„Ta je tak překrásná," rozplývala se paní Greengrassová, když se s manželem konečně usadili na pohovce a Daphne matce opatrně předala do náruče svou několika týdenní dceru. Blaise, který o něčem rozmlouval s Dracem, její slova zaslechl a s širokým úsměvem na tváři se na ni otočil.

„To víte, je celá Daphne," mrkl na svou manželku, která mu věnovala láskyplný pohled, a Draco zamumlal cosi v tom smyslu, že čekal, že Blaise nezmíní Daphne, ale sebe.

Malá Aurora Zabiniová kulila oči na svou babičku, která si ji něžně chovala a rozplývala se nad ní. Potichu se přitom své nejstarší dcery ptala na nejrůznější podrobnosti, co se Aurory týkaly, a Daphne jí s nadšením všechny otázky zodpovídala.

Astoria Malfoyová postávala u okna, dívala se na zasněženou zahradu Zabini manoru a pažemi si objímala trup. Rodinný hovor k ní doléhal z dálky a ona byla lapena ve svých chmurných myšlenkách, jež jí poletovaly hlavou jako sníh tam venku. Připadala si tu tak sama a přála si, aby mohla být neviditelná, aby mohla zmizet. Když uslyšela své jméno, trhla sebou a rychle se otočila.

„Co tam tak postáváš, Astorie? Pojď se posadit sem k nám. Už jsi vůbec viděla Auroru?"

„Samozřejmě že ano, mami," odpověděla jí tiše Astoria a cítila na sobě Dracův zvídavý pohled. Sestra k ní zvedla oči a zkoumavě si ji prohlížela. Neušlo jí, že Astoria není příliš ve své kůži. I přestože byla odjakživa spíše tichá a rezervovaná na rozdíl od energické Daphne, přesto milovala trávit čas se svou rodinou a její úsměv vždycky rozzářil místnost. Teď se Astoria sotva pousmála a Daphne na ní poznala, jak moc unavená je. Bylo jí líto, že od té doby, co jsou obě vdané, a ona navíc matkou, spolu netráví tolik času jako dříve. Protože kdyby ano, Daphne si byla jistá, že by věděla, co se sestrou je.

„Tak si ji přece pojď pochovat, je to takový andílek!" řekla paní Greengrassová a Astoria si neslyšně povzdechla, než matku poslechla a přišla k nim. Něžně si od ní Auroru převzala do náruče a když se na miminko usmála, cítila, jak ji v očích štípou slzy. Aurora cosi zabroukala a Astoria ji maličko kolébala, hladíc ji prstem po hebké tvářičce. „Tak," začala spokojeně paní Greegrassová a uhladila si sukni, než dceru propálila ostrým pohledem, „a kdypak se dočkáme dalšího vnoučete? Myslím, že je nejvyšší čas, nemám pravdu, Astorie? Když jsem byla ve tvém věku, už jste obě dvě byly nějakou dobu na světě. Malfoyovi se na vnouče určitě také těší, nemám pravdu, Draco?" zavolala na blonďatého muže, který přerušil svůj hovor s Blaisem.

„Samozřejmě, že se těší, ale já bych řekl, že ještě není kam spěchat," opáčil zcela klidně a probudil v paní Greengrassové samozřejmě veliký nesouhlas. Astoria poslouchala příval výčitek, rad, názorů i přání a cítila, jak se jí mlží pohled. Bylo toho na ni už moc.

„Promiňte, potřebuji si odskočit," zamumlala, rychle své sestře podala malou Auroru a co nejrychleji vyšla na chodbu. Cítila, jak se jí špatně dýchá, a zabořila tvář v dlaních, snaže se tlumit své vzlyky.

„Astorie, co se děje?" dolehl k ní za pár okamžiků tichý hlas Daphne. Když spatřila Astorii v takovémhle stavu, zděsila se. Okamžitě si ji přitáhla k sobě a pevně ji objala. Astoria jí objetí oplatila a přivinula se k její hrudi. „Omlouvám se za matku. Víš, že to nemyslí zle, ale občas..." povzdechla si a něžně ji hladila po vlasech. „Chceš si o tom promluvit, Tori?"

„Není o čem," vzlykla.

„Ale je. Nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Vidím, jak se na Auroru díváš. Tím zoufalým pohledem, jakým se člověk dívá na něco, co nikdy nemůže mít," řekla potichu a když k ní sestra překvapeně zvedla hlavu, uchopila její obličej do dlaní a smutně na ni hleděla. Palci jí setřela slzy. „Tori, víš, že tu vždycky budu pro tebe. A občas je lepší mít někoho, s kým můžeš tu tíhu nést společně."

Astoria popotáhla a po lících se jí sklouzly slzy. „Já nemůžu mít děti, Daphne," přiznala se jí tiše třesoucím se hlasem a znovu se rozvzlykala. „S Dracem jsme se tolik snažili, ale... ale v nemocnici mi řekli, že jsem příliš slabá. Že dítě nikdy nedokážu donosit."

„Ach, Tori," vydechla Daphne a znovu si ji přivinula k sobě. I ona neměla daleko do pláče. Věděla, že Astoria odjakživa chtěla mít velkou rodinu. A tohle byla velká rána. Bude trvat dlouho, než takovou zprávu zvládne zpracovat a naučit se s tím žít. Není to pro ni jednoduché. A do toho poslouchat matčiny řeči... Daphne se nedivila, že toho bylo na Astorii moc. Ona by to nevydržela.

Dolehly k nim spěšné kroky. Vzápětí se z chodby vynořil Draco a tvářil se starostlivě. Daphne na něj smutně kývla a naznačila mu, ať jde k nim. „Astorie, jsi v pořádku, miláčku?" zeptal se své manželky potichu a pohladil ji po zádech. Astorie se pustila sestry a okamžitě mu padla kolem krku. Pevně ji objal a políbil ji do vlasů. „Jsem tady, neboj se."

Daphne si objala pažemi trup a vyměnila si s Dracem pohled. „Je mi to moc líto," šeptla zničeně a on přikývl. Viděla, že i jeho to ničí. A nesnášela, že jim nedokáže nijak pomoct. Některé cesty si člověk musí projít sám, ale Daphne si přála, aby to tak nebylo. Přála si, aby na sebe mohla vzít sestřino břemeno ona, aby ji mohla ušetřit bolesti. Udělala by cokoliv, jen aby Astorii zase mohla vidět šťastnou.