AHOJ, ještě než se začtete do řádků této kapitoly chtěla bych Vás upozornit že od (1.8.2021.) probíhá korekce celé této knihy a opravené kapitoly dávám na blog. Budu ráda, když tam zavítáte a zanecháte mi tam nějaký komentář. Teď už ale přeji hezké a ničím nerušené čtení ♥

Nyx se líně protáhla v posteli a zadívala se na kapky vody, které pomalu stékaly po jednom z oken. Zase pršelo. Byl pochmurný den stejně jako tomu bylo za poslední dny neustále. Chtělo jí snad už i to počasí něco naznačit? Kolem ní tiše kráčeli lidé jako by snad byla z porcelánu a chvilkami si tak i přišla. Její paměť byla pohlcena temnotou a neznámí, kterého pravidelně vídala se v ní dál ztrácel. 

Po jeho doteku se každá buňka v jejím těle zachvěla, ale paměť ho odmítala. Byl zlo! Ale její zlo. Zlo které si nechtěla přiznat...

,,Dáte si čaj?" ta věta se mi zaryla do paměti. Byla jako vzpomínka kterou si nemůžete vybavit. Vzpomínka která se vám zaryje do kůže a nechce ven. Pravdivá vzpomínka...

Vzpomínky tančily, hemžily se v mé paměti a ztráceli se na hranici mezi realitou a představivostí. Byly jako peří co padá do propasti. Pomalu ale jistě...

,,Dáte si čaj?" zopakovala sestra svou větu a znuděně se na mě zadívala. ,,Čaj?" ,,hmm také to barevné co teče nebo si snad už ani to nepamatujete?" ,,Já teda jo, jo čaj a nestane se mi nic?" Byl to spíš záblesk vzpomínek... keř, bolest hlavy, svalnaté ruce na mém pase a trhavé nádechy, mé nádechy....

Neomaleně mi vrazila pohár s narůžovělou tekutinou do ruky a s tichý "ona je fakt magor" třískla dveřmi. 

Třesoucí se rukou jsem si pohárek přiblížila k obličeji a nadechla se. Směs zvláštně vonících bylinek. Možná hřebíček, máta nebo snad heřmánek se mi také vrývaly do paměti. Byla jsem někde a ani nevím kde. Byla jsem někdo a ani nevím kdo. A i on byl někdo koho mé tělo potřebovalo ale mysl odmítala.

,,Nyx, zlatíčko vnímáš mě?" ,,To jsem já, tvůj druh... Oktagon" něžně mi přejel prsty po hřbetu ruky a já tou svojí rychle trhla k tělu. Svět na který jsem si jen matně vzpomínala se informacemi od něj ještě více komplikoval a já nevěděla jak dál. 

,,No tak, neboj se mě. Nikdy bych ti neublížil, to přece víš. A i kdyby jsi si to nepamatovala srdce ti radí být se mnou. Být zase má... ." Svůj pohled bolestně zabodl do oken, které jsem i já pozorovala. Slzy tekli nám obou a ani jeden jsme nebyli schopni slova. Ne teď...  Seděli jsme tu jako dvě těla. Už jsme nebyly dvě duše, které se potřebují. Byly jsme dvě duše ztracené každá v jiném světě. Co teď bude dál?

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_