Chvilku jsem na něj jen nevěřícně zíral, neschopný se rozhodnout, jestli chci utíkat, nebo na něj z nějakého hloupého důvodu začít křičet. Připadal jsem si nechutně nahraně. Tohle měla být moje výhoda, moje eso v rukávu. A on to na mě teď vybalil v tu nejméně vhodnou dobu. Nespravedlivé. A nejhorší na tom bylo, že stále stál tak malinký kousek ode mě, obočí zvědavě povytažené. Bylo by prima, kdyby na mě teď někde vybafla skrytá kamera. Jo. To by bylo skvělé řešení. Pro jistotu jsem se rozhlédl kolem a následně si zklamaně povzdechl. Nic. A on pořád hloupě mlčel, čekaje na nějakou mou reakci. Jenže, co jsem mu měl na něco takového říct?

„Vyhodíte mě teď?" zeptal jsem se na první netrapnou věc, která mi proletěla hlavou. To, co říkal, bylo děsivé. Ne proto, že mě odhalil, ale spíš proto, díky čemu se mu to povedlo. Nechápal jsem, jak mohl zrovna mě poznat podle vůně. Nikdy jsem mu nebyl nikterak nablízku. Vlastně jsem se mu naopak snažil vyhýbat a až do té chvíle s Harrym na vyhlídce jsem si o Troyeovi myslel to samé. Celé to bylo tak moc nesmyslné.

„Vidíš, tohle mě nenapadlo," pousmál se vítězně a založil si ruce na prsou, opíraje se ledabyle o desku stolu.

„To, že jste přede mnou klečel polonahý, neznamená, že mi můžete začít tykat," zavrčel jsem podrážděně a nespokojeně nakrčil nos. „Co Vás nenapadlo?"

„Že bych tě tím mohl klidně nějak vydírat," usmál se samolibě

„Vás," procedil jsem nasupeně skrz zuby a snažil se být co nejvíc narovnaný. Hnusný, namyšlený kretén. Bože. Vlastně vůbec nebyl hnusný, spíš naopak, ale tak nechutně moc mě vytáčel.

„Je docela roztomilé, když se snažíš dosáhnout svého. No tak. Vykaní je staromódní. Rozhodně po tom, co se stalo," ušklíbl se a se zájmem na mě zíral. „Ale pokud si za tím stojíš," pokrčil s nezájmem rameny a zapadl zpátky do svého křesla, házeje nohy na stůl.

Pitomec! Pitomec! Pitomec.

„To je všechno, co mi k tomu řeknete?" zamrkal jsem rychle a nervózně si prohrábl vlasy. Čekal jsem spíš, že si mě vychutná. Že mi dá sežrat to, že jsem si něco takového vědomě dovolil. Navíc vůbec nevypadal, že by ho trápil fakt, že jsem ho viděl téměř nahého a svázaného, tyranizovaného dalším dominantem. Ne. Hlavně nad tím nepřemýšlet. Nevzpomínat na to. Pořád jsem si to pamatoval tak moc přesně. A vypadal u toho rozhodně o moc líp, než teď s nohama na stole. Tak povýšenecký.

„A co bych Vám k tomu měl říkat, huh?" otočil ke mně s neutrálním výrazem hlavu. Oh, ano. Tohle byl ten Troye, kterého jsem znal. „Je zbytečné to dál rozmazávat, když si stojíte i za tím hloupým vykáním. Jen bych ocenil, kdybyste si s Harrym domlouval hry bez mojí přítomnosti. Nepřijde mi to moc profesionální."

„Nestál jsem o to," zastavil jsem ho rychle a prudce vydechl. „Neměl jsem na výběr. Když si dá Harry něco do hlavy, tak mu to těžko vymluvíte," zamračil jsem se na něj.

„Oh, jistě. A já bych teď měl věřit tomu, že to celé byla jen jedna obrovská náhoda a že do té herny poslal zrovna Vás jen pro Vaše štěněčí oči?" zasmál se hloupě a pokroutil hlavou. „Zase tolik hloupý nejsem, Connore."

„Proč by to neměla být náhoda? Pracuji tam stejně jako ostatní. Tedy. Skoro stejně," zamručel jsem sebejistě a odfrkl si. „Neměl byste si tolik fandit. Není to zdravé."

„Pracujete?" uculil se se zájmem, ignoruje mou poznámku. Očividně ho to vůbec nerozhodilo. Nechápal jsem, jak mohl být tolik sebevědomý.

„Na recepci," vyhrkl jsem rychle. „Neplánuju Vám tu dát košem. Bydlel jsem předtím s tím klukem, se kterým jste mě před chvilkou viděl a Harry mi pak nabídl byt u něj v klubu s tím, že chce pár večerů vypomoct na recepci. Nic neslušného nebo nelegálního."

„Škoda," povzdechl si a znovu se zadíval z okna, „už jsem si myslel, že s Vámi může být zábava," prohodil s nezájmem a dál zíral před sebe. Otráveně jsem si odfrkl a rychle zamířil k sobě do kanceláře.

Nefér.

Nerozuměl jsem tomu, kam se tak rychle poděl ten Troye, který mě ještě před pár minutami odtáhl od Andyho. Zavřel jsem dveře do kanceláře a se zoufalým zafňukáním dopadl na točitou židli. Tohle celé bylo až moc bláznivé. Vážně jsem měl chuť zabalit si kufry a někam zmizet. Možná se předem opít, nabrat trochu odvahy. Jo. To znělo ideálně. Zapnul jsem svůj pracovní notebook a sedl si do tureckého sedu, aniž bych se obtěžoval sundáváním bot. Byl jsem ten den až moc otrávený a zničený. Položil jsem si hlavu na stůl a nějakým způsobem si ji alespoň trochu podložil rukama. Neměl jsem náladu na psaní a navíc jsem tak nějak spoléhal na to, že Troye už mě potrápil dostatečně. Musel být tak šťastný, že mě tolik dostal. Dlouze jsem si povzdechl a zavřel oči. Jo. Spánek jistě všechno vyřeší.

Trvalo mi několik minut, než jsem našel pohodlnou pozici a opravdu usnul. Bylo tak moc uklidňující nic neřešit. A bylo to uklidňující přesně to té chvíle, než mě probral ten známý, nechutně otravný, arogantní hlas. Protočil jsem nad ním oči a líně zvednul hlavu. Bylo mi to jedno. V tu chvíli už mi bylo všechno ukradené a on vlastně ze všeho nejvíc.

„Člověk by čekal, že teď budete sekat dobrotu," zasmál se nevěřícně, opíraje se o futra. „A Vy si tu klidně spíte, jako byste vůbec nebyl v průšvihu. Nemusel bych Vám to tolerovat. Vlastně bych mohl být docela svině, kdybych chtěl," zavrčel a probodával mě pohledem. Přikrčil jsem se a úzkostně zakňoural. Nejspíš to bylo úplně poprvé, co mi opravdu přišel jako autorita. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem se bál, že mě opravdu vyhodí. Protože jestli jsem něco opravdu miloval, tak to byla tahle práce. Jistě bych se mohl uchytit někde jinde, ale všechny ty nepříjemnosti kolem, jako pohovory a začínání od znova mě neskutečně děsily. Co když mě už nikde nebudou chtít? Třeba jsem ani nebyl tolik dobrý.

„Omlouvám se. Jen. Špatný den," zašeptal jsem a zíral na desku stolu. Štvalo mě, že mě načapal. Tak moc hloupé. Jen jsem mu dával další důvody k tomu, aby si mě mohl vychutnávat.

„Na špatné dny se vymlouváte poměrně často," zabroukal vesele a s drzým úsměvem mě pozoroval. Měl jsem pocit, že kvůli tomu vyletím z kůže. „Možná by bylo lepší si o tom promluvit někde, kde máte navrch Vy?"

„Nemám o čem s Vámi mluvit. Jste můj šéf, co má sadistické sklony jako spoustu dalších lidí. Neznamená to, že jen kvůli tomu najdeme společnou řeč," zamračil jsem se podrážděně a pomalu se narovnal.

„Nebuďte tak sebestředný. Zajímá mě, proč mi tu už podruhé během tak krátké doby spíte. Neplatím Vás za to, abyste se sem chodil vychrápat. Takže dnes večer u Harryho. Najdeme nějaké řešení, protože jestli takovým způsobem, jako teď budete trucovat ještě chvíli, tak nemám ani malý důvod k tomu si Vás tady nechávat."