Brýlatý mladík s bledou jizvou ve tvaru blesku na čele se bedry opíral o kuchyňskou linku, nešťastně upíjel ze svého hrnku s horkou čokoládou a naslouchal depresivně tikajícím hodinám, jež mu v celém tichém bytě dělaly společnost. Usrknul si ze sladkého nápoje a pak hrnek zklamaně odložil. Jako by ho nic nedokázalo rozptýlit.

Nejraději by i přes svátky zůstal na Ministerstvu kouzel a pracoval. Stále měli všichni práce až nad hlavu a on jakožto bystrozor měl povinnost pochytat a zatknout Smrtijedy, kteří ještě pobíhali na svobodě. V práci vždycky dokázal zapomenout na své trápení, pokaždé se něčím jiným rozptýlil a nedovoloval tak odstrčeným myšlenkám, aby na sebe zase strhly veškerou pozornost. Stačilo, že jej nenechaly být, když byl sám a neměl co dělat.

Jenže Kingsley mu už nesmlouvavě vnutil na Vánoce dovolenou. Že prý ať je stráví se svými nejbližšími. Jenže Harry nikoho neměl. Jeho rodiče byli mrtví, kmotr Sirius a jeho blízký přítel Remus také. Jeho kmotřenec Teddy vyrůstal u své babičky Andromedy. Ron a Hermiona byli od té doby, co se dali dohromady, prakticky pořád jenom spolu, a ačkoliv ho několikrát pozvali na oběd či na večeři, pokaždé zdvořile odmítl, protože jim nechtěl zaclánět. Čím déle je neviděl, tím více získával pocit, že už k nim nepatří. Rozdělili se. Navíc teď trávili Vánoce na dovolené v Karibiku.

Stejně tak prakticky zpřetrhal všechna pouta s Weasleyovými. S Ginny se hned po Brumbálově pohřbu rozešel a přestože se k němu po skončení války chtěla vrátit, on k ní už nic necítil. Byl prázdný, zničený a měl pocit, že by s vinou, jež ho sžírala, měl žít sám. Nikdy si neodpustí smrt Freda Weasleyho, manželů Lupinových a desítek dalších... Jen proto, že bojovali na jeho straně, přišli o své cenné životy, a jejich příbuzní o své nejdražší.

Pokroutil hlavou a dlaní si přejel po unavené tváři. Jak by měl vánoční večer strávit, když bude o svátcích sám? Když byl ještě malý kluk, většinou je strávil v přístěnku u Dursleyových. Tehdy si strašně přál být velký dospělý muž. Musel se nad tím uchechtnout. Nebylo o co stát.

Možná by svou frustraci mohl zapít někde v mudlovském baru a pokusit se najít někoho na jednu noc. Nebo by mohl na chvíli zajít ke Třem košťatům... No, nebyl to sice ideální plán, jak strávit Vánoce, ale lepší na chvilku zapomenout na všechno, co ho sžíralo, než aby ležel v posteli a dlouhé hodiny nepřítomně koukal do zdi.

Odlepil se od kuchyňské linky, ještě mávl hůlkou, aby se umylo a do sucha utřelo nádobí, a potom na sebe v předsíni navlékl kabát a obul si zimní boty. Pohled mu padl na prázdnou misku u botníku. Možná by si mohl pořídit psa, ten by mu byl dobrou společností. Ale ne, zavrtěl vzápětí hlavou, vždyť je pořád v práci a zvíře potřebuje péči. Možná proto od něj ta toulavá kočka tehdy utekla...

Vyšel na chodbu, zamkl svůj byt a potom seběhl dvě patra po schodech dolů. Venku zase sněžilo, v oknech blikala vánoční světélka a ze zahrad na něj pomrkávali sněhuláci. Strčil ruce do kapes, úplně zapomněl na rukavice. Najednou se cítil příšerně osamělý.

Za rohem se okamžitě přemístil do Prasinek, kde byly obchody až přezdobené a hrozně kýčovité. Musel se ušklíbnout. Zamířil rovnou ke Třem košťatům, sníh mu křupal pod nohama a jakmile otevřel od podniku dveře, uvítala ho hlasitá hudba, udeřilo do něj teplo a vůně máslového ležáku. Madame Rosmerta byla v jednom kole, zákazníků tu bylo spousty a všichni hýřili dobrou náladou. Harry se rozešel k pultu, cestou si rozepínal kabát a hůlkou si vysušil tmavé vlasy, do nichž mu napadal sníh.

„Vás bych tu dnes večer opravdu nečekala, pane Pottere,“ poznamenala Rosmerta hned, co se vrátila s prázdnými sklenicemi a kouzlem je začala umývat. Harry se nuceně pousmál.  „No, tak co to bude?“

„Jednu whisky, prosím,“ řekl jí. Rosmerta přikývla, přivolala si čistou sklenici a lahev s ohnivou whisky a když ji otevřela, Harry ji rychle zarazil: „Ne, ne, dejte mi celou lahev. Jo, díky,“ zahuhlal a podal jí několik zlatých mincí. Rosmerta ho zamyšleně pozorovala.

„Nevím, co se děje, Harry, ale neměl byste trávit Vánoce sám. Určitě je spousta vašich přátel, kteří -“

„No ne! Pan bystrozor se taky jednou ukázal!“ přerušil madame Rosmertu křik a to už k pultu dotančili rozesmátí Dean se Seamusem. Taktně se vytratila, aby si trojice mládenců mohla promluvit, aniž by je někdo další poslouchal. „Nazdar, Harry, co ty tady tak sám?“

„Ahoj, Deane, Seamusi,“ pozdravil je zadumaně a lokl si ze své lahve. „Je super vás zase vidět. Jak se vám daří?“

„No nemůžeme si stěžovat,“ usmíval se Seamus, „představ si, že s Deanem pracujeme tady v Prasinkách. Mě zaměstnal George Weasley tady v Kratochvilných kouzelnických kejklích a Dean pracuje v obchodě hned naproti a prodává hábity, takže na sebe vždycky máváme z okna, ha ha! Chceme si pak koupit nějakej malej domeček v Irsku.“

„To zní parádně,“ přikývl Harry a pokusil se znít nadšeně.

„Harry, ty seš od tý doby, co ses stal bystrozorem, hrozně suchej,“ postěžoval si Dean. „Já ti teď ale řeknu poslední skvělej drb, co tu koluje už od začátku vánočních prázdnin. Takže, Snape se v září vrátil zpátky do Bradavic, to nejspíš víš. Ale co nevíš, je to, že nejspíš na konci pololetí odchází někam za oceán. Hustý, ne? Ginny mi to nedávno řekla.“ Harry se rozkašlal, když mu zaskočila pálivá tekutina v krku. Dean se zatvářil omluvně a poplácal ho po zádech. „Jejda, promiň, kamaráde. Zapomněl jsem, že jste se rozešli, asi jsem ji neměl zmiňovat -“

„Dobrý - musím na - vzduch,“ dostal ze sebe sípavě Harry a co nejrychleji se rozešel i s lahví whisky ke dveřím. Venku si zhluboka vydechl a zavřel oči, nechávaje na svou tvář padat ledové vločky. Kdyby tak Dean věděl... Kdyby tak věděl, že ho nerozhodila zmínka o Ginny, ale o někom jiném...

Odchází z Bradavic. Stěhuje se za oceán. Ale proč? Nechápal to. Dokud byl v Anglii, pořád Harrymu zůstávala nějaká malá naivní naděje, a každý den si nadával, že je tak zbabělý. Jenže až mu zmizí někde v Americe...

Rozhodl se. Udělá to teď, jindy k tomu už třeba nedostane příležitost. Na kuráž si dlouze loknul whisky, až se mu tvář stáhla do šklebu a otřásl se. Potom se váhavým krokem vydal k Bradavicím a čím blíž byl k hlavní bráně, tím víc se chtěl otočit a vrátit se zpátky ke Třem košťatům. Jenže jakmile se před ním otevřela brána a on prošel dovnitř, už nebylo cesty zpět.

Pomalým krokem se rozešel známou cestou do sklepení a každá pochodeň, kolem níž prošel, se rozsvítila a pak zase zhasla. Nakonec dospěl ke kabinetu profesora lektvarů a i kdyby se rozhodl vzít nohy na ramena, nejspíš by se mu to nepovedlo. Nohy měl těžké jako z olova a několikrát se musel zhluboka nadechnout, než se rozhodl opatrně zaklepat. Srdce měl až v krku.

Stále nikdo nepřicházel. Možná už spí, svitla mu malá naděje. A nebo s někým slaví Vánoce... To mu srdce spadlo do kalhot.

Jenže potom se dveře přece jenom otevřely a Harrymu se zadrhl dech v krku, když pohlédl do kamenné tváře svého bývalého profesora. Ten, když ho uviděl, otráveně zavrčel.

„Pottere, nemusíte mě otravovat i teď, když tady nestudujete,“ štěkl na něj a Harrymu tím uhasil všechny naděje.

„Ehm, já jen... myslel jsem si, že budete na Vánoce sám, tak jsem vám chtěl dělat společnost,“ zamumlal Harry a sklopil hlavu, takže nemohl vidět, jak ve Snapeových očích přelétl stín překvapení.

„Hmm, jestli jste se mne spíš nerozhodl opít,“ poznamenal s úšklebekm při pohledu na ohnivou whisky, vyhýbaje se tak Harryho odpovědi.

„Já... jsem chtěl s vámi mluvit. Tohle je... na kuráž,“ pokrčil rameny a nejistě pozvedl hlavu. Snape ho propaloval pohledem a pral se sám se sebou.

„Na kuráž pro mne nebo pro vás?“ pozvedl obočí. Když na to Harry nereagoval, frustrovaně si povzdechl. „Pojďte dovnitř,“ vyzval ho s tichým zavrčením a odstoupil ode dveří. Harryho tváří problesklo překvapení, ale rychle vešel dovnitř, aby si to Snape nerozmyslel. „Tak o čem jste se mnou chtěl mluvit?“

„Slyšel jsem, že prý odjíždíte,“ řekl opatrně Harry a očima přejížděl po chladné místnosti, která postrádala jakékoliv osobní věci.

„Ano, za pár týdnů,“ odpověděl mu otráveně Snape a založil si ruce na hrudi. Harry si dovolil na něj pohlédnout.

„Jak se vám daří?“ zajímal se.

Profesor lektvarů si odfrkl. „Bohužel žiju,“ odpověděl trpce a mimoděk si dlaní přejel po krku, na němž svítily bledé jizvy. Aniž by to tušili, oba dva v tu chvíli pomysleli na stejnou věc; na to, jak se Snape probudil v nemocnici, Harry seděl u jeho postele a držel ho za ruku, a když si to starší z mužů uvědomil, rozkřičel se na něj a vyhodil ho ze svého pokoje. Harry se musel nad tou vzpomínkou usmát. „Přeskočte tyto zdvořilostní fráze, prosím. Nemám na vás celý večer,“ Harryho ta ostrá slova bodla u srdce.

„Já jen -“ začal, ale když mu pohled padl na několik pergamenů povalujících se na stole, celý úplně ztuhnul. Když Snape zjistil, kam se dívá, krve by se v něm nedořezal. Proč jen je okamžitě neschoval?! „Pane, vy... to... tohle jsou moje dopisy,“ vydechl Harry tiše a nevěřícně. Ohlédl se na Snapea, který ho pozoroval.

„Ano,“ řekl poté pomalu. Harry k němu udělal dva kroky vpřed.

„Ale já... na žádný jste nikdy neodpověděl. Myslel jsem, že jste je rovnou vyhodil,“ namítl slabě. Severus nehnul ani brvou.

„Četl jsem je. Všechny,“ řekl pak tiše a Harry vydechl všechen vzduch z plic.

„Ale... proč jste mi neodpověděl? Kdybych to tušil... já... já...“ nenacházel správná slova. „Nesmíte odjet.“

„Musím,“ odvětil Severus a rozešel se ke stolu, rozhodnut dopisy uklidit. Jenže Harry ho pevně popadl za předloktí a zoufale se na něj zadíval. „Té noci jsem měl zemřít. Neměli jste mne zachraňovat. Dovolte mi tedy začít znovu, když mi život dal druhou šanci,“ řekl trpce.

„Půjdu s vámi,“ zašeptal naléhavě Harry. Severus zakroutil hlavou.

„Tvoje místo je zde. Máš tu přátele, práci. Zůstaň tady.“

„Nepustím vás. Musíte tu zůstat. Já... já vás potřebuji. Vždycky jsem vás potřeboval. Bez vás bych byl mrtvý už v prvním ročníku. Tady mě kromě práce už nic nedrží. Pane... Severusi... miluji vás,“ řekl tiše a v očích se mu zaleskly první slzy. Severus se napjal a párkrát zamrkal, jestli se mu to nezdá. Harry na něj upíral prosebný pohled a když druhý muž stále mlčel, přiblížil se k němu. Stoupl si na špičky a konečně spojil jejich rty, jak to toužil udělat už od pátého ročníku.

Když Severus sevřel jeho tvář v dlaních a polibek mu oplatil, Harryho srdce udělalo radostný přemet. Hlava se mu točila nad těmi hřejivými a dokonalými polibky, jež mu věnoval, a než se od sebe odtáhli, ještě jemně vsál jeho spodní ret mezi zuby, než jej pustil.

Otevřel oči a nohy se mu podlomily ze vší té lásky, jež prýštila ze dvou černých hlubokých onyxů.

„Tak dobře,“ zašeptal Severus nakonec a palci mu přejel po lícních kostech. „Pojď se mnou.“

🎄🎄🎄

Vy jste úžasní! Děkuju za tolik přečtení, hlasů a nádherných komentářů! Každý mi zlepší náladu o 100%😍
O Snarry jsem vás samozřejmě nemohla připravit😏❤ snad se vám líbilo a já budu moc ráda, když mi dáte vědět do komentářů❤
Jinak, mě už čeká psaní 24., a mám pro vás taky jedno překvapení, které se dozvíte na Štědrý den😋
Millie🍪