Přesně tak jak už jsem dnes jednou slyšel. Zrovna jsem přetáčel stránku, když jsem zjistil, že pokračování v knize není. Další strany příběhu chyběly. Už na samotném středu vazby bylo vidět, že je někdo vytrhl. Sám jsem ani nevěděl, že příběh má nějaké pokračování, vždy jsem ho četl, nebo od někoho slyšel jen do téhle části. Chvíli jsem knihou listoval jestli nejsou náhodou strany někde založené, ale nenašel jsem je, proto jsem se tím dále nezabýval.

Knihu jsem odložil na noční stolek a z kapsy si vytáhl mobil. Žádný signál. Zkoušel jsem chodit s telefonem po pokoji jestli alespoň nějaký nezachytím, ale marně. Nakonec jsem to také nechal být a i mobil odložil. Z kufru jsem si vzal hygienické potřeby společně s pyžamem a vydal se do koupelny. Bylo sice teprve půl páté, ale já se i po té cestě letadlem cítil nedospalý. Cestou jsem ještě vypil několik velkých doušků vody a následně zalezl do dveří naproti mně.

Na umyvadlo jsem položil kartáček s pastou, k vaně dal sprchový gel a ručník, který už tam byl připravený. Během chvíle jsem se svlékl do spodního prádla, a zbylé oblečení jsem naházel do rohu místnosti. Obličej jsem si opláchl studenou vodou a promnul si víčka, která mi začala klesat. Chvíli jsem sledoval svůj odraz v zrcadle, než se moje oči opět neubránily projevit pocit únavy, která se však postupně zvětšovala. Na moment jsem se zakymácel při náhlé ztrátě rovnováhy, než jsem se chytl hrany umyvadla, ale to už bylo pozdě. Před očima mi proběhlo pár mžitků než jsem se bez kontroly a vědomí zkácel k zemi.

~

,,Jak dlouho už je v bezvědomí?" zaslechl jsem z chodby pootevřenými dveřmi pokoje ženský hlas.

,,Už je to pár hodin. Není to nic vážného, jen lehký otřes mozku na nalomená kost na ruce."

Hned jsem poznal Lockharta. Když jsem se pokoušel otevřít oči, nešlo to. Světlo zapadajícího slunce, které prostupovalo oknem byl můj kryptonit. Mohl jsem jen bezmocně ležet, občasně zamžourat a doufat. Po chvíli pootevřenými dveřmi vešel Lockhart. Když za sebou zavřel dveře, ruce si spojil za zády a bez toho aniž by se na mě podíval přešel k oknu, kde se zastavil. Stál tam dlouho bez hnutí, jen sledoval dění venku. Promluvil až po dlouhých několika minutách.

,,Jsem rád, že jste se probral, pane Harrisone."

,,C-co se stalo?" zasýpal jsem.

,,Omdlel jste," odpověděl brunet, ,,občas se to tu stane. Ten mořský vzduch nedělá v prvních dnech dobře nikomu. Musíte si jen zvyknout," otočil se na mě s nepatrným úsměvem, když se mi konečně podařilo s velkým úsilím otevřít oči, ,,museli jsme vás však trochu ošetřit. Není to nic vážného, jen byste teď dalších pár dní měl být v klidovém režimu. Také jsme patřičná místa informovali o vaší rekonvalescenci. Neberte to nijak osobně, ale museli jsme se vám podívat do peněženky abychom si vás mohli zapsat. Vaši kolegové ví, že jste tu, takže se můžete v klidu uzdravovat."

Já se trochu zavrtěl, při čemž jsem si až teď plně uvědomil, že jsem na posteli. Levou rukou jsem pevně chytl prostěradlo zatímco o pravé jsem zjistil, že jí mám v bílé sádře, celé předloktí jsem měl upevněné ve vrstvě bílé, tvrdé hmoty a okolo hlavy jsem měl omotaný obvaz. Loket jsem měl pokrčený a ošetřená ruka byla položená v přehybu šátku, který jsem měl uvázaný za krkem. Když jsem se otočil, na nočním stolku vedle mně byl položený tác s jídlem.

,,Až se vám udělá lépe, najeste se," řekl Lockhart, když od okna přešel ke dveřím, ,,a hlavně pijte. Omdlít můžete i z nedostatku tekutin v těle," usmál se a otevřel dveře.

,,K-kolik je vůbec hodin?" promluvil jsem po chvíli ticha čímž jsem zastavil muže ve dveřích.

On udělal krok zpět do místnosti a podíval se na hodinky.

,,Bude osm," odpověděl.

Přes tři hodiny. Přes celé tři hodiny jsem byl v bezvědomí. Chvíli jsem jen tiše koukal před sebe, než jsem si vzal tác z nočního stolku a položil si ho na klín. Levou rukou jsem si vzal vidličku a pokoušel jsem sníst alespoň pár malých soust. Párkrát jsem prohrábnul hromádku bramborové kaše a pokusil se jednou volnou rukou ukrojit karbanátek u ní. Nejen že mi mé jídlo stěžovala volná pouze jedna ruka, ale také nechuť. Přišlo mi, jako bych měl v těle pocit narkózy.

Pusou mi kolovala hořká chuť, v krku jsem měl sucho a každé sousto ho drásalo jako smirkový papír dřevo. Po chvíli jsem jídlo odložil a z polohy v mírném sedu jsem se sesunul až do lehu, kde jsem se pokoušel dlouhou dobu usnout. Vždy jsem nerad ležel na zádech. Teď jsem se bez úhony bolestí nemohl pořádně převalit na bok a ani na břicho, kterým bych si ruku v šátku přilehnul. Dlouho jsem se pokoušel najít ten správný úhel, ve kterém bych byl schopen usnout, než se únava stala silnější a mně konečně klesla víčka.

Ráno jsem se probral až okolo desáté. Na nočním stolku vedle mně byl opět tác s jídlem, jen tentokrát na něm byla snídaně. Dva tousty s marmeládou společně s hrnkem čaje a žlutý papírek s textem: Pro nejvyšší potřebu proti bolesti. Bylo na něm pár prášků. I já jsem je poznal, dávám si je, když mě uprostřed dne přepadne migréna. Ten pocit omámenosti ze včerejšího večera už trochu pominul, proto už jsem nabil alespoň trochu chuti k jídlu. Ruka mě chvílemi pobolívala, ale nebylo to nic nesnesitelného. Stav mého mobilu se stále nezlepšil, bez signálu jako včera. Po chvíli rozímání jsem vstal z postele a pokusil se převléknout do čistého oblečení.