Když jsem se na něj naposledy podíval, začal jsem pomalu odcházet. Ještě jsem se zastavil naproti chodům a otočil se na sklo za mnou.
Bez mého překvapení za nimi stál Dominic a sledoval mě. Ne tak šíleně jako při příchodu, ze kterého jsem málem dostal srdeční záchvat, ale temně. Oba koutky rtů měl v dokonalé rovině a obočí měl naštvaně svěšené těsně nad víčky.
Vzájemně jsme se dívali chvíli do očí než on dýchnul na sklo a na zamlženou část začal prstem psát.

,Běž!'

Já na něj jen kývnul a vydal se po tmavých schodech zpět ke dveřím. Když jsem se dostal až nahoru, ukazováčkem jsem zaklepal na sklo, přesně jak mi Lockhart řekl.

,,Tak?" podíval se na mě s nepatrným úsměvem, ,,nebyl jste tam moc dlouho."

,,A také ne naposledy," odpověděl jsem bez výrazu.

~

,,Bude to brzy, neměj obavy," řekl s klidem Lockhart směrem k ženě naproti němu.

Žena s hnědě plavými vlasy, která v den Jacobova příjezdu stála tak suše za recepcí. Chvíli mlčela než nasála rty.

,,To, co jsi mi celé ty roky sliboval..." řekla tiše se založenýma rukama na prsou a skloněnou hlavou, zatím co k ní brunet přistoupil.

,,Ano, pamatuji si na to," odhrnul jí vlasy z obličeje ukazováčkem za ucho, ,,neboj, tu poslední duši brzo najdeme a ty dostaneš, co jsem ti slíbil. Budeš mít to, co už tak dlouho chceš."

,,A co ten kluk? S jeho bratrem už bylo starostí dost," odsekla, ,,všechny ty experimenty okolo něj, je to jen ztráta času. On tu duši nemá. Proč by taky měl? Je to jen obyčejný blázen."

,,No právě," usmál se Lockhart, ,,blázen se skrytým géniem. Každý měl svou vadu. Tak jak on. Hawking, Beethoven, Gogh. To oni všichni v sobě měli tu duši, protože byli jiní, tak jako Dominic. On je v tomhle stejný, proto je ten čtvrtý."

,,Jsi tím už moc posedlý, prostě ho zabij. Jen tak to zjistíš, a ne nějakými, neustálými pokusy, jak ho nezabít, protože si myslíš, že má v sobě to poslední, co chceme. Ty to nedokážeš, ty to jen prodlužuješ, protože ho nedokážeš zabít. Máš už k němu vztah jako k vlastnímu," zkřivily se jí rty z částečné nechuti.

,,Ale no tak, vždyť víš, že ty jsi moje slabila. Byla, jsi a budeš. Zkrátka mám jen pocit, že nám něco tají a Jacob by nám mohl být užitečný."

,,Stovky let se všechny ty duše snažíš najít, zabíjel jsi bez váhání jen abys dostal to, co chceš, ale najednou jsi se zastavil nad klukem, ve kterém se za těch dvacet let nic neobjevilo," odstoupila od něj naštvaně.

Brunet se jí pokusit uklidit pohledem do jejích naštvaných očí, ale ona nejevila žádnou změnu.

,,Dvacet let je jako lusknutí prstů, po tom, co jsem všechno zažil," řekl při neustavičném očním kontaktu, ,,je to už jen otázka dní, věř mi."

~

Hlavou mi stále vrtalo to, co jsem vlastně viděl. Bratr, blázen vězněný jako zvíře, který zná zdejší tajemství. Vše začíná být jako noční můra, podle které už jsem začínal chápat, proč se z toho všeho Lockhart tak zdatně vymlouval až to teď. Něco se tu děje, něco, co se na první pohled vůbec nezdá. Dominic měl jistě mnoho věcí, které ví a měly by zůstat raději pod povrchem. Měl jsem tak málo času si s ním promluvit, navíc sám stále nemůžu uvěřit čeho jsem byl svědkem.

Dlouho jsem přemýšlel, opravdu dlouho. Ten večer jsem nemohl usnout, neustále jsem měl plnou hlavu. Pokaždé, když jsem se dokázal zbavit jedné myšlenky vystřídala ji jiná a ještě intenzivnější, na kterou jsem zapomínat ještě hůře než na tu předešlou. Usnout jsem dokázal až krátce před půlnocí. Hlavou se mi stále proháněly myšlenky na Dominica, tělem se mi proháněla tupá bolest, jako bychom byli propojení. Slyšel jsem jeho smích a viděl jeho šílený obličej. Probudila mě až studená ruka na mé paži. Okamžitě jsem se vymrštil z postele, ale všude byla tma, proto jsem rosvítil.

,,R-Rosie?" vyděsil jsem se při pohledu na holčičku, která stála vedle postele.

Ona se na mě chvíli dívala a já přemýšlel jestli je to jen sen nebo realita. Po pár okamžicích mi však podala papír. Složený, nažloutlý papír. Já si ho od ní vzal a ona se vydala s pobrukováním k východu. Stále jsem nechápavě zrakem kmital mezi jejími zády a papírem, který jsem začal pomalu rozkládat.

,,P-počkej ch-chvíli," chtěl jsem ji zastavil, ale to už ve dveřích nikdo nebyl.

Rychle jsem z postele vyskočil a vrhl se k pootevřeným dveřím. Děvčátko už bylo u svého pokoje, drželo hranu dveří, jak jsem mohl z dálky osvětlenou chodbou vidět. Ani já bych se tam tak rychle nedostal, natož tak tiše. Naposledy se na mě podívala, usmál se a zašla do pokoje. Je to tu opravdu divné místo a dějí se tu divné věci, tak jak říkal Dominic. Cestou zpět k posteli jsem si unaveně promnul obě oči a na nějaký papír, který mi Rosie dala jsem úplně zapomněl. Uvelebil jsem se zpět do postele a usnul.

Ráno jsem se probudil časně, časněji než je mi normálně zvykem. První na čem mi skončil pohled, byl složený papírek, o kterém jsem si myslel, že je jen iluze nebo sen. To bohužel nebyl. Vzal jsem si ho do ruky a opatrně ho rozložil, při čemž jsem poznal, co to je. Byla to vytržená stránka z knihy. Z knihy, kterou mi dal v den mého příjezdu Lockhart. Bylo to pokračování ony legendy, která vyprávěla o postavení Alighury. Neváhal jsem a složenou stránku jsem si na koleni narovnal a začal číst pokračování příběhu, který se mi dostal do rukou před pár dny.