,,J-Jacobe, musím ti něco říct," pípla po chvíli Rachael.

,,Musíme najít Dominica, než bude pozdě," vystartoval jsem okamžitě, nevnímajíc okolí, než mě přítomná zarazila.

,,Poslouchej mě chvíli," chytla mi ruku, ,,o-on trpěl. Trpěl, když se to stalo," podívala se na tělo na zemi.

Já se na ni zmateně podíval, než konečně pokračovala a já se dostal víc do obrazu.

,,A pokud jsi si nevšiml, tak ona mě celou dobu držela za ruku, bála se."

,,T-takže?"

,,Takže ho nesmíme zabít, Jacobe. Uvnitř to je člověk tak jako my a ona. Ten čaroděj ho jen ovládá navenek, proto tu jeho duši musíme zničit."

,,Jak to ale uděláme? Vidělas, co udělal s ní..." zarazil jsem se, ,,musíme ji zničit mimo jeho tělo, ne tak, jak to udělal on. A-ale moment, jak jsi vůbec věděla, co cítí?"

,,Já nevím, prostě jsem to cítila," těžce polkla a sklonila hlavu, ,,J-Jacobe? Je tohle normální?" vyděsila se při pohledu na svou dlaň.

Světlé, modré světlo, které jí prostupovalo předloktím až do zbytku těla.

,,Je to to, co si myslím?" špitla tiše při pohledu do mých očí, přičemž jsem kývnul.

Dál jsme neotáleli a vydali se hledat Dominica, který mohl být kdekoliv, v jakémkoliv stavu.

,,Dominicu, jsi tady?" řekl jsem polohlasem směrem do chodby, která se nacházela přede mnou.

Odpovědi se mi nedostalo, proto jsem tichými krůčky s Rachael v zádech pokračoval dál, až jsem se dostal do prvního patra. Tam jsem si ihned všiml světla z kanceláře kam jsem hned zamířit.

,,D-Dominicu, nevím co je tvůj plán, pokud tedy ještě nějaký máš, ale všechno se začíná vymykat kontrole," nakoukl jsem do místnosti, kde byl bratr a rychle prohraboval všechny šuplíky se svým stále bledým obličejem a silami, kterých mu už moc nezbývalo, ,,navíc, Lockhart..."

,,Zabil ji, proto je ještě silnější a ty se až teď začínáš opravdu bát, co se bude dít dál?" podíval se na mě.

,,J-jak to víš?" přimhouřil jsem oči.

,,Kdybys žil celý život tady, taky by ti to došlo," otevřel další šuplík stolu na malou chvíli se mu rozzářily oči.

Neviděl jsem, co našel, jediné co jsem mohl sledovat, byla jeho čouhající hlava za stolem

,,Dominicu, já vím, že tam jsi," ozval se z chodby hlas a Rachael u dveří sebou cukla, když z reflexu chytla dveře, aby nešly otevřít

,,Jacobe, věř mi," podíval se mi do očí cestou ke dveřím, ,,ta duše je v bezpečí u Rachael, takže to nech na mně."

,,J-já už ale nemůžu," ozvalo se mi v hlavě, když Dominic vyšel ven.

Chvíli bylo ticho, než jsem z chodby uslyšel jeho hlas. Během okamžiku jsem nenápadně s Rachael vykoukl.

,,Za celou tu dobu, mohl jsi mě zabít, ale ty jsi mě nechal trpět," nakrčil naštvaně nos a z kapsy si vytáhl to poslední co bych očekával.

Nůž, o kterém jsem si do teď myslel, že ho mám u sebe.

,,Nezabil jsem tě, ale tobě se to koukám daří," ozval se zpod kápě úšklebek, ,,a ani se nepotřebuji snažit, aby ses s tím nožem nezačal ohánět."

,,Stačí jen jedna přesná rána," těžce polkl a vydal se za Lockhartem, nejdříve chůzí, která však přešla v běh, u kterého jsem si myslel, že se mu s jeho slabostí začnou lámat kosti v těle.

Muž naproti němu bez hnutí stál. Během okamžiku si však sundal plášť a opět odhalil lidskou tvář. Dominic v tu chvíli začal zpomalovat. Zpomaloval až do chvíle, kdy byl úplně u něj, kde padnou na kolena, nebylo to však vysílením.

,,Vím, že to nedokážeš. My oba máme dvě strany, které jsou jako dva protiklady. Ta tvá, lidská nedokáže ublížit někomu, kdo byl jediná jeho rodina za posledních dvacet pět let a má neví, že se někdo, kdo se v jeho podvědomí stal skoro jeho synem se dokáže chovat jako člověk."

,,Neříká se tomu stockholmský syndrom?" zamyslela se tiše Rachael a já jen tiše přikývnul při stálém pozorování.

,,Nech mě ti pomoct a už nebudeš muset trpět jako tomu bylo doposud," podepřel mu spadlý obličej a vzal mu tvář do dlaně.

,,D-Dominicu, nedělej to," zařvalo mi podvědomí, když Rachael tiše pípla.

,,Jak moc dobrý jsi na škole byl v hodu do dálky?"

,,C-Cože?" zarazil jsem se, když mi poklepala na sádru, která už delší dobu nedržela na svém místě, ,,aha, už chápu."

Sádru jsem přeci jen měl na ruce už nějaký ten pátek, proto stálo za rysk vyzkoušet, jestli už je ruka zdravá.

,,Zkus zahýbat prsty," podívala se mojí až nezdravě bílou ruku, když jsem sádru opatrně sundal.

,,Vypadá to v pořádku," promnul jsem si předloktí a následně vykoukl ze dveří.

Nejvyšší čas už konečně zasáhnout. Lockhart svou pozornost věnoval Dominicovi, zatímco já si vyměřoval vzdálenost.

,,Zkus to do hlavy," ozvala se naposled Rachael, když už jsem byl napřažený a konečně hodil zbytky toho, co mi za poslední týdny ztěžovalo život.

,,Snad jste mě nechtěl zranit," ušklíbl se muž, když mu sádra proletěla přesně středem hlavy.

,,Pokus byl," řekl jsem si pro sebe.

,,Abych řekl pravdu, více otravného člověka, než jste vy a vaše přítelkyně jsem v životě neviděl," přitáhl si mě a chytl pod krkem, mezitím co já jsem Dominicovi málem koleny vyrazil dech, ,,možná ale začnu vámi, alespoň si to vyzkouším," zvedl mě a já začal nohama kmitat ve vzduchu.

Stisk ruky začal postupně zvyšovat, dokud jsem nezačal nabírat fialový odstín kůže a lapat po dechu. Také jsem zaregistroval, že Dominic někam zmizel, protože už jsem o něj nešoupal špičkami bot jako tomu bylo doposud, když klečel na kolenou.

,,Pusťte ho!" ozvala se Rachael okamžitě, ale Lockhart jí jen s úchechtkem odpověděl.

,,Ještě chvíli, dusí se dost pomalu."

V tu chvíli se prostorem ozvalo kovové klapnutí, za kterým se muž ihned otočil, čímž i povolil stisk na mém krku a já se mohl alespoň částečně nadechnout.