,,Chci znát pravdu. Chci vědět, co je to tu doopravdy."

,,Lehko se to říká, to ti doufám došlo," řekl Dominic, ,,pak by to nebyla taková zábava tě sledovat. Jak nic nevíš, topíš se ve vlastní nevědomosti."

Celou dobu mi přišlo jako by to všechno dělal schválně, jakoby se ze všeho vymlouval. Přesně tak jako Lockhart. Samozřejmě, má to od něj a možná k tomu ani nepotřeboval žádné sladkosti. Najednou jsem ho v něm snad i viděl, v jeho očích šílence se mihaly jiskřičky muže, kterého denně potkávám na chodbách s úsměvem na tváři.

,,Musíš nejdříve uhádnout hádanku," vycenil s zahihňáňím zuby, ,,pak už budeš vědět jak dál. Zjistíš, co je to tu všechno zač a možná i přežiješ, jako jeden z mála," vyplázl jazyk.

,,J-jeden z m-mála?" zarazil jsem se, když mi tělo zalilo chlad.

,,Až vše zjistíš, pochopíš," zachraptěl a odhrnul si vlasy z čela, ,,C45, to ti dokáže zachránit život pokud budeš dostatečně rychlý," strčil se a oklepal se.

,,A-a co je to C45?" těžce jsem polknul, když se Dominic otočil a snědl další bonbon.

,,Kdybych ti řekl pravdu, neměl bys pak strach. Neměl bys úhlavního nepřítele," řekl přítomný přes rameno při letmém pohledu na mě a dalším úšklebku.

V tu chvíli už jsem neměl chuť nic namítat, chvíli jsem mumlajícího Dominica sledoval, než jsem se odebral k východu s bušícím srdcem. Byl jsem v rozpacích a koloval mnou strach, tak jak řekl. Na Lockharta jsem se jen podíval, byl jsem ticho jako ryba až do svého pokoje, kde jsem s přerušovaným, hlasitým dechem upustil trochu páry, která byla smíšená s obavami.

C45, to může být cokoliv, pořadové číslo, možná kód nějakých značených dveří, které tu někde jsou, a nebo jen jeho hloupý žert. I kdyby opravdu byl, mám tušení, že se tu něco děje. Opět jsem šel spát s plnou hlavou tak jak tomu bylo za posledních pár dní, jen tentokrát i se strachem z okolí. Ráno bylo opět slunné, venku jakoby se nic nestalo a já se krčil u stolu přemýšlejíc nad včerejším večerem.

,,C45. C45," neustále mi běhalo hlavou bez ustání.

Promnul jsem si oči a pohled mi spadnul na pár knížek vyskládaných vedle mé ruky. Zarazil jsem se. Na jejich hřbetu, na hřbetu všech z nich byla žlutá nálepka s písmenem a čísly. B2, G51 a C66. Tím byly označené knížky na mém stole. To je ono, knihovna! Ze židle jsem se během okamžiku vymrštil a vyběhl ze dveří, i když mi ruka v sádře nedodávala moc stability k dobru, ale i přesto jsem doběhl až knihovně.

,,Jak vám mohu pomoci?" zeptala se mě hned po vstupu knihovnice, postarší dáma ve fialových šatech.

,,Potřeboval bych knihu C45," vydechl jsem, když jsem zastavil po dlouhém běhu chodbou.

Ona se zamyslela načež se vydala mezi poličky. Procházela jimy s jistotou, na hřbetech knížek už jsem cestou viděl žluté štítky, na kterých se mihaly písmena celé abecedy. Po chvíli jsme se dostali až k regálu s knížkami označenými písmenem C. Tam se na chvíli zastavila a párktát si pro sebe kývla.

,,Jistě. Bohužel, tu jsi půjčil pan Lockhart před dvěma týdny. Legendy Velké Británie. Půjčuje si ji často, možná byste za ním mohl zajít a zkusit jí získat od něj, jinak vám bohužel nemůžu pomoci," usmála se na mě skrz své brýle.

Okamžitě mnou problesko jediné. Noční stolek. Je to přesně ta kniha, kterou mi Lockhart dal, ta s legendou, nad kterou jsem si lámal hlavu. Kniha mi celou dobu ležela vedle postele. V pokoji to bylo to první, co upoutalo mou pozornost, rychle jsem ji vzal do ruky a začal projíždět rejstřík. Král Artuš, Robin Hood... To všechno byly názvy kapitol které byly natištěné na stránce, ale jediné co mělo spojitost s Alighury byla Legenda čtyř čarodějů. Celých několik stránek jsem si několikrát přečetl, znovu a znovu, ale nedokázal jsem najít nic, co by mě dokázalo nějak dostat k vyřešení Dominicovi hádanky, která už se mi začínala zdát skutečnější.

,,Jste do toho dnes nějak zabraný," řekla s klidem Rachael při pohledu na mě jak jsem byl stále upřený do knihy, posedávajíc venku abych si na čerstvém vzduchu vyčistil hlavu, i když všude byl spíše napjatý vzduch.

,,Jen zkouším hledat...," zarazil jsem se a pokusil se vymyslet jak zamaskovat pravdu, ,,zkouším hledat podobnosti britských legend a těch amerických, případně americké historie," vypadlo ze mě.

,,Myslím, že už se musíte hodně nudit," zasmála se.

,,Slečno C..." zvedl jsem po chvíli hlavu.

,,Rachael, říkejte mi Rachael. Jacobe," zvedla s nasátím rtů a růžovými tvářemi koutky.

V tu chvíli mezi námi uvolnila ta až moc svázaná atmosféra a já si jen vnitřně oddechl při letmém pohledu s úsměvem, když žena nervózně prsty bubnovala do stolu s rumelcem. Po chvíli jsme se oba podívali na malou Rosie, která opět přebývala na trávě a opět si hrála. Hrála si s ní vlastní mysl jako každý den, nepředvídatelně a neustavičně. Naproti ní posedával Lockhart.

,,Když si to ale přeberu, je mi tu vlastně dobře. Ona je také šťastná," zadívala se na děvčátko, ,,už nemá zlé sny, jako tomu bývalo dříve, už nemá noční můry. Co jsme tady, je jí lépe, mnohem lépe."

,,Noční můry?"

,,Celé noci nespala, brečela ze spaní. Bylo strašné se na ni dívat, jak trpí a já jí nemohla pomoci. Tady už dokáže usnout bez strachu. Hlavně Lockhart na tom má zásluhu, má na Rosie dobrý vliv," povzdechla si a podívala se na svou sestru.