,,V-vy tu máte knihovnu?" vyvalil jsem oči.

,,Ano máme," zasmála se Rachael, ,,někdy vás tam zavedu pokud budete chtít," usmála se.

,,To bych byl rád. Asi budu potřebovat zkrátit dlouhou chvíli čtením," podrbal jsem se na zátylku, když mě vyrušil hlas za mými zády

,,Tak tady jste, dlouho jsem vás hledal, pane Harrisone," řekl Lockhart, ,,mohl byste na slovíčko?"

,,Jistě," zakolísal jsem.

S Rachael jsem se následně rozloučil a vydal se za mužem zpět do hradu.

,,Tak co ruka?" zeptal se, když jsme byli v jeho kanceláři, on se posadil na své kožené křeslo a já na židli naproti.

,,Už nebolí tolik jako včera," odpověděl jsem, ,,ani hlavu už necítím."

,,To jsem rád," usmál se a propletl si prsty, ,,a co kniha, četl jste?"

,,Ach ano, je to dobré fantasy."

,,Ovšem, vše tu bylo ve skutečnosti postavené na začátku patnáctého století. Místní si pak tu báchorku vymysleli, aby byl hrad něčím zajímavý. Jsou to jen bezcenné žvásty pro podnícení naší fantazie."

Oba jsme se na chvíli odmlčeli. Já se zamyslel při pohledu na sádru, která mi pokrývala část předloktí než jsem promluvil.

,,Víte, mohl bych se zeptat?" začal jsem s ostychem, ,,jde o Rosie. Je to z čistě mé zvědavosti, ale na první pohled mi přijde v pořádku, proč tu tedy je?"

,,Má velmi bujnou fantazii. Bujnou fantazii, která se pro ní v její hlavě stává realitou. Normální člověk by se před útesem zastavil, ale ona by šla dál, protože by viděla jen louku plnou květin. Vidí věci, které neexistují, bojí se věcí, které jsou pouze jejím vlastním výmyslem. Jeden den je princezna, druhý drakobijec a třetí jako dobrodruh chodí přes ztrouchnivělý most aby našla zlatý poklad. Je to zkrátka snílek s velkým S."

,,Ach tak. A-a co Dominic? Kdy se konečně uvidíme?"

,,Proboha, pane Harrisone. Sotva jste vstal z postele po otřesu mozku a už chcete jet na diplomatickou cestu kolem světa. Musíte se nejdřív alespoň pár dní zotavit. Chápu, že váš bratr je to hlavní proč jste přijel, ale musíte myslet především na své zdraví. Nebojte, Dominic je tu v dobrých rukou, nemáte se čeho bát," usmál se a zaklonil se na křesle při pohledu na své hodinky, ,,zrovna teď má stejně terapii."

Já jen tiše seděl a sledoval stůl před sebou se skleslým výrazem ve tváři, dokud mě Lockhart opět nevyrušil.

,,Trochu života do toho umírání," zasmál se, ,,běžte do svého pokoje, máte tam oběd. A hlavně všeho s klidem, s tou rukou se musíte šetřit."

Možná měl pravdu, však na druhou stranu mnou stále koloval pocit, že něco není v pořádku. Zdálo se mi, jakoby mi něco stále tajil, ale možná to bylo jen jeho zvláštní povahou. V pokoji byl opravdu další tác s jídlem, obědem v podobě masa, rýže a neidentifikovatelné omáčky. Za chvíli jsem se cítil opravdu nasycený. Z kufru, který byl zastrčený pod postelí jsem si vyndal tužku a blok, se kterým jsem si sed ke stolu naproti oknu.

Trvalo mi dlouho, než jsem si procvičit psaní levou rukou, protože psaní pravačkou mi znemožňovala sádra na dlani a hřbetu ruky. Stále jsem si připadal jako neschopné dítě první třídy při pohledu na svůj rukopis, kterým jsem dokázal křečovitě pouze hůlkové písmo. Své snažení jsem po hodině raději vzdal, nechtěl jsem se sám sobě znechutit svou neschopností, proto jsem se raději vydal na chodbu, abych se prošel, protože chození po pokoji mi navozovalo větší a větší pocit stísněnosti.

,,Proboha, Jacobe. Vyděsil jste mě," cukla sebou Rachael, která zrovna procházela okolo dveří mého pokoje.

,,N-nápodobně," zarazil jsem se s následným úsměvem.

,,Máte dlouhou chvíli, že jste se vydal děsit kolemjdoucí?" usmála se.

,,To zrovna ne," projel jsem si vlasy, ,,víte, jak jste dnes mluvila o té knihovně, myslíte že byste mi alespoň naznačila kde je?"

,,Ráda vás tam zavedu, Rosie zrovna spí tak mám chvíli čas," nabídla se mi.

Já jen souhlasil, zavřel jsem dveře od pokoje a šel společně s Rachael. Prošli jsme okolo recepce, až na druhý konec hradu, kde byly větší dřevěné dveře, za kterými se nacházela knihovna. Už při vstupu jsem cítil jak jsem najednou uvnitř obživl, při pohledu na to kolik knih tu bylo. Knihomol jsem nikdy nebyl, ani na škole jsem k nim neměl moc blízko, ale tady mi všechny najednou dokázaly udělat radost. Při procházení mezi regály se mi v náručí nahromadilo hned několik svazků, od Shakespeara přes A. C. Dolyla až po Stephena Kinga.

,,Koukám, že budete mít dlouhý večer," usmála se Rachael při pohledu na stoh knih, který jsem měl v náručí.

,,Budu mít spíše mnoho chvíli pro prokrastinaci od nicnedělání," zavrávoral jsem.

Cestou zpět jsme se opět zabrali do rozhovoru, dokud se bruneta nezastavila u dveří s číslem šedesát osm. Už jsem to tu poznával, stejná chodba, kde je i můj pokoj jen o několik dveří vedne. Rozloučili jsme se a já se odebral k sobě. Všechny knížky jsem odložil na stůl a jednu z nich namátkou vytáhl. Venku se mezitím zatáhlo a mraky se zatáhly tak, že zakryly slunce a modrou oblohu. S knihou jsem se usadil na postel a začetl se. Ani jsem si nevšiml, že začalo pršet. Obloha byla každým okamžikem černější a černější, a když se setmělo, všude byla tma jako v hrobě.