,,Můžu vám nějak pomoci?" ozval se vedle mě po chvíli mužský hlas, co jsem koukal okolo sebe.

,,To bych byl moc rád," zakymácel jsem se a zadíval se na přítomného.

Vyšší padesátník v obleku, opírající se o černé Audi, které na sobě nemělo sebemenší známku použití. Bylo dokonale čisté, bez škrábanců a všechno ostatního.

,,Víte, jedu navštívit bratra, ale nemám podrobnější adresu," ukázal jsem mu letáček a jemu se rozzářily oči.

,,Nejste zdejší, že?" pobaveně se usmál, ,,poznal jsem to podle vašeho amerického přízvuku.

,,Ano, máte pravdu," usmál jsem se možná až s trochou trapnosti.

,,Máte štěstí, jsem tamnější šofér. Na Alighury vás rád zavezu," ochotně se mi nabídl a já rychle souhlasil, když jsem viděl na jeho klopě malý odznáček ve tvaru hradu z letáčku.

Do kufru auta jsem si dal zavazadlo a s batohem jsem si sedl na sedadlo vedle řidiče. I když byla cesta dlouhá, já z okna sledoval plynoucí krajinu.

,,Z jaké části Ameriky jste?" zeptal se po chvíli řidič.

,,Z Minnesoty," odpověděl jsem omámeně pod mžitky způsobené ubíhajícími stromy, ,,z Maple Grove."

,,Myslel jsem si to," usmál se, ,,doufám, že se vám tu bude líbit, je tu překrásná krajina, čistý vzduch..."

,,To jistě," kývnul jsem hlavou.

Jeli jsme dobré tři hodiny, než už mi v hlavě zaznělo slovo, které jsem tak dlouho očekával. Konečně! Na vrcholku kopce pod kterým jsme projížděli jsem skrz stromy uviděl náznak toho kamenného komplexu. Během pár minut jsme vyjeli serpentýnami až na úplný vyrcholek, kde jsme projeli kovovou, ozdobnou branou, až na jakési nádvoří, kde stálo dalších několik aut, stejných jako to kterým jsem přijel.

,,To nemusíte," zarazil mě muž, když jsem si sahal do kapsy pro peněženku, ,,užijte si tu pobyt a peníze nechte stranou."

Překvapilo mě jak byl vstřícný. Když jsem vystoupil, vzal jsem si kufr a rozhlédl se. Auto mezitím odjelo a já měl pocit, jakoby mě někdo sledoval. Bez otálení jsem se vydal do průchodu, který byl naproti mně a už od prvního pohledu vedl na travnatou plochu z té kamenné dlažby, na které jsem doposud stál.

Z té vší šedi zimy jsem vešel na prosluněné nádvoří plné trávy, se šuměním okolních stromů prolínající se s dětským smíchem. Tělo mi zalilo teplo hřejícího slunce, které jakoby se najednou na obloze objevilo po té vší husí kůži. Stanulo na mně pár pohledů přítomných, zatím co jsem se vydal po kamenném chodníčku okolo až k velkým otevřeným dveřím, které jsem spatřil po vchodu. Nacházela se za nimi recepce, která byla až nad mé chápání.

Všechno zvenčí vypadalo tak malebně, kamenný hrad po jehož stěnách se šplhat břečťan, ale při pohledu do interiéru, vše bylo tak strohé, nikde ani stopa po čemkoliv, co by připomínalo historii. Vše jakoby ztratilo svou krásu a vše bylo až doktorsky bílé. Jediné, co to zachránilo byl ten secesní styl a občasné prvky světle žluté barvy v podobě fresek a štukované výzdoby. S kufrem, co jsem stále táhl za sebou jsem došel až k pultu naproti sobě. Ihned se mi začala věnovat žena, oblečená v bílé košili a delší světle žluté sukni s vyšším pasem.

,,Jak vám mohu pomoci?" zadívala se na mě stroze bez jediného náznaku jakékoliv emoce.

,,P-přijel jsem za bratrem," zakoktal jsem se, ,,jmenuje se Dominic Harrison."

Ona se bez jediného slova zadívala do knihy pod sebou. Už podle seřazení textu v ní, to byl dlouhý seznam. Po jeho řádcích klouzala očima, zatím co prstem si udržovala linii. Netrvalo dlouho a opět se mnou střetla pohled.

,,Je mi líto, ale nikdo jako Dominic Harrison tu není," pronesla suše a až moc sebejistě.

,,Jste si jistá? Bylo mi řečeno, že tu má být," vyděsil jsem se.

Přítomná jen protočila oči a opět se zadívala do seznamu. Ani na druhý pokus nic nenašla a já začal cítit nejen vztek ale i úzkost. Během chvíle však přišel muž vyšší postavy, se světle hnědými vlasy také oblečený ve světlém: bílé kalhoty a světle žlutá košile.

,,Nějaký problém?" usmál se a pohledem přejel mě a ženu za recepcí.

,,Přijel jsem za bratrem, ale prý není na vašem seznamu," zareagoval jsem rychleji než žena naproti, zatím co se nově příchozí opřel o pult a naklonil se do knihy se seznamem.

,,A jak se bratr jmenuje?" zeptal se a já zaregistroval jeho silný irský přízvuk.

,,Harrison. Dominic Harrison."

On se najednou zarazil, i když následovalo úlevné oddechnutí.

,,Ovšem. Musela jste ho v seznamu přehlédnout," podíval se na sekretářku a pak se otočil na mě, ,,bohužel pane Harrisone, dnes se se svým bratrem nebudete moci setkat. Má dnes klidový režim, při kterém ho nikdo nesmí rušit, ale pokud byste souhlasil, můžeme vám tu připravit pokoj, abyste se nemusel vracet tak daleko zpět do města," řekl přívětivě.

Já se na něj chvíli vyjeveně díval, po tom, co na mě vychrlil všechny ty informace. Nakonec jsem s jeho poslední větou jen zmateně souhlasil. On na ženu na recepcí jednou kývnul a se mnou se vydal do chodby komplexu, ve které pokračovala ta bílo-žlutá secese. Vysoké stropy a široké chodby, to je to co mě dokázalo okouzlit, i když zde nebyla okna a prostor osvětlovaly jen petrolejové lampy na stěnách společně s poschodím do vyššího patra, kterým jsme prošli.