Seděl jsem v posteli u Pána v pokoji a v ruce držel obří hrneček s kakaem, zatímco jsem čekal na Troye, který si dával sprchu. Film už jsem měl dávno vybraný. Nezvládnul bych nejspíš nic nějak náročného a Ratatouille zněl vlastně jako docela dobrá volba. Dlouho jsem tu pohádku neviděl. Slabě jsem se pousmál, když se konečně otevřely dveře z koupelny a jen odhrnul peřinu, aby si Troye mohl vlézt do postele vedle mě. Tohle bylo příjemné. Ani jeden z nás nějak zvlášť nevytahoval to, co se stalo v herně. Pán se jen ujistil, jestli jsem opravdu v pořádku a pak mi napustil vanu. Byl jsem s ním vážně šťastný a doufal jsem, že teď už to jen tak nějaká hloupost nepodělá. Andy byl vyřešený, práce taky. Už to opravdu bylo jen na nás.

„Kde je ta obluda?" zabroukal tiše a nejdříve se rozhlédl v pokoji, než si sednul vedle mě do postele.

„Myslíš tu, kterou jsi nám s takovou láskou pořídil?" zašklebil jsem se a přisunul se blíž k němu. Chtěl jsem teď být opravdu blízko u něj. Trochu se pomazlit. Nechat věci, aby byly alespoň chvíli normální. Neřešit nějakou moji asexualitu a strach, že se mě Troye někde špatně dotkne.

„Ano, přesně tu mám na mysli," pokýval hlavou a zapnul film.

„Chrápe v tvým šuplíku s fuskama. Ty chlupatý se jí obvlášt líbí. A mě popravdě docela překvapilo, že něco takovýho ve svým domě máš," zasmál jsem se tiše, odložil hrnek na noční stolek a opřel si o něj hlavu.

„Však oni ti budou dobrý, až přijde zima," prohodil s úsměvem a přitáhl si mě více k sobě. Bylo moc pěkný vědět, že jsem tu nebyl jediný, kdo se dneska chtěl tulit. Poprvé jsem opravdu věřil tomu, že z toho nevyjde nic špatného. Věřil jsem Troyeovi jako nikdy nikomu předtím. „Chceš, abych ti pomohl hledat novou práci, nebo se do toho nemám motat? Mohl bych tě doporučit, mám dost kontaktů," navrhnul tiše a krátce mě políbil do vlasů. Dělal to i tady. Páni. Usmál jsem se a přitulil se k němu trochu víc.

„Myslel jsem, že bych teď zůstal doma, válel se a ty za mě všechno platil," zasmál jsem se upřímně a zvedl hlavu tak, abych mu viděl do obličeje. Věděl jsem, že mě pochopí a nebude mě brát vážně. Byla to příjemná změna – být takhle uvolněný, vážně si s někým rozumět.

„Můžeš zůstat doma, jak dlouho chceš, postarám se o tebe rád," zamručel a umlčel mě ještě dřív, než jsem stihl něco namítat. „Dej mi vědět, až budeš chtít, abych ti pomohl. Nevydržíš dlouho na jednom místě. Neflákal by ses, ani kdybych ti sem nechal přivést šampáňo a vířivku."

Zasmál jsem se a pokýval hlavou.

„Znáš mě už docela dobře," zavrněl jsem a znovu vrátil svůj pohled k televizi. „Díky za nabídku. Ale zkusím to opravdu nejdříve sám."

--

Druhý den jsem se vzbudil dost brzy a šel rovnou připravovat snídani. Ani mě nenapadlo zůstat v posteli a nechat to na Pánovi. Bylo zbytečný teď dělat problémy. Všechno šlo dobře a já ho chtěl přesvědčit o tom, že si každé maličkosti vážím a rozhodně nechci, aby se něco změnilo. Potřeboval jsem, aby si Troye uvědomil, že ho opravdu neplánuju opustit, že Harry je jen kamarád a zkrátka, že se nemusí bát mě kamkoli pouštět. Musel vědět, jak vzácný pro mě náš vztah je. Byl jsem přesvědčený o tom, že nového Troye bych hledal sakra těžko, nehledě na to, že tím hnusem, kterým jsme si prošli v kanclu už jsem znovu procházet nehodlal.

Nechal jsem v kuchyni připravenou kávu a snídani tak, jak jí měl Pán rád a na papírku mu nechal vzkaz, na kterém jsem ho ujistil, že jsem v pořádku a jen jsem se šel projít. Bylo krásné ráno, byla by škoda toho nevyužít. Za celou tu dobu, co jsem tu s Troyem bydlel – a i když to nebylo zase tak dlouho – jsem se nikdy po okolí projít nešel. Navíc tohle bylo poprvé, co jsem bydlel takhle blízko přírodě a bylo to zatraceně nádherný. Vydal jsem se lesní cestičkou hlouběji do lesa a sám pro sebe se usmál, když jsem došel podél potoka k rybníku, z kterého se takhle brzy ráno ještě odpařovala pára a sluneční paprsky se na vodní hladinu přes všechny ty stromy jen sotva dostaly. Zhoupnul jsem se na patách a na malý moment zavřel oči. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy jsem byl tolik šťastný. I přesto, že všechny obtisky po provazech už z mého těla zmizely a nezanechaly po sobě jedinou modřinu, jsem pořád most dobře cítil, kde všude včera provazy byly. Ten pocit byl proklatě nádhernej. Umíral jsem radostí z toho, že jsem opravdu dokázal něco, co pro mě bylo díky Andymu takovým strašákem. Navíc, ani to netrvalo tak dlouho. Možná jsem byl hloupý, že jsem někomu důvěřoval takhle rychle, ale já měl pocit, že takhle je to správně. Umřu, jestli mě život přesvědčí o tom, jak moc jsem se spletl. Sednul jsem si pod velký strom a jen pozoroval několik párů kachen, jak s klidem pluly po rybníce. Nic je nerušilo. Dokonce to vypadalo, že ani moje přítomnosti je nijak nerozrušila, i přesto, že tohle místo jistě nebylo lidmi moc frekventované. Sledoval jsem zamyšleně vodní hladinu, užíval si ten klid a vůni přírody, ten celý moment pro mě byl nepopsatelný, všechno směřovalo k tomu, abych vážně konečně tak nějak našel sám sebe, uvědomil si, co chci. Mohl jsem teď začít od začátku. Psát články o módě bylo fajn, bavilo mě to, ale nebylo to tím, co by mě mělo naplňovat. Neměl jsem pro to takové nadšení jako Aaron pro bláznivou černou díru. Chtěl jsem v tomhle být maličko jako on, i když jsem toho kluka vážně rád neměl. Ale mít nadšení do práce, to možná bylo to poslední, co mi teď zbývalo k tomu být opravdu šťastný.

Zpátky domů jsem se vracel až kolem poledne. Nikam jsem nepospíchal, naopak jsem se spíš líně coural lesem a užíval si chvíle samoty. Pravdou bylo, že jsem nesnášel být sám, ale jednou za čas to nejspíš potřeboval každý. Došel jsem si dát sprchu, poklidil dům a zkontroloval hodiny. První den sám doma. Bylo to maličko zvláštní. Pustil jsem si na chvíli Přátelé, pomazlil Harryho a když už konečně nastal ten čas, kdy Troye končil v práci, tak jsem se šel připravit do herny. Napsal jsem mu zprávu, že tam na něj budu čekat a pro jistotu zavřel všechny dveře, které jsem cestou potkal. Nehodlal jsem riskovat, že se včerejšek bude opakovat. Měl jsem tu kočku rád, ale kdybych toho byl včera schopný, tak jsem ji pravděpodobně zahodil přes celou místnost.

Nechal jsem všechno svoje oblečení před hernou a kleknul si na své místo. Byl jsem si vědomý toho, že se Troye klidně mohl zdržet a já tu tak klidně můžu čekat víc, než hodinu, ale chtěl jsem pro něj být připravený. Zasmál jsem se sám pro sebe a snažil se z hlavy vyhnat Buď připraven ze Lvího krále. Zavrtěl jsem se, pořádně se narovnal a spojil ruce za zády tak, jak mě to Pán učil. Doufal jsem, že dnešní hraní bude stát za to. Potřeboval jsem, aby na mém těle zase zanechal nějaké značky. Pomáhalo mi to se soustředit.

Usmál jsem se, když jsem uslyšel zvuk motoru a znovu se pořádně narovnal. Chtěl jsem se zase o kus posunout, nechtěl jsem, aby Pán musel opravovat takhle zbytečné chyby.

Pomaličku jsem vydechl a na chvíli úplně zkameněl. Ten moment, kdy Pán přišel do herny pro mě byl stále dost speciální. Neviděl jsem na něj, což mě znervózňovalo, ale zároveň to tomu dodávalo dokonalé vzrušení. Tiše jsem zavrněl, když Pán došel až za mě a prsty mi prohrábl vlasy. Byl to velmi jemný dotek, ale byl jsem za něj rád. Docela jsem si oblíbil ty chvíle, kdy se mě dotýkal a už teď jsem věřil, že jednou vážně budu žebral o to, aby to udělal.

„Jak se cítíš?" zaptal se a na postel odhodil sako a kravatu. Pár vteřin jsem mlčel a užíval si to napětí mezi námi. Cítil jsem, že Pán nepřijel zrovna dobře naladěný, ale zároveň jsem si byl jistý, že byl rád, že už je tady a může upustit páru.

„Skvěle, Pane," odpověděl jsem co nejvíc nahlas a více zpevnil ruce za zády, abych mu dal najevo, že může, že jsem tu pro něj. Byl to krásný pocit.

Hlasitě jsem vyjekl, když se kůže důtek švihem setkala s mými zády a trochu zaklonil hlavu. Tohle bylo to poslední, co jsem od Pána čekal. Věděl jsem, že výprasky rád nemá. On ale u jedné rány neskončil. Naopak pokračoval v poměrně rychlém tempu, spoléhal na to, že ho zastavím a ani maličko se nedržel zpátky. Miloval jsem to. Cítil jsem, jak se moje kůže zahřívá a více cítil rány, které dopadaly na to stejné místo. Vnímal jsem všechen ten vztek, který z Pána sálal, aniž bych se na něj vůbec podíval. Nezlobil jsem se. Byl jsem rád, že jsem mu mohl pomoct se uvolnit. On by mě sem jistě taky vzal pokaždé, co bych to potřeboval. Navíc, vybral něco, u čeho si musel být jistý, že si to celé užiju. Snášel jsem bolest dobře a důtky jsem miloval. Už snad jen ten samotný zvuk, který vytvářely uvolňoval moje svaly a mou mysl posílal na dovolenou. Svěsil jsem nešťastně hlavu, když všechny rány ustaly a pořádně se nadechl. Až v ten moment jsem si uvědomil, že jsem téměř celou dobu zadržoval dech. Popravdě mě překvapilo, že mě za to Pán ani jednou nepokáral.

„Zelená, Pane," rozbil jsem to ticho mezi námi. Měl jsem pocit, že potřebuje slyšet, že jsem v pořádku, že to nepřestřelil.

„Vedl sis tak dobře, Kocoure," pochválil mě a letmo se dotknul mých ramen. Teď už zněl mnohem uvolněněji. Bylo dokonalý, kolik toho mohla takhle jednoduchá věc tolik změnit.

„Mohl bych tě o něco poprosit, Pane?" šeptl jsem a zaklonil hlavu tak, abych na něj viděl. Nedokázal jsem se ubránit úsměvu. Vypadal zase tolik krásně. Propadal jsem tomu každý den víc a víc. Maličko mě to děsilo, nikdy jsem k nikomu nic takového necítil.

„Pokud to nebude pokračuj," zasmál se tiše a omotal mi důtky kolem krku. Příjemný. Tolik sakra příjemný.

„Vyfotil bys moje záda, prosím?"

—
Sebevědomý Con je asi můj nejoblíbenější. Jo a tak už jsem se asi konečně rozhodla pro to, jak to skončí 🙃 N.