Steve

V čekárně byla nuda. Proto, když mě asi tři čtvrtě hodině čekání hlasité stěžování jednoho chlapíka probrala ze dřímoty, rozhodl jsem se trochu projít. Zvedl jsem a chvilku bloumal po chodbách kliniky, než se mi podařilo najít barel s vodou. Sice to bylo k neuvěření, ale v čekárně nic takového nebylo.

A tak jsem zůstal postávat u barelu a s kelímkem v ruce sledoval dění okolo. Když jsem vypil asi tři kelímky, usoudil jsem, že už by možná Erica mohli propustit, a vydal se zpátky do čekárny. Našel jsem ho, jak se rozhlíží, pravděpodobně mě hledal.

"Ericu!" Zavolal jsem a zamával na něj, abych na sebe upozornil.

Eric

Těsně před tím, než jsem tam přišel na mě kdesi zezadu zavolal. Jen nepatrně jsem se pousmál. Bylo zvláštní, že mě vědomí toho, že neodešel, tak potěšilo. Došel jsem za ním.

"Tak můžeme vyrazit, dostal jsem nějaké oblbováky, ale mám si je dát až vystřízlivím." Ironicky jsem se pousmál. Bolelo to jako čert, ale jemu bych to nepřiznal. Vážně jsem se těšil, až zalezu do postele, vyspím se a pak pojedeme na chatu, kde dáme všechno do pořádku. Těšil jsem se na čas strávený se Stevem o samotě, jen my dva, žádní týpci, co ho a on je bude nabalovat... Jen my dva... Konečně...

Steve

Přikývl jsem. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, a tak jsem byl v klidu. "Dobře. Přenechám ti taxík, ať můžeš dojet domů. Já si zavolám." Usmál jsem se. "Takže a... jo, počkej, málem bych zapomněl!"

Šáhl jsem do zadní kapsy a vytáhl jeho mobil a peněženku. "Bez tohohle by to asi bylo dost těžký." Zašklebil jsem se a pak se zhluboka nadechl. "Dobře, takže já půjdu. Zítra mě vyzvedni tak v deset, budu se potřebovat vyspat a pak ještě sbalit. Takže mi dej chvilku čas." Usmál jsem se.

"No, tak zatím." Řekl jsem trochu nejistě a nervózně se mu zadíval do očí. Chtěl jsem odejít, ale zároveň jsem chtěl zůstat ještě chvilku déle.

Eric

Došli jsme před nemocnici, když navrhl, že mi přenechá taxík.

"V pohodě, vem si ho, pořádně se vyspi a já tě ráno vyzvednu." Pak mi podal mobil i peněženku, bylo zvláštní, že jsem tyhle důležité věci nepostrádal.

"Ok, tak v deset, zatím..." Rozloučil se se mnou, ale vypadalo to, jako by na něco čekal. Zcela bezmyšlenkovitě jsem se k němu naklonil a malý kousek od jeho rtů jsem si najednou uvědomil, co dělám. Chci ho políbit? Po tom všem? Na veřejnosti? Před všemi těmi lidmi? Zarazil jsem se, ale vypadalo by celkem trapně, kdybych se jen tak odtáhl, takže jsem ho objal a na pár vteřin si užíval to sálající horko z jeho těla. Nemohl jsem si zabránit nevzpomínat. Nemyslet na tu divokou touhu a chtíč. Do hajzlu! Pořád ho chci... Pořád po něm toužím tak moc, že je to až nenormální. Opatrně jsem se od něj odtáhl a s posledním rychlým pohledem jsem se raději otočil, abych nenapáchal ještě víc škod, a s tichým "ahoj" jsem odešel do tmy, ani jsem nevěděl kam jdu, prostě jsem potřeboval přemýšlet...

Steve

Překvapeně jsem za ním zůstal zírat. Zdálo se mi to, nebo mě právě skoro... že by to opravdu riskoval? Chtěl to? Nebo je to prostě jen hajzl, ví, že k němu něco cítím a jen mě trápí?

Těžce jsem vydechl. Jestli mi pokaždé, když se mě dotkne začne takhle bušit srdce, tak dva dny s ním o samotě nepřežiju, dostanu infarkt.

Konečně jsem se vzpamatoval a nastoupil k podivně se tvářícímu taxikáři do auta. Odvezl mě domů, já mu zaplatil a pak padnul jak široký tak dlouhý do postele. Skoro jsem ani nezavřel oči a už jsem spal.

Eric

Cesta k mému domu byla dlouhá, byly to tři nesnesitelně dlouhé kilometry, s šíleně bolavým nosem. Jakmile jsem přišel dýchl jsem si, abych zjistil, zda mám ještě nějaký alkohol v sobě, naštěstí už tam bylo minimum a já si mohl vzít prášky. Jakmile zabraly, ihned jsem usnul.

Ráno mě probudilo světlo a celkem živo, zděsil jsem se, když jsem na hodinách uviděl za deset minut deset. Tak rychle jsem nikdy vzhůru nebyl, do tašky jsem naházel pár věcí, abych mohl spáchat ranní hygienu a vyběhl před zamčený dům. Hledal jsem svoje auto, ale až pozdě jsem si uvědomil, že ho mám u Steva. Taky mi došlo, že nemám telefon, peněženku a prášky proti bolesti. Takže jsem se vrátil do domu, zavolal si taxi a kolem jedenácté jsem už zvonil na Stevův zvonek.

Steve

V noci mě vzbudila žízeň, a tak nejen, že jsem se napil, ale ještě jsem si nastavil budík na ráno. Zazvonil přesně v devět. Chvilku mi trvalo, než jsem se vyhrabal z postele, ale nakonec jsem se zvládl osprchovat, vyčistit zuby i oholit, najíst a zabalit si ještě před desátou. A pak jsem jen čekal, až Eric přijede. Jenže minula desátá hodina a můj odvoz stále nikde.

Několikrát jsem zkontroloval mobil, jestli mi Eric nezavolal, nebo nenapsal, ale nic. Nakonec jsem usnul na sedačce s taškou položenou vedle sebe. Spánek byl příjemný, bohužel mě z něj však náhle vytrhlo ostré drnčení zvonku. Ještě rozespalý jsem vstal a přešel ke dveřím, abych je otevřel a za nimi spatřil Erica.

Unaveně jsem si protřel oči a sjel ho pohledem. "No to je dost."Usmál jsem se.

Eric

Když mě celý rozespalý uvítal. Bylo to něco, co mě nutilo si představovat, jak spí a jak bych mohl i já vedle něj, pak se probudit a zažít opět neuvěřitelné uspokojení. Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu vzpamatoval.

"Promiň, ale auto mám tady, takže to trochu trvalo." Ukázal jsem na za sebou stojící auto.

"Takže sbalený? Můžeme vyrazit?" Tázal jsem se ho hned na to, protože mě jeho přítomnost mírně znervózňovala a vyvolávala pocity, které jsem se bál projevit, protože naposledy to dopadlo zlomeným nosem.

Steve

"Jo," přikývl jsem a rukou si prohrábl vlasy. "Jen moment, skončím si pro tašku a zamknu barák." Otočil jsem se zpět do domu, abych udělal, jak jsem řekl.

O chvilku později už jsem si dával tašku do kufru Ericova auta a nasedal na místo spolujezdce.

"Kde vůbec tu chatu máš?" Zeptal jsem se, když jsem si zapínal pasy. "Teda, lépe řečeno, jak dlouho tak pojedeme?"

Eric

Překvapilo mě, že už je sbalený a opravdu na mě čekal. Sakra! Ten chlap je plný protikladů a tak, když zapadl do domu a bral si tašku, jsem na něj nechápavě koukal. Včera večer, když mi vrazil jsem měl pocit, že mě naprosto nesnáší a teď? Zatřepal jsem hlavou a otevřel mu kufr, aby si tam mohl dát věci. Pak jsem ho zase zavřel a následně se nachystal na řízení, nastartoval a vyjel směr sever.

"Pojedem tak dvě hodinky, není to moc daleko, je to v horách. Neboj bude se ti tam líbit, jen musíme po cestě koupit pár věcí." Mrkl jsem po něm a stále přemýšlel. Vážně jsem byl nadšený, že jede, ale také jsem si začal pomalu uvědomovat, že mé tělo si zcela mylně myslí, že by se na našem výletě mohlo něco stát... Nejhorší však na tom bylo, že mi vážně chyběl a já si začínal připouštět, že mi to nevadí.

Steve

Nadzvedl jsem obočí. "Něco koupit? Zásoby, nebo alkohol?" Zeptal jsem se a pokýval hlavou. "Hory mám rád. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale celkem se těším." Pokradmu jsem se na něj zadíval.

Ano, těšil jsem se, ale zároveň jsem byl tak nervózní, že jsem měl pocit, že se proměnil v třaslavou horu pudingu. Bože, možná jsem měl zůstat doma s Ev, pít pivo a cpát se brambůrky.

Eric

Když se zeptal, co budeme kupovat, hlavou mi problesklo, že hlavně lubrikační gel, ale pak jsem tu myšlenku ihned zaplašil. Nejedu tam s ním proto, abychom si to rozdali, jen proto, abychom naše vztahy dali do pořádku. Jenže mé tělo mělo zcela jiný názor, vážně se občas otřásalo pod náporem představ a vzpomínek.

"Musíme koupit jídlo, mám tam sice trvanlivé potraviny, ale pečivo, maso a tak tam nenechávám, navíc tam není signál." Prostě to byl ráj na zemi. Jen ptáci ve větvích a jinak klid a mír.

V okamžiku, kdy se mi přiznal, že se těší se vše ještě o to víc zhoršilo. Nemohl jsem si nepředstavovat jeho tělo v mý posteli, bohužel, ta tam byla pouze jedna. Takže to bude trochu riskantní. Abych byl přesnější, chata měla jen jednu velikou místnost, ve které bylo vše, malá spíž a koupelnička s WC. Žádný gauč, prostě jen idylka pro dva lidi...

Steve

Poslouchal jsem ho a pak přikývl. V zápětí mi ale došla jedna věc."Počkej, není tam signál?" Zeptal jsem se znovu, přestože jsem odpověď už věděl. "Tak to musím zavolat Ev, že jsem pryč, než se tak stane. Myslím, že by totiž byla schopná vystopovat nás podle smradu z výfuku a stop po pneumatikách v hlíně." Zašklebil jsem se a už vytahoval mobil, abych své nejdražší a nejvlezlejší, nejlepší kámošce zavolal.

Mobil zvonil dost dlouho, než ho konečně zvedla a ohlásila se mi hrubým, vychlastaným hlasem.

"Co je?!" Zavrčela do sluchátka podrážděně.

Usmál jsem se. "Ahoj ožralko, jen jsem ti chtěl říct, že budu celý víkend mimo signál, ale budu v pořádku. Žádné gangy, ani mafie, budu někde v horách."

"Hmm..." zamručela Ev. "A s kým?"

Na chvilku jsem se odmlčel. "S Ericem."

"ZBLÁZNIL SI SE!!! TY S TIM DEBILEM JEDEŠ.... JAU! DO PRDELE!!!"

"Ev?"

"Nic, zapomněla jsem, že mě příšerně bolí hlava," řekla Ev o poznání tišším hlasem.

Usmál jsem se. "Hele, budu v pohodě. Je to v pohodě. Jsme jenom kamarádi..."

"Slyším v tvém hlase smutek?"

"Možná, hele Ev neřeš to, jo? Je to v pohodě," v překladu 'Já to zvládnu'.

Ev si povzdechla. "Dobře, až budeš zase na drátě, tak brňky. A jestli se tě pokusí dotknout, zpřelámej mu pazoury. A pak to řekni mně a já mu zpřelámu hnáty."

Uchechtl jsem se. "No, už se stalo."

"Cože! Kdy! Ty si mu zlomil ruku?!!"

"No, včera. A byl to nos."

"Pokusil se, no... políbil tě, nebo tak nějak?"

"Jo."

"A to chce být kámoš?!!" Zaznělo z telefonu pochybovačně.

"Ev!"

"No jo, ale pak se nediv, když v noci ucítíš jeho péro mezi půlkama."

"Kuš, jdi vyspat tu kocovinu, zlato."

"Skvělej nápad, dávej na sebe pozor, miluju tě!!"

Usmál jsem se. "Já tebe taky a neboj, budu."

Konečně jsem zavěsil a usmál se na Erica. "Tak hotovo, jedeme za jídlem!"

Eric

Než jsem mu to mohl rozmluvit, už vytáčel číslo své pitbulí ochranky. Jen jsem si povzdechl. Ev jsem se snažil neřešit, nebyla to konkurence, takže mi to vlastně bylo jedno, jen mě sralo, jak se do všeho pletla, když to vlastně nebyl její problém. Poslouchal jsem Stevovi odpovědi a soustředil se na jízdu. Podle toho, co jsem slyšel měla o něj obavu, ale proč sakra? Chci s ním prostě uzavřít mír a dát vše do pořádku, jenže vzadu v mé mysli mi tohle nestačilo, chtěl jsem ho znovu. Jenže tentokrát jsem si plně uvědomoval, co všechno by to znamenalo a tak jsem byl odhodlaný se držet. Steve položil telefon a já přikývl, pustil jsem svoje oblíbené písničky a snažil se nemyslet na to, jak moc se těším, až budu mít Steva jen pro sebe...

Cesta probíhala celkem v tichosti, jen párkrát jsme něco prohodili, ale jako by jsme byli oba mírně nervózní... Bylo to ve zvláštní atmosféře.

Zastavil jsem u posledního smíšenýho zboží, které bylo po cestě. Řekl jsem Stevovi, ať si vybere, co má rád na jídlo, byly to dvě mouchy jednou ranou, zjistím, co má rád a navíc trochu odlákám jeho pozornost abych... Do hajzlu se mnou! Nadával jsem sám nad sebou, když jsem s hypnotizujícím pohledem jeho záda postavil na pult lubrikační gel a snažil se ho nepozorovaně koupit. Prodavač se na mě sice divně koukal, těkal mezi mnou a Stevem očima, ale mě to bylo jedno, zastrčil jsem si ho do zadní kapsy a pořád si říkal, že ho na devadesát procent nepoužiju, jen možná... když si to budu dělat. Jenže to by mi v hlavě nemohly zase hrát všechny vzpomínky. Raději jsem zapadl do regálu se slanými pochutinami a naskládal do košíku brambůrky, tyčinky a arašídy, pak jsem přešel k masu, kde jsem se sešel se Stevem.

"Tak co? Co by sis dal?" Snažil jsem se nadhodit nenuceně, ale nervozita byla cítit pořád, hlavně jsem doufal, že ho nenapadne se mi podívat na zadek, kde jsem měl v zadní kapse džínů zastrčenou onu tubu.