělat.
Jak by jí dokázala pomoct její máma? Co by ta s tím dělala? Jak ji znala, tak nejspíše nic.

Theodor: Co děláš?

Theodor: Celý den jsem tě neviděl

Theodor: Ani u nás...

Theodor: Ignoruješ mě?

Theodor: Jsi naštvaná?

Mia: Ne

Mia: Jsem v pořádku

Mia: Jen moc práce a úkolů

Mia: znáš to

Theodor: Vím, že jsem asi ten poslední, komu by ses chtěla svěřit, ale...

Mia: Jo, máš pravdu

Mia: Jsi úplně ten poslední

Theodor: Víš, že to vím

Mia: Vím co?

Theodor: Všiml jsem si jich.

Theodor: Těch jizev na zápěstí.

Theodor: Pokud jsi teď smutná

Theodor: Chci vědět kvůli čemu

Mia: Já nejsem smutná.

Mia: Nikdy jsem nebyla smutná.

Mia: Jsem zlomená, v tom je rozdíl.

Mia: A nedokážu to kontrolovat. Neumím tomu zabránit.

Theodor: Možná, že ty ne...

Theodor: Ale já ano, princezno.