V opuštěné noblesní vile se s hlasitým prásknutím objevili dva muži; jeden byl vysoký, hubený, s aristokratickými rysy a platinově blonďatými vlasy, a ten druhý byl malý, pohublý, brýlatý a černé střapaté vlasy měl jako vrabčí hnízdo. V zelených očích se mu zračila jakási mlhavost, když s přihlouplým úsměvem pohlédl na staršího muže, který si hlasitě oddechl a sňal si z tváře černou zdobenou masku, díky níž a dlouhému tmavému hábitu s kapucí si směl zachovat jistou anonymitu.

„Jen klid. Tady nás nenajde. Nikdo nás tu nenajde. Jsme v absolutním bezpečí,“ vydechl polohlasně, jako by spíš přesvědčoval sám sebe. Položil mladíkovi ruce na ramena a pevně je stiskl, hledě mu do očí. „Jak se cítíš?“

„Je mi dobře,“ odpověděl mu hoch a zlehka sebou cukl, když Lucius zlehka přejel bříšky prstů po jeho nachové jizvě ve tvaru blesku, jež mu svítila pod tmavou čupřinou.

„Bolí to?“ otázal se ho tiše a ruku zase stáhl, přestože Harry zavrtěl hlavou. „Je viditelnější než dřív. Ano, ano... souvisí to spolu,“ zamumlal si pro sebe a vyhrnul si levý rukáv své košile. Na jeho bledém předloktí svítilo Znamení Zla; had vylézající lebce z úst. „Nebude to trvat dlouho, Pán Zla si dá dohromady všechny souvislosti, a bude nás hledat.“

„A když nás najde...?“ vyslovil svou otázku opatrně Harry. Lucius se na něj unaveně usmál a klouby prstů jej pohladil po tváři.

„Nenajde, věř mi. O tomhle sídle nemá nikdo ani ponětí, je skryto před zraky kouzelníků i mudlů a jsou tu použita všemožná ochranná zaklínadla. Ani moje manželka o tom neví. Chceš si to tu prohlédnout?“ nabídl mu s pozvednutým obočím. Harrymu to bylo jedno, v hlavě měl podivné a příjemné prázdno, netížilo ho nic, přesto si připadal... zvláštně. Jako kdyby na něco důležitého zapomněl, ale vůbec ho nenapadalo, co by to tak mohlo být.

„Proč ne,“ pokrčil rameny. „A nebo mi, prosím, rovnou ukaž můj pokoj. Jsem... trochu unavený. Možná to bude tím horkem. Nebo... já nevím. Jsem zmatený. Zapomněl jsem na něco...?“ nechal váhavou otázku vyznít do ztracena. Lucius se na něj chvíli díval, než si mladíka přitáhl na svou hruď a dovolil mu obtočit paže kolem jeho trupu. Harry spokojeně zavřel oči. Cítil se být v absolutním bezpečí.

Lucius ho jednou rukou hladil po zádech, tou druhou ho vískal v rozcuchaných vlasech. Než ho pustil, vtiskl mu do nich lehký polibek. „To nic, Harry. To nic. Všechno je tak, jak má být. Pojď tedy. Ukážu ti naši společnou ložnici.“

„Dovolíš mi spát s tebou v posteli? Ale... promiň mi, že se ptám, jen mi to přijde zvláštní... co tvá manželka?“ vyzvídal opatrně. Chvíli byl slyšet jen Luciusův těžký dech, než Harryho beze slov popadl za zápěstí a táhl ho z přijímacího salonu pryč.

Harry se zatvářil zmateně, bylo mu úzko. Udělal něco špatně? Rozmyslel si Lucius své rozhodnutí? Pevný stisk kolem zápěstí bolel, ale když se z jeho sevření pokoušel dostat, Lucius svůj tlak zesílil, a tak toho raději nechal. „Luciusi... Lu...“ zasténal tiše Harry, když už to příliš bolelo. Při tom oslovení se Lucius zarazil a svůj stisk povolil, jako by si to konečně plně uvědomil a netoulal se v myšlenkách Merlin ví kde.

„Tady. Naše ložnice. Pojď,“ pobídl ho stroze svým ledovým povýšeným hlasem, až Harryho zamrazilo v zátylku. Následoval ho do místnosti, v níž díky černým závěsům přetažených přes okna panovalo příjemné přítmí. Jakmile Harry vstoupil dovnitř, dveře se za ním zabouchly a v dalším okamžiku se ocitl natisklý na stěně; proti jeho tělu se tiskl Lucius, na rtech cítil jeho horký dech. Přivřel oči.

„Čekal jsem příliš dlouho. Bylo to k nevydržení. K zbláznění. Toužím po tobě, och, u Salazara, tolik po tobě toužím... Potřebuji tě, nemáš absolutně žádné tušení, co to se mnou děláš. Jsi můj, už nikdy tě nenechám odejít. A o Narcisse se už nikdy nezmiňuj,“ zavrčel proti jeho rtům, než je vášnivě překryl těmi svými a začal se jazykem dobývat do jeho úst, přičemž se mu Harry nadšeně podvolil. Muž vsál jeho spodní ret mezi zuby a tvrdě jej skousl, dávaje tak důraz na svá slova, a Harry táhle zavzdychal slastí, když mu Lucius dál plenil ústa svým jazykem a rukama bloudil po jeho těle.

„Oh, bože... ano,“ zašeptal Harry a když se Lucius začal věnovat kůži na jeho krku, již začal sát, kousat a olizovat, odměnil ho hrdelním výkřikem. Malfoy temně zavrčel, silně ho popadl za boky, nadzvedl ho a mladík si obmotal nohy kolem jeho trupu, načež se na něj rošťácky uculil a přiložil mu dlaně na tvář. Lucius ho sledoval s neukojitelným chtíčem v očích a věnoval mu vláčný polibek, při němž sjel oběma rukama k jeho zadku a pevně ho zmáčkl. Došel s ním k posteli, na níž mladíka hodil, a on tiše zamručel.

„Jsi můj, jenom můj, a nikdy nebudeš někoho jiného,“ zašeptal Harrymu do ucha, když se k němu sklonil, a jazykem přejel po jeho ušním lalůčku. Harry cosi nesrozumitelného zamumlal a vjel mu rukama do hebkých vlasů, jež mu mezi prsty protékaly jako satén.

„Jsem jen tvůj,“ zopakoval po něm Harry a když se od něj Lucius zlehka odtáhl, zahleděl se mu do stříbrných očí a láskyplně se na něj usmál. „Nikoho jiného než tebe nechci. Nikdo není takový, jaký jsi ty. Ty... jsi ty. Lucius. Můj Lucius,“ šeptl omámeně a jako ve snách bříšky prstů přejel na jeho tvář, již začal něžně zkoumat. Luciusovi v očích problesklo cosi, co u něj ještě nikdy neviděl a co nedokázal identifikovat.

„Samozřejmě, že jsi můj,“ prohlásil s temným zavrčením, chytil jeho ruku a hladově políbil každý jeho prst. Harry se tou druhou snažil rozepnout knoflíky na jeho košili, ale jelikož byl nedočkavý a bez druhé ruky si připadal nemotorně, raději to nechal na Luciusovi, který se vzápětí posadil na paty. Harry se vzepřel na loktech, aby na něj lépe viděl, a skousl si spodní ret, když sledoval, jak si blonďatý muž hbitě rozepíná všechny knoflíky a svléká si košili, čímž mu tak odhalil svou pevnou bledou hruď pokrytou jemnými světlými chloupky. Harry se po jeho vzoru začal také rychle svlékat a když oba znovu dopadli svými horkými těly do chladivého saténu a jejich těla se k sobě vášnivě přitiskla, dva páry očí, v nichž hořela touha, se znovu střetly.

„Vezmi si mě,“ zaprosil Harry a zachvěl se, když proti svému stehnu ucítil Luciusovu erekci a tiše vzdychl, když ho prsty hladil po podbřišku.

„Taky že vezmu,“ přisvědčil chraplavým hlasem Lucius a přetočil se nad něj. Co na tom, že byl Harry znovu omámený lektvarem touhy a lektvarem zapomnění. Toužil po něm. Tolik po něm toužil. Občas měl pocit, že ho ta touha zabije, pokud mladíka konečně nebude mít. A když Pán Zla chtěl, aby mu toho hocha přivedl... Ne, to nesměl. Musel s ním utéct a musel ho omámit, protože jinak by s ním dobrovolně nešel. Potřeboval to nějak zařídit, aby všechno hrálo v jeho vlastní prospěch, a aby se Harryho nemusel vzdát.

Protože Malfoyové přece vždycky dostanou to, co chtějí.

🎄🎄🎄

Původně jsem měla vymyšleno úplně něco jiného, ale myslím si, že tohle je na jednodílovku lepší😅 a kdo jste četli Protivův žertík, možná vám neunikly jisté souvislosti, takže se to klidně může brát jako volné pokračování😅
Snad se vám Harrylu líbilo, zítra se vrátíme k Fantastickým zvířatům🐧
A za týden už jsou Vánoce!🎄🍷
Millie🍪