I tak jsem se však vydal podívat za dveře, abych se o všem přesvědčil. Samozřejmě tomu tak bylo, všude byl klid, na zem dopadalo světlo z petrolejových lamp, nic co by naznačovalo tomu, co se před chvíli stalo, jen klid a mír. Promnul jsem si oči a vrátil se zpět do pokoje abych dokončil svou spánkovou aktivitu, i když jsem byl stále vyvedený z míry. Ihned jsem šel otevřít okno, aby jsem do sebe alespoň dostal nějaký čerstvý vzduch a rychleji se uklidnil. Udělal jsem sotva dva kroky od okna a uslyšel výkřik. Dětský výkřik.

,,Rosie," zhrozil jsem se při pohledu z okna odkud se výkřik ozval.

Stála bosá v mokré trávě a jakoby přes něčím se strachem v očích couvala, i když před ní nic nebylo, jen vzduch. Hned mi projelo hlavou, že  hlavní vchod je teď zavřený, tudy se tedy ven nedostanu. Zbývala mi tedy jediná varianta, okno. Opatrně jsem vylezl na stůl a otevřel okno tak, aby jsem jím mohl prolést. Pokoj naštěstí mám v přízemí takže na zem jsem seskočil sotva půl druhého metru. Skrz mokrou trávu jsem doběhl až k dívce, která mě hned vyděšeně chytla okolo pasu.

,,P-proboha Rosie, co tady děláš pozdě?" položil jsem jí ruku do vlasů, když jí stékaly po tvářích slzy, jedna za druhou.

,,Musíme rychle pryč, jinak nás dožene," vzlykla a objala mě ještě silněji.

,,Všechno bude v pořádku, neměj strach," sklonil jsem se k ní, zvedl jsem si ji do náruče a rukou se sádrou jsem ji přidržoval aby nespadla.

Všude byla tma, celé nádvoří bylo poseté tmou, kterou prostupovalo měsíční světlo. Dívenka mi obepnula ruce okolo krku a já se zaražením sledoval trávu před sebou, kde však nic nebylo. Těžce jsem polkl a bez dalšího slova se vydal zpět k otevřenému oknu. Rosie jsem vysadil a já sám za dopomoci nedaleké židle po chvíli také vylezl. Okno jsem hned poté zavřel a po slezení ze stolu jsem si přidřepl k děvčátku.

,,Pojď, půjdeme zpět do tvého pokoje. Už je pozdě, musíš se vyspat a Rachael by o tebe měla jistě strach," chtěl jsem ji chytit za ruku, ale ona zmizela.

Rozplynula se, jako pára nad hrncem. Jako na lusknutí prstů byla pryč.

,,Rosie?" zeptal jsem se tiše do prostoru místnosti, ale odpovědi se mi nedostalo.

Ve vzduchu přede mnou, kde ještě před pár okamžiky stála Rosie, se vznášela lehká, třpytící se namodralá mlha, která se však po chvíli úplně rozplynula. Moje podvědomí si se mnou silně pohrávalo, a já se v myšlence, že je to vše jen sen pokoušel usnout. Celou noc jsem probděl, z obav jsem nedokázal zavřít ani oči natož usnout byť jen na pár hodin. Převaloval jsem se, neustále hučel do polštáře a při každém sebemenším zvuku jsem se vylekal a tím si oddálil možnost dobrého spánku. Ráno, když jsem se na sebe podíval do zrcadla, snad jsem se svého obličeje vyděsil ještě víc, než těch všech zvuků skřípání a klapání za celou noc.

Kruhy pod očima a stále klesající víčka s vědomím, že i přes ten unavený pocit bych přes den usnout nedokázal. V koupelně jsem si opláchl studenou vodou obličej, přepral jsem si v umyvadle tričko, a šel si vzít čisté. U skříně jsem si však všimnul jedné věci. Venku byla až podezřelá mlha. Když jsem se však podíval pozorněji, stuhl jsem zděšením nad pravdou. Venku sněžilo. Zem byla pokrytá vysokou vrstvou sněhu, který stále přibývat. Ještě včera bylo léto a teď sněží. Buď se svět hroutí enormní rychlostí nebo mám bujnější fantazii, než jsem si myslel, nejen ve spojitosti se včerejškem. Teď už mi to vážně nedalo a vydal jsem se na chodbu až k pokoji Rachael a Rosie.

,,Proboha Jacobe, co tady děláš?" vyvalila na mě bruneta okamžitě oči nejen nad zděšením jak vypadá můj obličej.

,,Proč venku sněží?" opřel jsem se unaveně o rám dveří s oddechnutím.

,,O-o čem to tu mluvíš?" zarazila se a já jí nechápavě sledoval.

,,Zdovolením," ozvalo se po chvíli ticha mezi námi dívčím hlasem vedle mě.

Já ustoupil a okolo mě prošla dívka, věkem okolo šestnácti let s blond vlnitými vlasy, bosa v bílých šatech.

,,Kdo je to?" řekla tiše, obmotala Rachael ruce okolo předloktí jedné ruky a s nejistým polknutím se na mě podívala.

,,To je Jacob, Rose. Viděli jste se, když jsi byla ještě malá," podívala se na ní bruneta, ,,nechala bys nás chvíli o samotě, prosím?"

Ona jen tiše přikývla a odebrala se do vedlejší místnosti, zatímco já s Rachael jsme šli na chodbu.

,,T-to je Rosie?" těžce jsem polkl nad svým stálým zmateným, ,,trochu vyrostla."

,,To ano. Já bych ale chtěla vědět, co tady děláš," založila si žena ruce na prsa, ,,ani jednou ses neozval, nenapsal jsi po tom co jsi odjel."

,,Cože? Vždyť já jsem nikam neodjel. Jsem stále tady. Včera večer jsem byl tady u sebe v pokoji. Přišel tam Dominic, a pak jsem zachraňoval Rosie. No a dnes ráno se vzbudím, venku sněží a teď stojím tady."

,,Nemluv nesmysly, Jacobe. Dominic za tebou přijít nemohl, ty si snad nepamatuješ, co se stalo?" povzdechla si Rachael.

,,S-stalo?"

,,Zabil se přeci, proto jsi taky před těmi lety odjel. Jacobe, nechápu, co to do tebe vjelo a proč jsi se vůbec vrátil, ale každopádně by sis měl urovnat myšlenky."