Když Harry konečně padl do postele, byl naprosto vyčerpaný. Celý den strávil tím, že pomáhal tetě Petunii s vánočním úklidem, zatímco se jeho bratranec Dudley bavil tím, že se rozvaloval na pohovce, jedl tucty tetina cukroví a díval se na reklamy v televizi, které samozřejmě nikdy neopomněl okomentovat, na což mu teta vždycky odpověděla hlasitým smíchem. Harry luxoval, vytíral, zdobil vánoční stromeček, utíral prach a odhazoval z příjezdové cesty tuny sněhu. Bylo to tak těžké a sněhu spíše přibývalo, než ubývalo, a když přijel strýc Vernon z práce, seřval ho za to, že to ještě neměl odhrabané, a o pár minut později prakticky to samé zopakovala teta Petunie, když leštila okna a všimla si, že se Harry opírá o lopatu a snaží se popadnout dech.

Harry ničemu nerozuměl. Žil se svým strýcem, tetou a tučným bratránek už šest let, protože jeho rodiče zemřeli při autonehodě, a jeho jediní žijící příbuzní k němu nikdy neprojevili ani špetku lásky nebo snad vděčnosti, jelikož na rozdíl od Dudleyho tetě nebo strýci pomáhal prakticky se vším. Samozřejmě chápal, že Dudley byl jejich syn, a tak budou více než Harryho milovat jeho, ale k Harrymu vždycky projevovali otevřenou a hlubokou nenávist, jež v nich klíčila už ode dne, kdy jej nalezli na prahu svých dveří s dopisem v ručce.

Zamžoural na malou žárovku, která mu svítila nad postelí, a dlouze zazíval. Teprve před chvílí s prací skončil, teta ho okamžitě poslala do koupelny, aby se rychle umyl, a když se vrátil do kuchyně, doufaje, že dostane alespoň malou večeři, strýc Vernon sedící u televize jej okamžitě poslal spát do jeho pokoje. Což znamenalo jít spát do maličkého přístěnku, v němž spával už jako miminko.

Harry byl na svůj věk mnohem menší než ostatní chlapci, což pro něj byla rozhodně výhoda, jelikož už teď měl v přístěnku málo místa. Co by se asi stalo, kdyby byl stejně velký a tlustý jako Dudley? Nejspíš by se z té malé místnosti už nikdy nedostal ven. A docela pochyboval o tom, že by mu teta a strýc dali druhý Dudleyho pokoj, v němž skladoval většinu svých hraček...

I přestože měl velký hlad, jelikož za celý den snědl kousek tvrdého chleba a pár brambor od oběda, otočil se na bok a přikryl se teplou hnědou dekou. Své kulaté brýle odložil na poličku, zhasl světlo a náhle se celá místnost ocitla ve tmě. Poslepu nahmatal malou modrou dečku, již ukrýval za matrací, a přitáhl si ji k sobě místo plyšového medvídka. Bylo to jediná hmotná vzpomínka, jež mu zbyla po rodičích.

Po tvářičce mu sklouzla osamělá slza, když už jako mnohokrát v minulosti, kdy jej strýc zbil nebo ho teta za něco nenávistně peskovala, přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo, kdyby jeho rodiče žili. Proč jen nemohl zemřít v tom autě s nimi? Proč se to muselo stát? Jeho život by byl určitě mnohem krásnější než doposud... Měl by opravdové rodiče, kteří by ho milovali, kteří by s ním strávili Vánoce tak, jak to mělo být...

Kéž by tyhle svátky byly jiné než v předchozích letech...

•••

Harryho probudil obrovský hlad, který se už nedal vydržet. Rozespale se posadil na posteli, promnul si očka a dezorientovaně se rozhlédl po temné místnosti. Zaposlouchal se. Všude bylo ticho, z kuchyně se nelinulo ani řinčení nádobí, ani zvuky televize, což znamenalo, že ještě musí být noc a všichni nejspíš ještě spí. Dudley většinou o Vánocích vstával brzy, aby si mohl co nejdříve rozbalovat své dárky; Harry, který stejně vždycky dostal jen obnošené oblečení po Dudleym, by ani nevstával, kdyby ho k tomu teta se strýčkem nedonutili, jinak by klidně zůstal celý den v přístěnku a ani z něj nevystrčil nos.

Bolelo ho bříško, ale snažil se na to nemyslet. Deset minut zůstal sedět na matraci, tiskl si podbřišek a snažil se hlad zaplašit, ale čím déle se o to snažil, tím byl větší a pak už to nešlo vydržet. Natáhl se pro brýle a nasadil si je na nos. Pak se srdcem bušícím až v krku zkusil opatrně stisknout kliku dveří a zaradoval se, když zjistil, že jsou odemčené. Potichoučku vyklouzl ven a po špičkách došel do kuchyně, která byla spojená s obývacím pokojem, v němž stál stromeček s rozzářenými barevnými světélky.

Harry na chviličku (ale opravdu jen na chviličku!) zapomněl na svůj hlad a fascinovaně se zahleděl na tu nádheru. Když mu v bříšku znovu zakručelo, tiše zakňučel a s provinilým pocitem, jenž nešel zaplašit, si ukrojil tenoučký kousek z bábovky, aby teta ráno nic nepoznala. Zatímco jej pomalu ukusoval - ačkoliv měl problém, aby ho nesnědl celý na jedno sousto - bosýma nohama pomalu přešel ke stromečku a posadil se před něj do tureckého sedu. Zelená očka se mu rozšířila překvapením, když si všiml, kolik je pod ním dárků zabalených v barevném balicím papíru.

Tolik dárků! říkal si v duchu nevěřícně a odolával touze tu zůstat až do rána a dívat se na ně, i to by mu stačilo, když si je nesměl rozbalit. Určitě byla velká většina pro Dudleyho, pak pár pro tetu Petunii a strýce Vernona a pro Harryho tak jeden, maximálně dva. Uvědomil si, že Dudleymu trochu závidí, a zbožně pohladil šustivý a pečlivě zabalený balíček. Jeho bratranec vždycky dostal tolik krásných hraček, a ani si jich pořádně nevážil. Hrál si s nimi pokaždé tak dva dny a pak je odložil do svého druhého pokoje, přitom Harry by dal cokoliv za to, aby si směl alespoň jednoho malého vojáčka nechat. Jediné, co měl, byla modrá dečka od maminky, pár tupých a malých pastelek, nevelký bloček s pomuchlanými papíry, jedno chrastítko, s nímž si hrál jako miminko, a pak malou figurku jezdce na vzpínajícím se koni, kterou vzal Dudleymu z šachovnice, již v záchvatu vzteku vyhodil z okna, když pořád prohrával.

Když se ručička na hodinách přiblížila k půl páté ranní, Harry si povzdechl. Neměl tušení, kolik času strávil obdivováním těch nádherných zabalených dárků, ale uvědomoval si, že by už měl raději jít, nebo se zasní a náhle se tu objeví teta Petunie a on nedostane ani jeden malý dáreček. Smutně se na zářivé dárky, jež jako by ho lákaly k tomu, aby je otevřel, naposledy zadíval, a s pocitem, že skoro všechny budou stejně jen pro Dudleyho, se zvedl a zkroušeně se odšoural zpátky do svého přístěnku.

Přál si, aby se stal nějaký zázrak. Chtěl, aby se jeho život změnil. Už ho nebavilo žít takhle. Toho rána už oka nezamhouřil a tichounce plakal do té doby, než mu teta zabouchala na dveře a přikázala mu uvařit snídani.

🎄🎄🎄

Promiň, Harry☹😥
Tahle jednodílovka měla vyjít až někdy ke konci příštího týdne, ale rozhodla jsem se ji přesunout, protože dneska dávají Kámen mudrců, jupí!😄 budete se koukat?❤
Jak se vám líbila tahle smutnější jednodílovka?🙂🤔
Millie🍪