,,Okamžitě ho polož," zachraptěl Dominic, s nataženýma rukama, ve kterých držel zbraň, která mohla být tou jedinou věcí kterou mohl najít v kanceláři, protože pochybuji, že by mu ji někdo dal dobrovolně.

,,Ale no tak, Dominicu," povzdechl si Lockhart, ,,to ti to jedno selhání nestačilo?"

,,D-Dominicu, nedělej to," zaskuhral jsem v pomyšlení, že by mohl trefit mě.

Mladík se na něj s úsměvem od ucha u k uchu podíval, když si promasíroval rameno a znovu se na něj upřel zrak, z čehož jsem poznal, že na scénu přišla jeho druhá polovička.

,,Já už ale neselžu," zvážněl a položil prst na spoušť.

,,N-ne," začal jsem se hemžit, aby mě muž okamžitě pustil, ale opět marně.

,,Vždy jsi měl kuráž, možná by ses mi hodil," usmál se Lockhart při Dominicově upřeném pohledu.

Během okamžiku se prostorem ozvala rána a já zůstal ztuhlý šokem jestli si Dominicova střela nenajde cíl ve mně. Stisk na krku se mi okamžitě uvolnil s pustil mě, čímž jsem konečně došlápl na zem, ale Lockhart se zřítil k zemi. Z hrudi mu vylétlo několik červených střepů z rozbité duše a krev se mu začala vsakovat do oblečení. Kulka proletěla s naprostou přesností duší, tedy středem hrudi.

,,Jacobe, žiješ?" přiběhla ke mně bruneta a odvedla mě dál, kde jsem se mohl v klidu nadechnout.

,,Naštěstí ano, ale o minutu víc, a bylo by po mně," zaskuhral jsem.

Lockhart ležel stále na zemi s přerušovaným dechem, kdy z něj vyletěl černý oblak jeho síly, která se následně rozplynula ve vzduchu a rozbité střípky duše mu stále ležely nedaleko ruky.

,,N-n-ne D-Dominicu, přestaň," začal muž s bolestí v hlase couvat, když se k němu mladík v dřepu vydal s až moc šíleným výrazem, ,,j-já nejsem ten za koho mě máš," siknul s hlubokými nádechy a bělající kůží.

,,Bolest, kterou jsi mi celá ta léta působil, myslel sis, že jsem jen naivní dítě, které si nechá vše líbit," rychl ho pod krkem a přitiskl ho k podlaze a vzal do rukou jeho obličej, ,,vždy jsem až moc dobře chápal to, co jsi mi říkal, ale teď se karty obrátily ma moji stranu," začal mu zarývat špičky prstů do tváří.

,,Dominicu, nech ho," vystartovala za ním okamžitě Rachael se mnou v zádech, ale zarazil ji hlasitý hlas křupnutí, po kterém se na mě hned otočila.

,,T-to byl krk?" zakryla si spodní část obličeje dlaní.

Já se nepatrně podíval na ležící tělo pod Dominicem a následně při pohledu na ženu přikývnul. Ona popotáhla se slzami na krajíčku, než mě se slzami stékajícími ji po tváři silně objala.

,,On za to nemůže," zabořil jsem jí hlavu do vlasů.

,,J-já vím, ale mohli jsme ho zachránit," přitiskla si mě ještě víc.

Dlouho měla okolo mých zad obepnuté ruce dokud trochu neustoupila.

,,Co teď ale budeme dělat s tímhle?" objevil se ji v ruce bledě modrý kamínek.

,,Musíme najít ty zbylé," ozval se za mnou Dominic s červenajícími tvářemi a mokrýma očima.

Já na něj otočil a podíval se mu do jeho už lidského výrazu v jeho lidské podobě. S těžkým polknutím jsem ho pozoroval dokud opět nepromluvil.

,,Ani nevíš, jak bych to chtěl vzít zpět," zadíval se na své dlaně, ,,nechtěl jsem to udělat, ale moje druhá půlka byla silnější," rozklepal se mu hlas.

,,J-já raději půjdu zkontrolovat Rosie," řekla Rachael polohlasem a vydala se chodbou zpět, také proto, aby mně a Dominicovi dala trochu soukromí.

,,Já nechtěl, Jacobe," zašeptal před sebe se zoufalostí v hlase, ,,j-já vážně nechtěl," podlomila se mu kolena.

,,Ja vím, já vím," přistoupil jsem k němu, ,,ty jsi nás zachránil, Dominicu. Zachránil jsi nám život a to ti v životě nezapomenu."

,,Ale zabil jsem toho jediného, který mi byl rodinou, jako zvíře," padnul rukama na zem.

,,My jsme tvoje rodina," dlouze jsem se na něj podíval a následně mezi námi bylo na delší dobu ticho.

,,D-Dominicu?" ozvalo se za mými zády.

,,Rosie," zvedl mladík hlavu.

,,Dominicu," doběhla k němu a objala ho, ,,jsem ráda, že jsi v pořádku."

,,Už je jí lépe, bála jsem se, když jsem viděla jak je bílá v obličeji," oddechla si za mnou Rachael.

,,Vidíš, říkal jsem ti, že mi máš věřit a vše dobře dopadne."

Ona se se začervenáním usmála.

,,Jacobe, máte poslední krok abychom konečně zvítězili," podíval se na mě Dominic, ,,musíme najít ostatní duše.

Naše cesta vedla opět do kanceláře, kde jsme našli dřevěnou krabičku, podobnou té, která ležela na stole. Vyložená červenou, hebkou látkou s přesně vyhrazenými místy pro všechny čtyři duše. Rachael nakonec vložila tu poslední, tu která chyběla. 

,,Je to jako doplnit poslední políčka křížovky, člověk má pak dobrý pocit," usmála se, když jsem krabičku zavřel.

,,Hlavně ji teď musíme dobře schovat," podíval jsem se na víčko krabičky, kterou jsem pečlivě zamkl zámkem, který u ní byl.

,,Víte, možná tu je ještě jedna poslední věc, kterou bude třeba udělat," podíval se na nás všechny Dominic, obzvlášť na Rosie, která se nepatrně usmála.

~

,,Mám se bát?" podívala se Rachel trochu zmateně na Dominica, když jsme stáli přes kanceláří.

Držel v ruce poslední, neroztříštěný kus Lockhartovo duše, ve které stále proudila energie, ale už byla mimo jeho tělo.

,,Po tomhle už nikdy nebude Rosie tou, kterou byla, tak jako já. Nic tady nezůstane stejné jako doposud. Uvede se to do původního stavu z iluze ve které jsme žili. Tohle je ten poslední dílek, který vše drží pohromadě."

,,To znamená, že bude zase normální?" podívala se na něj žena s radostí v očích, načež jí Dominic jen s úsměvem kývnul.

,,Nebudu lhát, ale bude se mi stýskat. Nebylo to tu nakonec tak zlé. Jídlo čtyřikrát denně, i když na tu tmu jsem si chvíli zvykal," pousmál se, ,,ale nakonec budu rád normální, nemám pravdu?" podíval se na Rosie, která jen radostně přikývla.

Naposledy se na zbylý kus kamínku podíval, než ho jen pustil a on spadl na zem, kde se roztříštil. Chvíli mezi námi panovalo ticho, než se všude okolo nás začal po stěnách plazit břečťan a na zdech mizela bílá omítka, která se měnila v kameny. Nikdo jiný již v hradu nezbyl, jen my. Všechny hlasy zdejších pacientů se ze spodní chodby vytratily - jejich majitelé se rozplynuli, protože duše už neměla sílu na to udržet iluzi realitou. Vše se začalo vracet do původního stavu. Tělo nedaleko nás zarostlo popínavými šlahouny, které jej zahalily a staly se jeho součástí. Naše další cesta vedla zpět do našich pokojů, kde jsme si sbalili věci, abychom mohli konečně vyrazit.