Slyšela jsem, jak kolem mě vše hlasitě pípá, cvaká a tiše kape. Cítila jsem doteky na tváři a zápěstí. Nevím komu patřili. Co se to se mnou stalo? Je tohle smrt, je tohle konec? Nezvládala jsem přemýšlet a znovu upadala do říše snů...

Maminko, slíbila jsi mi povědět pohádku, ale bez ošklivých částí. 

Takhle to nechodí Nyx, nemůžu z pohádky vynechat ošklivé části. Musíš se s nimi utkat! 

Nyx před dlouhými léty zavřeli do tmavé, chladné místnosti, samotnou. Přemýšlela jestli se ještě někdy dostane ven, ale pak jednoho dne uslyšela klepání na dveře. Byl to princ!  Použil všechnu sílu, aby se dostal přes zavřené dveře, ale nedokázal to. 

Nyx si udělala velký otvor ve střeše. Dost velký na to, aby ním viděla ven. Zavolala na něj. Poleť dolů a zvedni mě. Princ, ale neuměl létat a tak si Nyx musela pomoct sama. 

Teď je čas se probudit drobku, věř ve svého prince. 

Pomalu jsem odlepila svá těžká víčka od sebe a snažila se zorientovat, kde teď právě jsem. Ležela jsem v bílém pokoji, jako tehdy ráno co jsem spadla. Všude kolem mě byly různé hadičky a přístroje. Bylo tu i bílé křeslo na kterém zkrouceně ležel Oktagon. Bylo vidět, že je unavený a takový celý pomačkaný. Nechtěla jsem ho budit, protože vypadalo, že už dlouho nespal, a tak jsem se dál dívala po místnosti. Na stolečku co byl u postele jsem zahlédla knížku, vzala jsem si ji do ruky a propadla se písmenkům na stránkách.

Možná to byly minuty, ale také možná hodiny, když mě z mého kouzelného světa knížky vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Dovnitř nakoukla sestřička a tiše zašeptala, že za chvilku přijde doktorka a tak bych měla vzbudit svého druha. Nestihla jsem nijak zareagovat a Oktagon se pomrvil na křesílku, tiše vydechl přebytečný vzduch z plic a podíval se na nás. 

Jeho uhrančivý pohled se zabodl do mé maličkosti a já se nervózně pousmála. 

Sestřička zmizela bůh ví kam a naše pohledy se nemohly odpojit. Byl tak nádherný... . Měl lehké asi tří denní strniště na tváři. Černé vlasy, které měl rozcuchané do všech stran a vypadal neuvěřitelně sexy! Co mi to dali za prášky, že tak blábolím? 

,,Dobrý den, jmenuji se Allana Hatkingsonová a byla jsem po dobu pěti dnů Vaše ošetřující lékařka Luno. Jsem velmi ráda, že už jste se probudila z umělého spánku. Pokud budete chtít, můžete jít s Alfou do vašeho pokoje. Doporučovala bych přijít zhruba tak za dva až tři dny na preventivní kontrolu." 

Usmála jsem se na ni, ale než jsem stačila jakkoliv zareagovat Oktagon už mě už nesl v náručí, neznámo kam.. Teď mi vše začalo docházet... Já byla v umělém spánku? Co se vlastně stalo? Co ti tři vlci? Co...? 

,,Jsem rád, že už vše vypadá dobře a myslí si to i doktorka. Měl jsem to tu zabezpečit lépe a nechat tě někým ze smečky chránit." slova mi tiše šeptal do ucha a jeho velká ruka, která mě hladila mě uklidňovala.

Posadil mě na kraj postele a dřepnul si přede mě. Něžně mě políbil na rty a zase se na mě díval tím uhrančivým pohledem. ,,Promiň mi to, ale už nezvládnu čekat. Ne po tom co se stalo... takhle bude vše jednoduší " Byla jsem zmatená z jeho slov a bála se toho co přijde.

Byla jsem z jeho slov zmatená. Nic z toho co říkal mi nedávalo žádný smysl. On se však nezdržoval s vysvětlováním. Sklonil se k mému krku, jeho dech mě šimral na kůži a vyvolával ve mně pocit závratě. Najednou jeho ostré zuby projely mou kůží jako dvě žhavé jehly. Bolestí jsem sebou trhla, ale Oktagon mě držel pevně u svého těla.  Bolest mi pulsovala tělem až k prstům u nohou. Chvíli jsem myslela, že ztratím vědomí, to ale bolest začala ustupovat a po kůži se mi rozlil příjemný pocit tepla a malátnosti.

Rozhlídla jsem se po pokoji a všude okolo viděla spoustu rozházených polštářů a roztrhané oblečení. Mé tělo zaplavoval zvláštní hřejivý pocit. Otočila jsem se na druhou stranu a střetla se s jeho pohledem. Jednu ruku měl založenou za hlavou a druhou si pohrával s pramínkem mých vlasů.

Místností se ozvalo pípnutí telefonu a jeho zamračený pohledem prozrazoval něco špatného. ,,Za chvilku jsem zpátky" rychle se oblékl a zmizel za dveřmi. Měla jsem zvláštní pocit a věděla, že se stane něco špatného.  

Z ničeho nic bez zaklepání dovnitř vtrhla nějaká dívka a já se na ní vyplašeně podívala... . 

Její ojedinělá barva vlasů mi někoho připomínala... Rachel? Ta Rachel, která mi z dětství přivodila alergický záchvat, protože mi schválně do koktejlu přidala jahody? TA Rachel?

Rachel mě probodla pohledem. Zhnuseně se rozhlédla po pokoji a svraštila obočí. „Kdo by byl řekl, že najdu v posteli mého snoubence s takovou nechutnou couru jako jsi ty? Vždycky jsem věděla že jsi odporná děvka, ale nikdy bych nečekala, že si kdy dovolíš dolejzat za mým snoubencem." 

Rachel přistoupila k posteli a bez okolků mě popadla za zápěstí.„Vypadni. Už tě tu nikdo nepotřebuje. Oktagon si užil svoje a teď mi táhni z očí." Zlostně na mě syčela jako had a táhla mě zpod přikrývek ven. Marně jsem se snažila vykroutit z jejího sevření. 

Stále jsem byla ještě slabá a v šoku. Co se to tu děje? Jak mi to mohl udělat? Rachel mě zchodila na podlahu a já se ve snaze zakrýt své tělo natáhla po dece, která nyní ležela v mém dosahu. Po tvářích mi začaly téct slzy.„Přestaň fňukat. Nebo ti zlámu ta tvá křidélka úplně, abys už v životě nemohla lítat. To ti ty vlci jako znamení nestačili? Co na tom sakra nechápeš?" 

Silou mi dupla na prsty u rukou až se jeden ohnul do nepřirozeného úhlu. Bolestí jsem vyjekla. Musím pryč. I kdybych měla přijít o prsty, musím se odsud dostat. Rachel mě se zlostí popadla za vlasy a vytáhla mě na balkon. „Vypadni a už se neopovažuj vrátit jinak tě zabiju." S bolestí jsem přelezla zábradlí a roztáhla křídla. Přes slzy jsem skoro neviděla. Zezadu do mě z ničeho nic strčila studená ruka a já jen tak tak zvládla vzlétnout.

Nevím, jak dlouho jsem letěla, ale už jsem neměla sílu a zřítila se z oblak na zem, bolestný pád se blížil smrtelnou rychlostí a já se ho už ani nesnažila zastavit... . Proč taky? Proč jsem k němu vůbec něco začala cítit? Já husa pitomá jsem mu podlehla... . 

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_