Byly to jejich první Vánoce bez Freda.

Ručička hodin se zase o kousek přiblížila ke dvanácté hodině večerní. Arthur sebou mírně trhl a rozespale zamžoural kolem. Byl po dnešním dni v práci unavený, trval ale na tom, že tu s Molly zůstane, zatímco ona dodělá poslední úpravy na vánočních svetrech. Vyčerpáním usnul, a tak si teď sundal brýle a protřel si unavené oči.

,,Molly, drahoušku, pojď už si lehnout," přemlouval ji něžně, když vstal a přešel ke křeslu, v němž seděla a pečlivě kmitala jehlicemi. Zvedla k němu hlavu a usmála se.

,,Už jen chvilku, Arthure. Běž už do ložnice, já přijdu," slíbila mu.

Sklonil se a vtiskl jí polibek na tvář. ,,Nebuď tu moc dlouho," zašeptal jí a vydal se po schodech nahoru. Molly přestala plést a pozorně naslouchala zvukům domu. Když vrzání schodů utichlo a uslyšela i tiché klapnutí dveří do ložnice, vydechla a z plátěné tašky, kde měla všechna svá barevná klubíčka, vytáhla fialový svetr, jenž tam měla schovaný, a který potřeboval dokončit jeden rukáv.

Na hrudi bylo vyšité velké bílé F.

Molly pohlédla na hodiny. Musela mít svetr hotový ještě přes půlnocí.

Přitáhla si k sobě fialové klubíčko, namotala si trochu příze na prst a začala rychle plést. Fredův svetr pletla kdykoliv, kdy byla doma sama, nebo když už všichni členové Weasleyovic rodiny spali. Nemohla si pomoct. Fred byl přece její syn. I on musel mít svůj svetr... Před Arthurem a před svými dětmi se o svetru pro Freda nezmínila schválně. Věděla, že by to brali jako hloupost... Proč svetr pro Freda, když je... když je...

Molly vytryskly slzy a ucítila na rtech jejich hořkost. Stále před očima viděla synův veselý úsměv. Byl tak mladý, měl toho tolik před sebou... A lord Voldemort jim ho vzal... jejich veselého Freda, kterého všichni tolik milovali.

Minuty utíkaly a Molly pletla dál. Pletla a pletla... rukáv se prodlužoval... pletla a pletla... vlny ubývalo... pletla a pletla... prsty kmitaly a jehlice cinkaly... pletla a pletla... oči se jí začínaly klížit... ale ona musela plést dál... musela to stihnout... musela...

Ruce s jehlicemi klesly do klína na huňatý svetr a hlava jí spadla na hruď. Vyčerpaná Molly začala hluboce oddechovat a v neklidných snech se jí zjevovala synova tvář.

,,Molly..."

Hlas jako by k ní doléhal z velké dálky. Paní Weasleyová se neklidně zavrtěla a trochu se zamračila.

,,Molly..." ozvalo se znovu, tentokrát jistěji a hlasitěji. Zrzavá žena sebou škubla a teprve do třetice, kdy bylo vysloveno její jméno, pomalu zvedla hlavu a otevřela oči.

Před ní svítila zlatavá záře. Molly mžikala a přemýšlela, zda se jí to zdá, či nikoliv. Vzápětí se v záři objevila tmavá silueta ženy. Ženy s ohnivě rudými vlasy. Molly si zprvu myslela, že je to snad její dcera Ginny. Ale když žena přišla blíž, spatřila její laskavý úsměv v mladé tváři a ty oči... ty smaragdově zelené oči, které tak dobře znala...

Ty ji ujistily v tom, že před ní právě stojí Lily Potterová.

,,Molly," vydechla a v očích se jí zatřpytily slzy, přesto se nadále usmívala. Sklonila se a pevně paní Weasleyovou objala. Potom se odtáhla. Její oči byly plné vděku. ,,Děkuji ti, že jsi mi dala pozor na Harryho. Slibuji, že tentokrát dám pozor zase já na Freda." Něžně jí položila dlaň na tvář. ,,Moc tě miluje."

Než to Molly stihla vstřebat, než se zmohla na slovo, záře začala pohasínat a žena před ní pomalu mizela, než se nakonec rozplynula jako pára nad hrncem.

Molly zalapala po dechu a trhnutím se probudila. Očima neklidně těkala po nehybné temné místnosti, v níž nedokázala najít žádné známky toho, že by tu snad někdo byl.

Pohled jí padl na fialový svetr a v hrudi se jí rozlil hřejivý pocit, když k ní znovu dolehla Lilyina slova.

Moc tě miluje...

Molly polkla slzy, slabě svetr pohladila, na rukávu udělala poslední oko a klubíčko i jehlice uklidila. Ztěžka se zvedla z křesla a něžně Fredův svetr uložila pod bohatě ozdobený stromeček.

,,Veselé Vánoce, Freddie..."