„Proč nespíš?"

„Fuj, co tady děláš?"

Seděl jsem u kuchyňského ostrůvku a máčel si sušenky v mléce. Jak bych mohl spát, když ses mi vkrádala do snů? Byla jsi tak blízko a zároveň daleko. Měl tě on, ne já.
Nikdy jsem ti to neřekl. Nemluvil jsem o tom, jak si mě tím ničila.

„Měla jsem zlý sen."

Ten jediný moment. V té jediné vteřině, bych si tě stáhl k sobě a víckrát už tě nepustil.

„Chceš sušenku? Obecně je to dost známý lék na smutek."

„Nejsem smutná..."

„Jsi"

„Má cenu se s tebou hádat?"

„Ne, vezmi si sušenku."

„Nechci sušenku."

„Jsi smutná"

„Nejsem!"

„Pšš, nebo vzbudíš celý dům, princezno."

„Zabiju tě."

„Vezmi si sušenku."

„Nechci."

„Co nechceš?"

„Tvoji sušenku!"

„Ah, máš pravdu. Je popraskaná. Vezmi si tuhle."

„Je úplně stejná."

„Není"

„Vždyť to vidím! Je úplně stejná..."

Byla si moje malá víla. Miloval jsem, když si se vztekala a tváře si u toho měla rozpálené.

„Není stejná princezno."

„Ah, tak mi prosimtě řekni, co je na téhle tak speciální, že mi ji pořád cpeš před nos."

„Tahle je totiž ode mě pro tebe. Je jen tvá."

Usmíval jsem se na tu dívku a ona na mě koukala, jako kdybych si z ní dělal legraci. Stála tam v tom svém tričku na spaní, které na sobě mělo kočku a váhavě si tu sušenku vzala.

„Děkuju."