,,A tenhle dárek je pro Rona... velká krabice je pro Rona!" volala Molly Weasleyová, když jí Ginny, která lezla pod stromečkem, podala dárek. Ron trochu zrůžověl v obličeji a s tichým díky si od mamky převzal svůj dárek. Ještě, než si jej rozbalil, zachytil Georgeův pohled a oba dva bratři se na sebe zašklebili. George s úsměvem sledoval, jak si jeho nejmladší bratr rozbaluje svůj dárek. Byl totiž plný nejrůznějších žertovných předmětů z Kratochvilných kouzelnických kejklí. Dárek od něj... a od Freda. George ucítil, jak se mu sevřelo hrdlo, a honem se napil ze své sklenice s koňakem, aby se alespoň nějak zaměstnal.

Celý večer se snažil mít dobrou náladu, ale vědomí, že tohle jsou první Vánoce, kdy tu s nimi není jejich Fred, tíživě dopadalo na všechny. Ale nejvíc na George. Nebylo divu, vždyť to bylo jeho nejdražší dvojče. A teď bylo navždy pryč.

Začínal pociťovat úzkost, jež se mu začala šířit celým tělem. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil, a aby utišil ten zmatek v hlavě a nevítané myšlenky. Veškerou svou pozornost upíral na lesklou ozdobu na vánočním stromku a snažil se soustředit na její tvar, na její barvu, na to, jak se v ní leskne jeho odraz a jak se pokaždé zlehka zachvěje, když Ginny temenem zavadí o větve.

Jenže to nepomáhalo.

Sevřel ruce v pěst a hlasitě dýchal nosem. Před očima se mu začaly dělat mžitky a hlasy ostatních členů rodiny k němu doléhaly v mlze a jakoby z velké dálky. Nakonec už to nevydržel; prudce se zvedl ze svého místa na pohovce a rychle utekl ven, kde by mohl být alespoň chvíli sám a mohl by vdechovat čerstvý vzduch. Než za sebou zavřel dveře, všiml si, že se v obývacím pokoji rozhostilo ticho a následně se jí rozlehl starostlivý šepot. Bylo mu jasné, že se baví o něm. Ale bylo mu to úplně jedno. Rukávem si setřel slzy, jež mu kanuly po tvářích. Rukávem Fredova svetru, jenž si dnes oblékl na sebe...

Ocitl se venku a do tváří ho udeřil chladný závan větru. George ucítil mokro na nohách, shlédl dolů a zjistil, že stojí ve sněhu a má mokré bačkory. Hluboce si povzdechl. Bylo mu to jedno. Zahleděl se na oblohu, jako kdyby tam Fred někde byl - a George věřil, že je, a že se teď směje jeho hlouposti - a do vlasů mu začaly padat sněhové vločky. Pažemi si objal trup a zavřel oči, aby alespoň na chvilku mohl setrvat v zoufalé myšlence, že jej jeho milovaný bratr objímá.

Když zaslechl cvaknutí dveří, ani se neohlédl. Myšlenkami utíkal k Fredovi a ke všemu, co spolu zažili. Teprve až když na rameni ucítil hřejivou ruku, ohlédl se. Stál tam Harry a v jeho zářivě zelených očích svítila starost. ,,Pojď dovnitř, Georgi, nebo tu ještě nastydneš," řekl mu potichu Harry a jemně mu stiskl rameno. George si utřel vlhký nos a pomalu přikývl. Svěsil hlavu a nechal se od Harryho obejmout kolem ramen. Pomalu se vydali zpět dovnitř.

,,Harry, ty jsi přece umřel," řekl zničehonic George. Harryho ta otázka zaskočila, ale přikývl. Ano. Zemřel, ale vrátil se. Bál se toho, kam bude George ve své otázce směřovat. ,,Myslíš - myslíš, že měl Fred bolesti? Bolí... bolí to? Umírání?" zeptal se ho poněkud přiškrceným hlasem a skoro až zoufale se na něj zadíval. Harry se s ním zastavil - a pak ho pevně objal. Harry byl jediný, s kým George o Fredově smrti dokázal mluvit. Asi proto, že věděl, že Harry ho pochopí. Že pochopí to, jak a co cítí.

George se k Harrymu pevně tiskl a potichu plakal. Do vlasů jim padaly vločky a vítr kroužil kolem nich, ale oběma to bylo jedno. Stáli tam ještě nějakou dobu, než Harry Georgeovi odpověděl: ,,Je to rychlejší a snadnější než usínání."