Troye počkal, dokud se moje tělo alespoň trochu neuklidnilo, a pak mě přikryl dekou, která mě sice dostatečně zahřála, ale její materiál byl natolik nepříjemný, že po ní rozhodně nebylo možné pohodlně usnout. Nebyl jsem si jistý, jestli to byla jen náhoda, ale po tom, jak dobře měl Troye předchozí hru promyšlenou, jsem to spíše přisuzoval jemu. Nespokojeně jsem se zavrtěl a více se nalepil na jeho tělo, jelikož to pořad bylo o moc příjemnější, než si k sobě tisknout ten divný kus látky. Byl jsem z toho celého až moc rozházený. Mrzelo mě, co předtím můj šéf řekl a nedokázal jsem to dostat z hlavy.

„Zklamal jsem tě?" šeptl jsem tiše a pevně sevřel oči. Byl jsem si téměř jistý tím, co mi odpoví. Předtím to řekl jasně. Příště buď lepší. Bylo mi to líto. Hlavně proto, že jsem se opravdu snažil být pro něj nejlepší. Už jen proto, jak napnuté to mezi námi dříve v kanceláři bylo. Popravdě jsem se bál druhého dne. Ne kvůli tomu, že jsem si u něj měl vyprostit výprask, ale hlavně proto, že jsem se děsil jeho nezájmu. Jaký to proklatý paradox.

„Proč si tohle myslíš?" zamručel neutrálně a trochu se zavrtěl, čímž zničil všechno to pohodlí, které jsem si stihl najít.

„Nevím," pokrčil jsem rameny a líně se vyhrabal do sedu. Bylo zvláštní cítit bolest zase někde jinde.

„Jistě, že víš. Kdyby sis nemyslel, žes něco udělal špatně, tak se na to přeci neptáš," zasmál se a pobaveně mě sledoval. Nebylo to fér. To on mi tuhle myšlenku vnukl do hlavy a určitě to moc dobře věděl.

„Říkal jsi, že příště musím být lepší," vydechl jsem a sklonil pohled. Připadal jsem si nemožně.

„Protože jsi nedokázal splnit to, co jsem po tobě chtěl. Nebo dokázal?" zvedl mi hrubě bradu a nadzvedl obočí. Nebyl to ten jeho klasický arogantní pohled, ale i tak mě vytáčel.

„Ne, Pane," prohodil jsem tiše a vyhýbal se očnímu kontaktu. „Nedokázal."

„Tak vidíš," usmál se samolibě a pustil mou bradu. „Říkal jsem ti přeci, že na tebe budu při hrách přísný a že ti rozhodně nedám nic zadarmo. Můžeš být dobrý, dokonce jistě můžeš být perfektní, ale chybí ti disciplína, Connore. Stoupnout si ke zdi a nechat si zmalovat záda, na tom není zase nic tolik těžkého, už vůbec ne pro někoho, kdo tolik miluje bolest. Musíš si zvyknout, že z tebe budu chtít dostat to nejlepší. Vím, že to tam někde je. Jen se musíš začít snažit. A hlavně mi opravdu začít věřit," pousmál se a pomalu slezl z postele.

„Nemůžeš po mně chtít, abych ti začal věřit ze dne na den," zavrčel jsem podrážděně a přikrčil se, když se prudce otočil zpátky ke mně. Lekl jsem se ho. Navíc nevypadal zrovna spokojeně.

„Nevím, jak vůbec můžeš být tak drzý a jednat se mnou takhle na tomhle místě," sykl a pevně sevřel čelist. „Pojď se vykoupat. Je tu chladno a poslední, co potřebuju je to, abys byl nemocný a nechodil do práce," prohodil znechuceně a rázným krokem vyšel z herny. Cítil jsem se mizerně, opravdu ano. Ani nevím, jak to vlastně dokázal. Za celou dobu, co jsem pro něj pracoval, mi řekl hodně ošklivých věcí, tohle bylo opravdu hodně slabé kafe, ale ani tak jsem to nedokázal vyhnat z hlavy. Bylo to jiné. Chtěl jsem od něj slyšet pochvalu. Alespoň malinkou. Tiše jsem si povzdechl a následoval ho pryč z herny. Horká vana nakonec nezněla až tolik zle.

Vyběhl jsem za ním schody a zase se rychle zastavil, abych do něj nevrazil. Byl tolik nepředvídatelný.

„Koupelna je na konci chodby, čistý ručník je pod umyvadlem. Nemusíš pospíchat, ale nezamykej se. Nebudu narušovat tvoje soukromí, ale chci vědět, že se k tobě dostanu, pokud se něco stane. Jasné?" zadíval se na mě vážně a já už zase nevěděl, jak správně zareagovat. Jeho starostlivost se mi až moc líbila. Byla to příjemná změna.

„Děkuji," pousmál jsem se a rychle se vydal tím směrem, kterým předtím ukazoval. Nejspíš bych se měl opravdu začít chovat trochu vzorně. Měl jsem pocit, že Troye do toho celého dával až moc velké naděje. Já tomu ale nedokázal moc věřit. Už jen proto, že by nám to nemohlo procházet v práci. Byl by z toho průser. Určitě ano.

Pokroutil jsem sám nad sebou hlavou a začal napouštět vodu do vany. Tohle jsem asi vážně potřeboval. Uvolnit se. Na mém těle teď ani nebyly žádné rány, které by mi to měly znepříjemnit. Bylo to po hodně dlouhé době, co jsem se cítil po hraní vyčerpaný a neschopný čehokoliv dalšího. Vždycky jsem miloval, když mi zůstaly po hrách rány a modřiny, ale teď se mi tak nějak líbilo, že jsem si mohl dát vanu, aniž by mě cokoli bolelo. Nejspíš jsem vážně měknul.

Vlezl jsem si vysvléknutý do téměř plné vany a spokojeně zamručel. Proklatě moc prima. Bylo sice trochu zvláštní vědět, že může Troye kdykoli dovnitř, ale naivně jsem věřil tomu, že opravdu nic takového neudělá, dokud to nebude opravdu nutné. Bylo skoro neuvěřitelné, jak se k celé té věci postavil. Jako by to vlastně vůbec nebyl problém. Stejně jsem ale nevěřil tomu, že po mně časem nebude chtít něco víc. Každý přeci potřeboval sex nebo alespoň nějaký fyzický kontakt a šance, že bude jako já, byla nulová.

Zůstal jsem ve vaně tak dlouho, dokud nezačala být voda nepříjemně studená a až pak jsem se pomalu vyhrabal ven a hledal v šedé skříňce ručník. Netušil jsem, jestli se mi vůbec chce za Troyem vracet. Cítil jsem se zvláštně, tak nějak hloupě. Měl jsem pocit, že mu pořád něco dlužím. Moc hloupý pocit. Nasoukal jsem se zpět do spodního prádla a přehodil ručník přes topení. Moc jsem nevěděl kam jít, jelikož mě Troye jen poslal do koupelny a nic víc už neřekl. Nechtěl jsem se courat po tak velkém domě sám. Pořád jsem se tak nějak bál, že tam najdu něco, co se mi zrovna nebude líbit, i když mi s každým setkání s ním docházelo, že je to větší a větší nesmysl.

„Pane?" prohodil jsem do ticha a nejistě se zhoupnul na patách. Přišel jsem si hloupě. Možná bych mu mohl zase říkat jménem. Za dnešek už bylo ale až moc chvílí, kdy se mnou nebyl spokojený a já už opravdu nechtěl udělat další věc špatně.

„Tady!" ozvalo se na druhém konci chodby. Poměrně rychle mi došlo, že je zase někde dole, někde za dveřmi, které vedli do herny. Nebyl jsem si moc jistý, jestli pokračování byl zrovna dobrý nápad. Neměl už jsem moc sílu na to, abych se mohl opravdu snažit. Nedopadlo by to dobře.

Pomalu jsem došel až na to místo, z kterého se ozýval jeho hlas a rychle jsem se zarazil. Nebyl v herně, ale v nějaké malé místnosti, v které teď byla jen stará matrace a psí miska hned vedle topení. A taky řetěz. Jo. Řetěz s obojkem. Těžce jsem polknul a rychle ucouvnul. Přemýšlel jsem nad tím, jestli bych mu byl vůbec schopný v tu chvíli utéct.

„Copak?" usmál se a narovnal se, otáčeje hlavu mým směrem. „Nelíbí se ti tvůj nový pokojík, Connore?" uculil se a malinko naklonil hlavu.

„Tohle tě bere?" vykoktal jsem poplašeně a udělal malinký krok dopředu. Nedělal nic. Jen na mě zíral a pořád se tak divně usmíval. Možná měl vážně dvě osobnosti a tohle byla ta šílená, která mě tu zavře, a už se nikdy nedostanu ven.

„No, asi jo," zabroukal s úsměvem, „už to tak bude," přikývl a sklonil se pro kožený obojek, který ležel vedle topení. Myslím, že jsem v tu chvílí vůbec nedýchal. Byl jsem z toho mimo. Nejšílenější ale bylo, že jsem vlastně vůbec nechtěl utíkat. Můj žaludek byl sevřený, ale ne strachy. Naopak vzrušením a tím, jak moc ujeté to celé bylo.

„Tak dobře," polkl jsem těžce a udělal ještě jeden krok dopředu, než jsem před ním padnul na kolena. Měl jsem pocit, že je to správné. Prostě jsem to potřeboval udělat, nehledě na to, jak moc ujeté to bylo. Zvedl jsem k němu hlavu a panicky dýchal. Bylo těžké nepanikařit. Nevěděl jsem, jestli je to součást hry nebo je vážně šílený. Z mého přemýšlení mě ale vytrhl cinkavý zvuk, který způsobil obojek dopadající na betonovou podlahu. Nechápavě jsem nakrčil obočí a odhodlaně se Troyeovi zadíval do očí. Myslím, že jsem nikdy nebyl zmatenější.

„Věděl jsem, že budeš perfektní," zavrněl a chytl mou bradu, tentokrát ale o moc jemněji, než předtím. „Pamatuj si, že tady tahle místnost je. Jen pro případ, že bys chtěl být zase drzý," zamručel a pomohl mi na nohy.

„Nechytám se," zavrtěl jsem zmateně hlavou a rozhlížel se kolem. Možná jsem byl ten blázen já, ne on.

„Jen jsem potřeboval vědět, jak budeš reagovat," pokrčil rameny a protáhl se. „Čeká tu na tebe normální pokoj, s normální postelí a sklenicí vody, tak pojď," pobídl mě hrubě a zase rychle odešel. Nebyl jsem schopný pohybu. Vážně mě jen zkoušel? Něčím tak šíleným? Měl jsem pocit, že ho zabiju. Chtělo se mi křičet, nadávat. Nějak to ze sebe všechno dostat. Tohle přeci nemohl myslet ani trochu vážně.