Hodila na mě svůj nevraživý pohled, zatímco já jsem zrakem spočinul na jejím předloktí. Oběma rukama držela několik potištěných listů papíru, které z části zakrývaly její tetování. Tetování, které vypadalo úplně stejně jako znak na krabičce a papírku od Rosie. O tom jistě tenkrát mluvil Dominic, při našem prvním setkání, o značce na předloktí. Pokud jí má ona, Lockhart na tom jistě nebude jinak. Když jsem vyšel ven na slunné nádvoří konečně jsem se uvolnil, i když dobrých deset metrů přede mnou posedával brunet společně s Rosie. Koloval mnou ten pocit, že to on je tím zmiňovaným o kom tehdá dívenka mluvila, když stála v mokré trávě předešlou.

Ale i přes to, že se ho bojí, ví to, co by vědět neměla, tak mě zachránila. Nedalo mi to a proto jsem se vydal do knihovny pátrat. Po stole jsem měl rozházených nespočet encyklopedií, učebnic a mnoho ostatních knih, ze kterých jsem si myslel, že můžu vyčíst něco, co mi může pomoci rozlousknout tu záhadu, která se tu už nějaký čas táhne ve vzduchu. Po několika hodinách, kdy už mě pálily oči jsem konečně našel alespoň částečnou odpověď. Ta značka podle knihy, kterou jsem měl před sebou otevřenou v minulosti znamenala spojení. Něco spojovala, možná skupinu lidí, bylo to pouto, které však bylo propletené s magií, takže když se ho kdokoliv snažil porušit, síly si ho vždy našly a on neuniknul smrti.

Do něčeho takového bych se vážně zaplést nechtěl, už jen při tom pomyšlení. Vše jsem si poznamenal do diáře, který jsem měl na poznámky stále u sebe, než jsem se vydal potemělou chodbou zpět do svého pokoje. Dveře jsem pro jistotu zamknul, tak jako jsem pevně zavřel okno a zatáhl závěs. Byl jsem jako v nějakém hororovém filmu, když jsem se rozhlížel po tmou zahaleném pokoji. Ani jsem se nepřevlékal do pyžama, jen jsem se umyl a v polospánku jsem podřimoval pro nejvyšší nouzi zasáhnout. Po dobrých dvaceti minutách polehávání na posteli jsem však už únavě podlehl a okolí jsem nechal okolím při svém zkrouceném spánku.

Spánek jsem neměl klidný, neustále se mi něco prohánělo hlavou, ať už záblesky před očima nebo jsem slyšel křik. Probudit jsem se nedokázal, ale všechno se zakončilo, když se přede mnou mihl Dominicův obličej. Během chvíle jsem se vymrštil z postele a ve stálém polospánku jsem narazil do dveří.

,,C-co k-když se mu něco stalo," zakolísal jsem a dveře se svou omámostí odemknul a vyšel na chodbu.

Klusem jsem se dostal až k prvním dveřím, které byly samozřejmě zavřené. Pokoušel jsem se je otevřít, ale marně. Klíč, potřebuju klíč. Snad ne ten jediný, který u sebe má Lockhart. Vnitřně jsem zaúpěl a vydal se chodbou zpět přemýšlejíc, kde má vůbec Lockhart pokoj. Možná vedle své kanceláře, nebo také na druhé straně hradu. Nejdříve jsem se vydal po potemnělém schodišti, až před dveře, za kterými jsem se dnes schovával. Prošel jsem okolo dál, ale na všech bylo napsané personál, nebo něco tomu podobného. Až na jedny. Mohly za nimi být naskládaná jen košťata, tuhle variantu jsem samozřejmě nevylučoval, ale stále jsem měl stažený žaludek.

Opatrně jsem sevřel kliku a dveře pomalu otevřel. Byly otevřené, což mi udělalo z části radost. Okamžitě jsem nakouknul, když mi tělo zalilo horko strachu. Při mém štěstí, jsem se strefil, opravdu to byl Lockhartův pokoj, prázdný jeden pokoj však jeho hlas vycházel z druhé místnosti, kam byly přivřené dveře. První na čem mi spočinul zrak, byl noční stolek, na kterém ležel klíč, který vypadal úplně stejně jako ten, co jsem u něj nedávno viděl. Se strachem v očích jsem skontroloval dveře, ze kterých vycházel hlas a tiše jsem udělal pár dlouhých kroků ke stolku a pak zase zpět ke dveřím. Tam jsem se však zastavil a těsně před odchodem jsem chvíli poslouchal rozhovoru z vedlejší místnosti.

,,Zbývá ti už málo času," řekl hluboký a hrubý hlas.

,,Já vím," odpověděl hlas Lockharta, ,,ale jen co probudíme Keir, štěstí se přikloní na naši stranu a tu duši najdeme."

,,Jistě. Pak už vše půjde jednoduše a ty dostaneš to, co jsem ti slíbil a ona také, ne-li ještě víc."

,,Já jí to ale ještě neřekl, co když nebude souhlasit?" odpověděl po chvíli ticha Lockhart.

,,Nesmysl. Jen dokonči svůj úkol - dej ji její Keirynu duši a pak tě odměním."

Úkol? Zatajil se mi dech, když jsem slyšel brunetovy kroky zpět do pokoje kam jsem stále nakukoval a poslouchal. S tichostí jsem dveře zavřel a vydal se po špičkách zpět ke kovovým dveřím, které mě měly zavést k Dominicovi. Klíč do nich opravdu pasoval, tak jako do druhých. Už cestou po schodech jsem slyšel Dominicovo tiché kníkání, proto jsem se ho pokusil uklidnit svým hlasem.

,,Dominicu, to jsem já, Jacob," promluvit jsem do tmy.

On jakoby najednou obživl. Pod nepatrným světlem žárovky jsem viděl jak přišel ke sklu a položil na něj dlaň. Opět jsem se posadil a ve stínu sledoval druhého přítomného.

,,Jak jsi se sem dostal?" zeptal se se svěšenými koutky.

,,Našel jsem klíč," odpověděl jsem, ,,hlavně jsem chtěl vědět jestli jsi v pořádku, zdálo se mi, že se něco děje."

On sklonil hlavu. Chvíli oddechoval než si mě letmo prohlédl.