Zabil se? Proboha, co se to děje. Šokem jsem sklonil hlavu a při jejím následném zvednutí jsem uviděl brunetin úsměv, který však směřoval za mé rameno. Samozřejmě jsem se otočil, procházel za mnou Lockhart také s úsměvem na tváři. Jedna věc mě však zarazila. Rosie vyrostla, na Rachael bylo vidět, že zestárla, však on vypadal stále stejně, bez jediné vrásky navíc.

,,Omluvila bys mě?" cuknul jsem sebou při upření pozornosti na muže procházejícího chodbou.

Hned jsem se vydal za ním. Prošel jsem hradem až do jeho kanceláře, o které jsem usoudil jako o nejlepším místě kam mohl jít. Ani jsem neklepal, jen jsem vešel, protože už jsem si nebyl jistý ani vlastní existencí. On seděl ve svém křesle a sledoval mě, jakoby už věděl, že mám přijít. S úšklebkem na tváři si mnul dlaně a já jako kůl v plotě stál ve dveřích.

,,Tak jak jste se vyspat, pane Harrisone?"
uchechtl se.

,,Vysvětlete mi, co se to tu děje," zavřel jsem za sebou dveře a naštvaně vešel do místnosti.

,,Jednou se tu začne něco dít a vy už vyšilujete, jakoby měl být konec světa," povzdechl si Lockhart.

Já naštvaně polknul a semknul rty.

,,Včera večer u mě byl Dominic, zachraňoval jsem Rosie, venku začalo sněžit, všichni a zestárli. Všechno je tu vzhůru nohama!" rozhodil jsem rukama zatímco se brunet otočil k oknu a já pohledem skončil na komodě po mojí levici.

,,Mně nepřijde, že by venku sněžilo," zarazil se při pohledu na opět letní nádvoří, na které pražilo slunce, ,,spíše máte štěstí, že jste přijel na dobu kdy tu není tolik deště."

,,Všechno je tu vzhůru nohama," zamumlal jsem při pohledu na přesýpací hodiny.

Když jsem přijel, utkvěly mi v hlavě, protože se přesýpaly proti gravitaci, ale tentokrát tomu bylo jinak. Přesýpaly se tak, jak by se každé přesýpací hodiny přesýpat měly. Ihned jsem se tázavě podíval na Lockharta s hodinami v ruce. On jen pozvedl ruku a lusknul načež zmizel i s jeho už typickým úšklebkem.

,,Vidím, že už jste na dobré cestě," ozval se za mnou jeho hlas po pár okamžicích, co jsem sledoval prázdné místo, ,,je důležité vědět, jak vypadá realita ve skutečnosti a jak si ji váš mozek sám přetváří, jak chce aby vypadala," řekl a hodiny si ode mě vzal.

Já se na něj pomalu otočil se zoufalstvím v očích, zrakem jsem kmital mezi ním a jeho křestem, než jsem si všiml, že až se zájmem propletl své prsty okolo předmětu, který držel. Panovalo mezi námi ticho, dlouhou chvíli, než on prsty jimiž držel hodiny zaťal. Střepy ze skla popadaly na zem s pár kapkami krve, však černý písek, který byl v nich mu poletoval okolo ruky na, které měl řezné rány od skla než v ní zmizel a rány se během vteřiny zahojily. Před očima mu projelo černo a já od něj o jeden dlouhý krok odstoupil.

,,Svět není vzhůru nohama, pane Harrisone. To se jen všichni bojí otevřít oči a podívat se na něj," uchechtl se s černýma očima a pravou rukou mě chytl pod krkem.

Já se začal dusit, lapal jsem po dechu, a když jsem ho chytil za zápěstí, zmizel. Ne jako před tím, že by se zase objevil, ale tentokrát zmizel. Okamžitě jsem se rozhlédl po prázdné místnosti, ale byl jsem sám. Úplně sám opět v tichu a panice, která proudila mým tělem jako adrenalin člověku jedoucí na horské dráze. Z pokoje jsem rychle vyběhl a zamířil zpět k pokoji Rachael.

,,R-Rachael, m-musíme pryč, je to tu
n-nebezpečné. Lockhart, o-on..." zakoktal jsem se, když mi bruneta opět otevřela, tentokrát už naštvaně.

,,Jacobe uklidni se," zamračila se.

,,N-ne to nejde. Vezmi Rosie, a běžte pryč..." pokračoval jsem a při sklonění hlavy jsem se zarazil při pohledu na Rachaelinu ruku jak si ji drží na břiše, které ji před tím maskovalo volné tričko, ,,t-t-ty jsi... těhotná?"

Ona neustávala ve svém naštvaném pohledu, nehnula ani brvou, dokud jsem opět nepokračoval po dalším šoku.

,,Lockhart mě chce zabít, nebo možná jen zmrzačit, ale před chvíli do něj něco vlezlo a chtěl mě uškrtit..."

,,Nemluv o něm tak!" zvedla hlas a během chvíle mi dala facku, po které mi zbyl jen červený otisk na tváři, ,,nemluv o něm tak, když o něm nic nevíš!"

,,Ne," projelo mi okamžitě hlavou, ,,neříkej, že to dítě je jeho," zadíval jsem se jí zoufale do očí.

,,Ty jsi odjel, víš jak mi tenkrát bylo? Být tady zavřená až do konce svýho života jenom kvůli svojí paranoidní sestře? Chtěla jsem mít rodinu. Když jsi tady byl ty, vnitřně jsem doufala, že by něco mezi námi mohlo být, ale ty pak jen tak zmizíš, měla jsem pak snad na výběr?"

,,Ty nejsi Rachael," těžce jsem polknul, ,,tohle by totiž Rachael nikdy neudělala, ani neřekla."

Ona stála stále naštvaně, ale já k ní přistoupil a chtěl ji položit ruce na ramena, ale ona zmizela. Tak jako Rosie a Lockhart.

,,R-R-Rachael..."

Všechno se mi bortilo před očima, teď už mi zbývala jen jediná varianta; Dominic. Můžu už jen doufat, že není opravdu mrtvý, že Rachael neříkala pravdu. Chodbou jsem doběhl ke dveřím, které jsem úspěšně se silnou ranou rozrazil. Pokračoval jsem až k dalším, před kterými se mi zrychlil tep. Byly otevřené. Sešel jsem schody, na jejíž konci jsem rosvítil světlo.

,,D-Dominicu, jsi tady?" vyhrkly mi slzy do očí nedoufajíc v odpověď.

Všude bylo jen ticho. Tma a ticho, které promoval můj hlasitý dech a nevyrovnanost.