Však po vyslání své magie, byli slabí, ale zbytky jejich moci, malé útržky se daly dohromady a stvořily pátou duši za pomoci síly úplňku, jež je spojovala dohromady. Duši která rostla, spojovala moc všech zbylých čarodějů a stvořila pátého, který zastával šílenství. Posedl ho však chtíč po plné moci, která byla součástí všech zbylých duší jeho bratrů. Jeho posedlost dušemi den co den rostla a on se stával nezvladatelným. Dokázal udělat cokoliv, jen aby dosáhl svého cíle. Vraždil města po stovkách a tisících, svrhoval na svět morové rány, ale jeho plán byl stále neúspěšný. Čaroděj dlouhá staletí cestoval po světě, ale zoufalost začínala být jeho největším strachem. Nakonec svému zoufalství podlehl, od té chvíle už ho nikdy nikdo neviděl, i když se mezi lidmi stále vyprávěly legendy. Jednoho dne se vrátí v ještě větší síle než kdy dřív.

Tuhle část jsem nikdy neslyšel, ani se o ní nikdo nezmiňoval. O pátém čaroději, který byl proti ostatním, jako páté kolo vozu. Chvíli jsem jen seděl a přemýšlel, nad příběhem a následně nad malou Rosie. Proč za mnou vůbec chodila? A proč vůbec tak pozdě s něčím takovým jako je vytržená stránka z knihy s legendami. Celý den jsem nad tím vším musel přemýšlet, nedokázal jsem do svých myšlenek vpustit nic jiného.

,,Máte v plánu se tu ještě dlouho zdržet?" zeptala se mě Rachael, když jsem si k ní opět přisedl o poledním klidu.

,,Sám nevím, ale chtěl bych se co nejrychleji vrátit do práce," odpověděl jsem.

,,To chápu," usmála se, ,,a co vůbec děláte, jestli to teda není nějak tajné?"

,,Jsem zubař. Tedy, teprve začínám."

,,To je milé, já vždy chtěla být chemik. Nikdo koho znám by to do mě neřekl, ale vždycky jsem chtěla pracovat někde v laboratoři, dělat rozbory DNA, být takový ten typický vědec z každé druhé kriminálky. Proč vám to tu ale vůbec vyprávím, není to nic zajímavého," zarazila se ve svém dialogu, když zvedla zrak od svého klína, ,,vlastně, jste za poslední dobu jediný, s kým se dokážu lidsky bavit."

,,Za poslední dobu?"

,,No, od doby co tu jsem, jste vlastně první," začervenala se.

Venku stále svítilo sluníčko, i když vzduchem koloval chladný vánek. K večeru, kdy už ze mě opadly myšlenky na včerejší noc, konečně jsem se dokázal uklidnil a mít alespoň na chvíli čistou hlavu, i když s padající tmou jsem přemýšlel nad Dominicem. Nad tím co řekl, když jsem ho viděl. Na pokoji jsem jen přecházel z jednoho rohu do druhého a nechal hlavou proudit myšlenky, ve snaze, že se mi alespoň uleví. Z mého tichého přemýšlení mě vyrušily dva hlasy z chodby, jeden patřil Lockhartovi a druhý byl ženský. Jejich rozhovor trval opravdu dlouho, i když jsem ani ze zvědavosti nedokázal pochytit jeho pointu. Po dobrých deseti minutách mi to už vážně nedalo a vyšel jsem na chodbu.

,,Snad jsem vás neprobudil," usmál se Lockhart, když si mě všimnul jak koukám ze dveří.

Já v rychlosti zaregistroval odcházející postavu. Hned jsem ji poznal, podle jejích hnědých vlasů se jednalo o onu sekretářku, kterou jsem potkal první den, když jsem přijel. Na odpověď jsem jen zavrtěl hlavou než se mé myšlenky daly opět do pohybu.

,,V-víte, mohl bych si v nejbližší době promluvit s Dominicem?" řekl jsem, když se muž naproti mně ušklíbl.

On se na chvíli zamyslel. Jazykem si přejel spodní ret než s až tajemným úsměvem řekl:

,,Pokud máte náladu, tak můžete rovnou, zrovna jsem se za ním chystal."

Ve mně na okamžik poskočil plamínek štěstí než jsem rázně a sebevědomě vykročil ze dvěří s možná až moc velkou odhodlaností. Už jsme šli mně známou cestou, chodbou osvětlenou petrolejovými lampami po stranách až za dveře, za kterými se nacházela temnější část naší cesty.

,,Dal byste mi chvíli? Bude to jen pár minut," řekl brunet po otevření klíčem, který měl pod košilí pověšený na krku.

Já mu beze slova kývnul a po jeho odchodu za dveře, které zabouchnul jsem si začal nervozitou mnout ruce. Možná to bylo jen při pomyšlení na to, kdy jsem bratra viděl naposledy, nebo možná jen z čím dál špatnějšího pocitu ze všeho okolo. Po pár minutách Lockhart přišel zpět s opětovným a nenápadným úsměvem. Když jsem pomalým krokem scházel schody, viděl jsem, že na jejich konci je trochu světla, Lockhart nechal rozsvícenné světlo.

,,Přišel si zase vyzvídat, nemám pravdu?" zahihňal se Dominic, když jsem byl už jen pár kroků od židle.

Tiše jsem se posadil a sledoval druhého přítomného. Krčil se za kovovými mřížemi a svými hubenými prsty rozbaloval šustící obal z čokoládových bonbonů. Není snad Dominic už moc starý na podplácení sladkostmi ve svých dvaceti devíti letech? Na židli jsem se zavrtěl než se na mě se svými opatlanými prsty podíval a usmál se.

,,Vím, co chceš vědět, vím co chceš znát protože ti to nikdo jiný nepoví," vycenil zuby, ,,proto jsi přišel," řekl a začal si pro sebe něco mumlat.

,,D-Dominicu, t-ty jsi..." zakoktal jsem se při pohledu do jeho vyvalených očí.

,,Ne, mlč. Vím přesně, co chceš říct. Jsi tak předvídatelný, tak jako ostatní. Nejsem psychopat, Jacobe. Lidé by si měli ujasnit, co slovo psychopat znamená, protože já psychopat nejsem. Možná jen z velmi malé části, ale jinak bych řekl spíše šílenec," zasmál se, ,,možná i masochista, ale rozhodně ne psychopat."

,,M-masochista?" zadíval jsem se na něj vyděšeně, ,,moment, jak vůbec znáš mé jméno?"

Samozřejmě, že mi pak došlo, že od Lockharta. Přijde mi jakoby se spolu proti mně spolčili.

,,A co čekáš?" zachraptěl svým vyšším hlasem při úšklebku, ,,přijedeš za svým šíleným bratrem až ze států a čekáš, že bude žít v celibátu bez čehokoliv, co by bible nepotlačovala? Nebuď blázen, Jacobe. Každý má něco, co by mělo zůstat jen v jeho hlavě. Tak jako tohle místo, proto jsi taky tady," zasmál se a opřel se tváří o mříž s až líbezným pohledem.

Těžce jsem polkl, když jsem sledoval jeho zvednuté koutky, než jsem se konečně odvážil něco říci.