Hermiona s hlasitým prásknutím zavřela učebnici kouzelných formulí, v níž se snažila prokousat osmou kapitolou, již jim dal profesor Kratiknot za úkol přečíst do konce vánočních prázdnin. Jenže Levandule Brownová a Parvati Patilová, dvě nerozlučné kamarády, s nimiž bohužel sdílela ložnici, se něčemu pořád tak hlasitě hihňaly, že se zkrátka nedokázala soustředit. Šlehla po nich zamračeným pohledem, ony si jí ale nevšímaly. Od té doby, co začala Levandule chodit s Ronaldem, v ložnici panovalo nepříjemné dusno.

Hnědovlasá nebelvírka oděná do pleteného červeného svetru a černé sukně vstala s knihou v ruce z postele, vklouzla do bot a s bradou vztyčenou odešla z pokoje. Když zavírala dveře, vyprovodila ji další salva smíchu.

Mrzelo ji, že Ron a Harry odjeli na Vánoce do Doupěte, přestože zrzka poslední dobou docela ignorovala. Harry si myslel, že žárlí na Levanduli, což nebyla vůbec pravda; Levanduli prostě nesnášela, byla to hloupá husa, která se chovala, jako by každé ráno vypila sklenici hihňavé vody, jelikož se s Parvati pořád něčemu chichotaly. Škoda, že tu nebyl alespoň Harry, potřebovala někoho normálního, s kým by si mohla popovídat.

Původně měla odjet s rodiči lyžovat do Alp, jenže z toho sešlo, jelikož Hermionina maminka dostala angínu a byla odkázaná na antibiotika. A tak musela Hermiona zůstat sama ve škole.

Ve společenské místnosti se před krbem rozvaloval její zrzavý kocour Křivonožka a jakmile ji spatřil, ve žlutých očích se mu zablesklo. Nebelvírská místnost byla prázdná, letos na prázdniny odjela velká většina studentů.

„Ahoj, Křivonožko, už jsem se bála, kam ses mi zase zatoulal,“ usmála se, když si klekla k němu a pohladila ho po hebkém kožíšku. Křivonožka spokojeně zavrněl a packami se natáhl po její ruce, když ji odtahovala. To Hermionu docela překvapilo, protože Křivonožka se vůbec nechtěl nechat hladit, když si ho tehdy před třemi lety koupila. Teď to ale byl vyloženě mazel. „Ještěže alespoň ty jsi tu se mnou zůstal. Nepůjdeme se někam projít, co myslíš?“ otázala se ho. Křivonožka nejdříve líně zazíval, potom se pořádně protáhl a mávl svým vztyčeným ocasem, jako by jí tím naznačoval, že souhlasí.

Společně tedy vyšli ze společenské místnosti Nebelvíru a Hermiona nechala na Křivonožkovi, kam je zavede. Hrad byl tichý, některá brnění skřípavě prozpěvovala koledy, snad na každém rohu se vznášelo jmelí a kousek od umývárny se nacházelo i improvizované kluziště.

Křivonožka se náhle rozeběhl vpřed a než si toho překvapená Hermiona všimla, už jen viděla, jak jí jeho huňatý ocas mizí za rohem.

„Křivonožko, kam to běžíš! No tak, počkej přece!“ zavolala za ním a také se rozeběhla, aby jí zase nezmizel a o několik dní později by jí triumfálně přinesl do pokoje mrtvou myš. Nebo v lepším případě rozdrápaný kus šatstva nějakého domácího skřítka pracujícího v kuchyni.

Naštěstí se jí kocour nezaběhl daleko. Vlastně se nacházel kousek od té chlapecké umývárny, jež byla proměněná v třpytivé kluziště. Když ale zadýchaně zaběhla za roh, čekalo na ni překvapení. Křivonožku totiž držel v náruči ten, u koho by to čekala nejméně.

Byl to Draco Malfoy, který stál kousek od okna, zamyšleně hleděl ven a spokojeného Křivonožku, jehož hladil, držel v náruči. Hermiona otevřela ústa a vyvalila oči. Co to mělo znamenat?

„Draco?“ vydechla překvapeně. Zmijozelský spolužák se k ní s kamennou tváří otočil a při pohledu na ni pozvedl obočí.

„Grangerová? Myslel jsem, že jsi odjela s Potterem a Weasleym. Nebo se s tebou už nechtějí bavit, ty naše famfrpálové hvězdičky?“ ušklíbl se a své bouřkově šedivé oči přesunul na usínajícího kocoura. „Zvláštní zvíře. Poslední dobou mě vyhledává často. Nechápu proč. A dnes s sebou přivedl i tebe, jak milé,“ odfrkl si.

„Prosím tě, hlavně mu neubliž, až ti teď něco řeknu,“ požádala ho Hermiona prosebně a Draco se nechápavě zamračil. „Je to můj kocour a jmenuje se Křivonožka.“

„Hm? No a? Proč bych mu měl ubližovat?“ ptal se nechápavě. Hermiona zrudla a začala prstem přejíždět po pevné vazbě své učebnice.

„No, asi proto, že patří mně? Jsem přece mudlovská šmejdka. Mohla bych tě něčím nakazit, nebo tak něco,“ pokrčila rameny. Draco nehnul ani brvou.

„Z toho už jsem vyrostl, Grangerová. Vlastně na tom není nic špatného,“ zabručel a pak se napjal, ohlížeje se kolem sebe, jako by se bál, že jej někdo sleduje. S tichým povzdechem podrbal Křivonožku za ušima a unaveně zavřel oči. Hermiona se k nim pomalu vydala.

„Co tu vůbec děláš ty? Myslela jsem, že budeš trávit svátky s rodinou,“ zeptala se ho opatrně. Draco sebou trhl, jako by dostal políček.

„Nechtělo se mi domů. Otec je zavřený v Azkabanu a matka... s ní zůstala teta. A já... netoužím přijet domů a zkazit si Vánoce tím, že je... že je všechny uvidím,“ dokončil nervózně. Pak se nevesele zasmál. „Co to dělám? Svěřuju se Grangerový,“ odpověděl si vzápětí.

„Nejspíš jsi klesl hodně hluboko, když se svěřuješ mudlovské šmejdce,“ poznamenala Hermiona. Draco si povzdechl.

„Nech toho, Grangerová. Jen mi to přijde divný. Hrajeme si, jako bychom byli přátelé, a jimi nikdy nebudeme. Už proto, že oba... jsme jiní. A tím nemyslím naši krev,“ dodal vážně, aby neměla další narážky. „A ty se bavíš s Potterem a Weasleym. I kdybychom chtěli, nemohli bychom se spolu bavit.“

„Všimla jsem si, že se tenhle rok straníš lidí,“ poznamenala váhavě Hermiona. „Proč, Draco? Zaprvé mě to zajímá a zadruhé každý někdy potřebuje někoho, komu by se mohl svěřit. Tak?“ čekala na odpověď. Když to vypadalo, že jí ji Draco nedá, dodala: „Je to kvůli Ty-víš-komu?“

Malfoy sebou trhl a vyděšeně na ni pohlédl. „Jak to -“ zalapal po dechu.

„Harry tě podezírá z toho, že jsi přešel na jeho stranu,“ zasmála se. Když ale viděla, jak po jejím prohlášení Draco zbledl a znejistěl, zarazila se. „Počkej. Nechceš mi říct, že tys vážně...?“

„Neměl jsem na výběr,“ zanaříkal a v obličeji se mu konečně objevily všechny emoce, jež před každým už od začátku bravurně skrýval. Strach, úzkost, bolest, nejistota, zoufalost. „Já... musel jsem to udělat. Musím to udělat. Jinak... jinak zabije matku. I otce. A... a mě taky,“ vzlykl.

„Draco,“ vydechla vyděšeně Hermiona. „To... to snad ne. Nemůžeš být v jeho službách. Přece... vždyť jsi to udělal proti své vůli... Musíme za Brumbálem,“ zašeptala naléhavě. „Pojď, půjdeme za ním. Všechno mu řekneš. On něco vymyslí. Pomůže ti. Ochrání tebe i tvou rodinu.“

„Ne. Ne, to nejde, Hermiono. Nechápeš to,“ vrtěl hlavou a odvrátil se od ní, aby neviděla, že se mu v očích třpytí slzy. „Vybral si mě.“

🎄🎄🎄

Občas mám pocit, že lidé jsou v období Vánoc sdílnější, citlivější a... jak to říct? Mají větší chuť ostatním pomáhat.
Tohle Dramione mělo být úplně jiné, ale takhle jsem spokojenější. Snad se vám to líbilo, už se pomalu blížíme do finále. Ještě dva dny školy a konečně volno!
Millie🍪