,,Jacobe?" ozvalo se po dlouhé chvíli.

,,Dominicu," vrhnul jsem se na židli.

Už ze zkušenosti jsem měl skloněnou hlavu, protože se Dominic vždy krčil v dřepu, vždy byl shrbený. Tentokrát, když ke mně přistoupil, viděl jsem jen chodidla, proto jsem zvedl hlavu. Stál vzpřímeně.

,,D-Dominicu, t-ty n-nejsi mrtvý?"

,,Proč bych měl být?" prohodil s klidem a ne svým vysokým hlasem, ale normálně.

,,Všechno se najednou změnilo, všechno se bortí a já s tím nemůžu nic dělat," vstal jsem, ,,ale i ty jsi se změnil, nemám pravdu? Nebo nejsi jen další přelud, kterého se stačí jen dotknout a on zmizí?"

On se na mě dlouze zadíval a vystrčil ruku z mříží načež mi nastavil dlaň.

,,Přesvědč se."

Konečně jsem za dnešek našel alespoň jednu oporu, dotkl jsem se ruky, která mi pod dotekem nezmizela.

,,Co se to tu děje, jsem snad blázen?" opřel jsem se o mříže, ,,a co vůbec ty? Změnil jsi se od posledně."

,,To jsem nebyl já, Jacobe. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. To až tady ze mě udělali to, co jsem být nikdy nechtěl," oddechl si, ,,každý je svým vlastním pánem. Já ne. Nedokážu se ovládat. Chvíli jsem klidný, ale za chvíli jsem jen šílenec s kudlou v zádech. Sám si už nejsem jistý, které já za mě chvílemi mluví. Jsou to okamžiky kdy se ze mě stane nepříčetný a dokázal bych zabít i sám sebe jen kvůli uspokojení z bolesti. Je to strašný pocit, když si to uvědomím, toho čeho jsem schopen. Je to jako mít druhé já, které jde proti sobě samému. Moje druhé já jedná samo za sebe, neví, co vím já teď a naopak. Je to jako bych žil dva životy v jednom těle."

,,A-ale proč jsi tedy tady, proč tě sem poslali?"

,,To ona. Matka, tenkrát nevěděla co se životem, bylo jí sotva dvacet, když mě čekala, teprve plánovala svatbu, pouze z nedbalosti po ukončení školy a po zjištění že je těhotná, nebyla na dítě připravená. Její fantazie přesahovala hranice lidskosti a já dostal ten nejhorší dar ze všech. Paměť. Stačí mi si přečíst knihu a druhý den ti ji dokážu slovo od slova přeříkat, klidně i pozpátku. Pamatuji si i to, co se stalo, když jsem byl dítě, mám v hlavě celý svůj život."

,,T-takže ty jsi nikdy nebyl... šílenec?"

On zavrtěl hlavou.

,,To Lockhart. Pravda je až absurdní, je těžké ji uvěřit," semknul rty, ,,má v tom z velké části prsty."

,,Je to něco, čemu bych nejraději ani nevěřil, po tom, co jsem viděl," těžce jsem polkl, když jsem si v hlavě začal dávat dohromady to, co se stalo před chvíli mezi mnou a Lockhartem, ,,je to jako z nějakého fantasy filmu."

,,On má především tu nechutnou schopnost vytrvalosti, jít za vším dokud to nezíská, i když to stojí cokoliv. Předpokládám, že jsi četl..."

,,Legendu čtyř čarodějů? Ano četl, neměj obavy," roztáhl jsem nechutí rty při pomyšlení na knihu, která už mi způsobila tolik trápení.

Dominic se pousmál.

,,Není to legenda, Jacobe. Je to pravda, od začátku až do konce je to celé pravda. Ti čarodějové existovali a duše také."

Věřil jsem tomu, po tom co jsem zažil už teď věřím čemukoliv, od víly Zvonilky po Godzillu.

,,Jediné co vím, že on se ty duše snaží získat," řekl a zvedl si tričko pod kterým se mu na hrudi objevila jizva, ,,mají jí tu všichni. U všech se jí snažil najít, proto tu všichni tu jizvu mají, u všech však hledal bezúspěšně. Až na jednoho, i když u mě je přesvědčený, že ji mám i po tolika marných pokusech. Ale cítím, že tu je někdo kdo tu jizvu nemá."

,,Instinkt?"

,,Vědění Jacobe, vědění," ušklíbl se, ,,musíš se mít na pozoru, zjisti, co chce Lockhart udělat, ale hlavě neumírej."

,,Hned se cítím líp," povzdechl jsem si.

,,Je to důležité, závisí na tom hodně."

Ten den už jsem nevěděl jestli dokážu věřit i sám sobě. Neustále jsem se okolo sebe rozhlížel, abych nenarazil na Lockharta. Chvílemi jsem si vážně připadal jako tajný agent, který je však více než špatný v tom, co dělá.

,,Špatně jsi se vyspal?" podívala se na mě Rachael ustaraně, když jsem ji potkal před vchodem k recepci.

Už z jejího tónu hlasu jsem poznal, že to je ona a ne jen další přelud, tak jak říkal Lockhart; je důležité vědět, jak vypadá realita ve skutečnosti a jak si ji váš mozek sám přetváří, jak chce aby vypadala. Tady jsem si byl jistý, že se nejedná o ten až nechutný paralelní vesmír, který jsem zažil dnes ráno, protože jsem už delší dobu sledoval malou Rosie, která byla opodál na trávě.

,,Vstal jsem špatnou nohou," povzdechl jsem si unaveně a promnul si obě oči.

Celou dobu se mi klepaly ruce, když jsem je měl položené na stole. Stále jsem myslel jaká je pravděpodobnost, že se zas vše pokazí a svět se mi sesype na hlavu.

,,Ani mi nemluv, já měla celou noc strašnou migrénu," odfrkla si, ,,byl ve vzduchu divný tlak. Až mě štve jak jsem na takové malicherné věci háklivá. Tak jako jablka, dřív jsem je jedna, ale pak se mi zničeno nic zhnusila a už je nemůžu ani vidět."

Já jen dál bez odpovědi tiše seděl jako zařezaný. Prsty jsem bubnoval do stehna, než jsme se šli s Rachael opět posadit.

,,Myslíš, že bych si mohl promluvit s Rosie?" zeptal jsem se po chvíli svého přemýšlejí, ,,tenkrát mi přišlo, když jsme se poprvé viděli, že jsme začali špatnou nohou. Chtěl bych to zkusit trochu napravit."

,,Jistě. Jen mi za posledních pár dní přijde zamklá, ale třeba se ti jí podaří rozmluvit," usmála se bruneta.