„Rád tě zase vidím, Mloku. Pojď dál,“ vyzval svého bývalého studenta a zároveň dlouholetého dobrého přítele Albus Brumbál. Mlok Scamander, vysoký stydlivý muž s dobrým a laskavým srdcem chovající lásku ke kouzelným tvorům, na Brumbálovo vyzvání vstoupil do jeho kabinetu.

„Napadlo mne, že bych se mohl zastavit,“ odpověděl mu s úsměvem Mlok. Jako vždy si s sebou brával svůj kufr, jehož vnitřek byl zvětšen nezjistitelným zvětšovacím kouzlem pro případ, že by všechny své tvory, jež choval, musel někam přepravovat. „Optat se vás, jak se vám daří, jen tak nezávazně poklábosit o různých věcech... zkrátka si dát s přítelem šálek čaje.“

„Nemohu tvrdit, že mi tvá návštěva nepřijde vhod,“ pousmál se Brumbál, pokynul Mlokovi ke křeslu před nízkým stolkem a jakmile se posadil, sedl si i on naproti němu. Mávl rukou a vzápětí k němu pomalu dolevitoval podnos s dvěma hrníčky a konvicí, v níž se začal louhovat bylinkový čaj. Albus si unaveně promnul kořen svého křivého nosu a pohlédl na Mloka skrz své půlměsíčkové brýle. „Je od tebe milé, že ses zastavil, Mloku. Jsi ten typ člověka, který druhého dokáže přivést na jiné myšlenky, když se trápí. Obdivuji tě.“

„Na mně není co obdivovat,“ zamumlal rozpačitě magizoolog a stydlivě sklopil hlavu, až mu ofina zrzavých vlasů spadla do očí. Položil si svůj kufr na kolena a prsty zabubnoval o jeho víko. Zámek cvakl, kufr se pomaloučku otevřel a nejdřív vykoukly roztomilé packy, potom opatrný dlouhý čumák, jenž připomínal zobák ptakopyska, chvilku zvědavě čenichal a nakonec z kufru vylezl váhavý hrabák, jenž svým vzhledem připomínal většího krtka. „No pojď sem. Že ti to ale trvalo, vždyť to tady přece znáš,“ usmál se Mlok a vzal hrabáka do náruče, podrbal ho na bříšku a na uklidnění mu dal lesklou minci, již si zvířátko okamžitě pečlivě ukrylo. Albus se pobaveně naklonil a s neskrývaným úžasem hrabáka pozoroval.

„Á, můj starý známý. Tihle tvorečkové mne nejspíš nikdy nepřestanou udivovat. Dá si...?“

„Mléko. Jo,“ přikývl s úsměvem Mlok a láskyplně svého mazlíčka sledoval. Zatímco si Albus přivolal misku s mlékem a nalil sobě a svému společníkovi čaj, hrabákovi otrnulo, a tak začal zvědavě čmuchat kolem. Podklouzl Mlokovi pod rukou, seskočil na zem a nadšeně si prohlížel lesknoucí se nádobí položené na stolku. „Ale ne, zase ty lžičky!“ zvolal Mlok vyděšeně a zatímco hrabák šplhal po noze stolu vzhůru, aby příbory ukradl, nechal je Brumbál rychle zmizet. Zvíře se zatvářilo zklamaně a podezřívavě na bradavického profesora pohlédlo, ten mu ale na usmířenou podstrčil misku s mlékem a pohladil ho po hebkém kožíšku.

„Občas je to s ním k zbláznění, a ti jejich malí... o tom ani nemluvě,“ pokroutil hlavou Mlok a natáhl se pro svůj šálek s čajem. Zlehka si z něj usrkl a pokračoval, zatímco ho Albus zaujatě poslouchal, přehodil si nohu přes nohu a pomalu upíjel čaj. „Tina je z nich poslední dobou úplně hotová. Utíkají ze zamčených klecí i z kufrů, a ani já nechápu, jak to dokážou. Potom převrátí všechen nábytek vzhůru nohama a ukradnou, co se dá, zlodějíčci malí. Začínám z toho podezírat i ostatní zvířata, třeba takový polovid...“ zamyslel se, nechal zbytek věty viset ve vzduchu a pozorně sledoval hrabáka, který spokojeně chlemtal mléko. „Nevím, co bych si bez nich počal. Nejspíš to bude znít trochu hloupě, když to řeknu, ale... jsou jako má rodina. Jacob se mi neustále směje, když přijdou s Queenie na návštěvu a já se zrovna o nějaká zvířata starám... mám tendenci k nim mluvit jako k vlastním dětem a říkám si máma, nejspíš to je opravdu trochu divné...“

Albus se slabě usmál, odložil svůj hrnek na stůl, čímž okamžitě získal hrabákovu pozornost, a spojil prsty do stříšky. „Ano, rodina... pro každého člověka je nepostradatelná, ačkoliv si to možná ani neuvědomuje... většinou na to přijde až příliš pozdě, když její část už navždy ztratí...“ Mlok ho starostlivě pozoroval, ale hned vzápětí Brumbál pokroutil hlavou. „Omlouvám se ti, neměl bych se zabývat minulostí, která stejně nejde změnit.“

„Je mi to moc líto,“ zašeptal Mlok soucitně a kousl se do rtu. „To s vaší sestrou... a to všechno, co se stalo s Grindelwaldem... musel vám být blízký jako bratr, když jste mezi sebou uzavřeli krevní pakt, že spolu nikdy nebudete bojovat...“ Albus se smutně pousmál a ucítil v očích slzy. Uplynulo už několik měsíců od té doby, kdy se Grindelwaldovi konečně postavil a po dlouhém a náročném souboji jej přece jenom přemohl, získal jeho hůlku a zavřel ho do pevnosti Nurmengard, již vystavěl pro své odpůrce. Blízký jako bratr... byli si bližší než bratři, mnohem bližší... „A to, jak sprostě využil Credence... je to strašné, odporné. Byl tak mladý, měl toho tolik před sebou, přál si jen dostat trochu lásky, díky čemuž byl tak lehce manipulovatelný...“

„Ach ano, láska, city... něco tak krásného a nevysvětlitelného,“ povzdechl si Brumbál a promnul si spánky. „City do války nepatří. Přináší to jen smůlu, smutek. Větší bolest. Kéž by se prostě... daly vypnout.“ Mlok svého profesora posmutněle pozoroval a pociťoval k němu hluboký obdiv. Kolik toho už dokázal, s čím vším se ve svém životě musel vypořádat...

„Vlastně jsem vám chtěl něco dát,“ vyhrkl náhle Mlok a otevřel kufr. Albus překvapeně zamrkal a nasadil zdvořilý úsměv. Chtěl začít odporovat, ale mrzimor si přiložil ukazováček na rty a naznačil mu, aby byl potichu. „No tak, chlapče... není se čeho bát, jen se nám ukaž, krasavče...“ V tu chvíli k Brumbálově překvapení z Mlokova kufru vyletěl nádherný pták fénix, který elegantně obletěl kolem dokola celou místnost, zpěvavě skřehotal a jeho červené peří se mu nádherně lesklo. Poté se usadil Mlokovi na koleni a složil křídla.

„Pamatuji si, jak jste mi vyprávěl o tom, že když je nějaký Brumbál v nesnázích, přiletí bájný pták fénix a pomůže mu,“ vysvětlil Mlok tiše, aby nevyrušil Brumbála a nejistého fénixe, který svého budoucího pána propaloval svýma upřímnýma korálkovýma očima. Možná, že v jejich pohledu proběhla němá konverzace, jakési určité porozumění, jež by se nedalo popsat slovy, protože fénix se rozletěl směrem k němu, elegantně přistál Albusovi na rameni a krátce zaskřehotal. Mlok se při pohledu na ohromeného profesora pyšně pousmál. „Jmenuje se Fawkes. Objevil jsem ho nedaleko Nurmengardu. Nejspíš patřil Credencovi... ačkoliv patřil není to správné slovo. Vždy byl věrný jen vám, jako pravému a nejstaršímu z vašeho rodu.“

„Já... Mloku. Nevím, co ti na to mám říct. Děkuji ti. Nikdy bych si nemyslel...“ vrtěl hlavou nevěřícně Brumbál a vděčně se na muže před sebou usmál. Ten jen přikývl, jako že to byla maličkost, vstal, drže v jedné ruce kufr a do té druhé popadl vzpouzejícího se hrabáka.

„Mně neděkujte, jen jsem urychlil vaše shledání. Náleží vám právem. A stejně by si vás jednou nakonec našel. Víte, doufám, co jeho přílet znamená,“ zahleděl se mu vážně do očí a usmál se. „Fénix symbolizuje nový začátek. Naději. Vzlétněte znovu k nebi stejně jako on. Nedovolte, aby vás smutek z toho, co se stalo, pohltil. Vzlétněte jako fénix z popela.“

🎄🎄🎄

Hurá, konečně pátek! A už jen pět dní školy a budou prázdniny, já se tak nemůžu dočkat!:D
Tak co, shipuje někdo Albuse a Mloka víc než jen jako přátele? Já je na konci Grindelwaldových zločinů úplně miluju😍
Snad se vám to líbilo❤
Kdo by chtěl dostat k Vánocům fénixe?😂
(Měla jsem problémy psát Mlokovo jméno česky, několikrát jsem místo toho napsala Newt, protože... Newt)
Millie🍪