AHOJ, ještě než se začtete do řádků této kapitoly chtěla bych Vás upozornit že od (1.8.2021.) probíhá korekce celé této knihy a opravené kapitoly dávám na blog. Budu ráda, když tam zavítáte a zanecháte mi tam nějaký komentář. Teď už ale přeji hezké a ničím nerušené čtení ♥

Vysela jsem připoutaná ke stropu v zatuchlém sklepě či cele a nevěděla co se bude dít dál. Do bříška jsem pomalu začínala chytat křeč. Pomaličku jsem upadat do tmy. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla ona. Ta, co ve všech vyvolala rozruch. Ta, která po všech křičela! Ta, které se bál i samotný ďábel! Tam, kde se objevila budila rozruch, paniku a nepokoje! Matka Alfy Oktagona a Ell.

,,Och zlatíčko, jak vidím můj syn je stále stejný! Přece jen má to v krvi po svém otci." ,,Co jste řekla Oktagonovi?",,Myslíš to, že jsem mu řekla, že jsem tě ráno viděla s kuchařem a ne jedním? Nebo to, že máš v plánu s ním i utéct a nedovolit mému synovi vídat to malé pískle, které v tobě roste?" ,,To není pravda! Já bych Oktagona nikdy nepodvedla!" ,,Ale měla by jsi! Tuším že ani nevíš o mém synovi vše že? Nebo ti řekl, že čekáš dítě s vrahem dětí, žen a dokonce celých, teď už také mrtvých smeček? Že vraždil spoustu let jen pro vlastní zábavu a chuti krve na jazyku? Že teď vraždí všechny kuchaře proto, protože neví, s kterým z nich spíš? Ale počkej má milá! To nejlepší musí přijít vždy nakonec! Vím, že tohle tvé ubohé tělíčko srazí na kolena! Že ztratíš veškerý zájem o mého syna, jako on o tobě, když se s ní před chvilkou vyspal. Když nevyšel plán A, tak jsem musela přijít na řadu plán B!"

Dech se mi zadrhl v hrdle a já nevěděla co mám dělat. Přede mnou byl malý monitorek, kde byl Oktagon s nějakou holkou v naší společné ložnici. U mého nočního stolku leželo její oblečení, pod, kterým jsem měla zaházenou svojí další nedočtenou knížku! i když mu nebylo vidět do obličeje šlo poznat, že je celý zadýchaný a mokrý od potu! Měla pravdu! Zlomilo mě to! Rozdrtilo na milion kousků mé srdce, které už bylo tak dost zničené srdce! Moje děti přišly o otce!

Z plných plic a posledních sil, které mi zbyly jsem vykřikla bolestí. Do bříška jsem dostala silnou bolest, jako by mě někdo právě bodl nožem. Padala k zemi co mi okovy na rukou dovolily. Začínala jsem upadat do bezvědomí. Tichého, bezbolestného bezvědomí, které mě k sobě táhlo. Ke člověku, kterému jsem podlehla!

Poslední, co jsem zaznamenala byl Oktagon, celý udýchaný, rudý, zpocený a bez trička. Měla pravdu! Podvedl mě a podvedl i ty malé drobečky co teď tak ukrutně kopou až mám pocit, že umírám, přesně tak, jak řekla... pomalu, bolestivě a sama...

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_