Všechno mi tak moc chybí... . Můj malý domeček, knihovnička a můj oblíbený a taky jediný hrníček s tlapičky vlka... jak komické nemyslíte? Jsem v domě vlka a chybí mi hrneček s tlapičkami, které má on velké stejně tak jako moji hlavu... . Povzdechnu si a zase se začnu soustředit na cestu... ani nevím kam jdeme. Ale typuji to na věznici nebo mučírnu... 

Procházíme zrovna kolem prosklených oken, které vedou dlouhou chodbou a já se skrz ně  zadívám ven. Opět pomyslím na to, jak jsem teď mohla ležet pár metrů pod zemí, nebo v té druhé, lepší verzi být doma a číst svou oblíbenou knížku. Ošetřovat si rány a ohřívat se ovocným čajem... neměla jsem možnost si pořídit topení, ale nikdy mi to nevadilo. 

Stačilo mi to málo co jsme dosud měla...byl jsem, alespoň z malé části svobodná a teď? Nehnu se ani na krok od člověka, kterého vidím poprvé v životě a mám pocit další klece... . Dalšího vězení. Mně konec konců stačily dvě deky, svetr, můj hrneček a potopit se do říše písmenek, klidně i rok starého katalogu supermarketu, měla jsem dva a byly fakt super! Těch obrázků jídla co tam bylo...

,,Maličká?? Děje se... posloucháš... ?" cítím jak mě někdo pohladil po tváři a mluví na mě, bohužel slyším jen útržky jeho slov... ,,Stalo se něco? Jak se teď cítíš?" ten hlas zněl naléhavě, ale má mysl stále utíkala k myšlence svobody, volnosti, ale hlavně... ,,Podívej se na mě?! Hned!" po těchto slovech jsem svůj vystrašený pohled přemístila na... na... no já vlastně ani neznám jeho jméno... čili na člena této smečky? Měl v očích vypsaných tolik emocí avšak ani jednu z nich jsem nedokázala rozpoznat úplně... .

,,Ani nevíš jak jsem se o tebe bál, když jsi stále hypnotizovala ty dveře. Vůbec jsi mně neposlouchala... bál jsem se, že se ti něco stalo, byla jsi, jak v transu " když mluvil stále mě držel v pevném medvědím obětí a já skoro nedýchala, jak mě k sobě tisknul, přidušeně jsem se mu snažila odpovědět a doufala, že mi bude rozumět... ,,V-Vzdu-ch-ch..." bleskurychle mě od sebe odtáhl asi tak o dva milimetry, jestli vůbec a díval se na mě už klidným pohledem... . Svou omluv doplnil představením svého jména.

Když jsme vstoupili do kuchyně málem jsem se roztekla blahem... . Věřte mi, kdyby jste viděli tu nádheru... mramor všude kam jste se podívali, ostrůvek na, kterém ležel malinový dort, kávovar, obrovitánská lednička... ,,Líbí?" zazněl hlas blízko mého ucha a já nadskočila leknutím. ,,J-Jo" usmál se na mě, políbil mě do vlasů a s tichým posaď se, šel asi nachystat svoji snídani... . Teď nevypadal vůbec nebezpečně... . 

,,Alfo?" do místnosti vešel muž přibližně kolem dvaceti let se sklopenou hlavou. Oktagonovo nevrlé zavrčení se neslo místností a já nechápala jeho důvod... .  

Ale teď zpět do přítomnosti. Když muž stočil svůj pohled na mou maličkost viděla jsem jeho krásné modro-zelenkavé oči, které hypnotizovaly ty mé... . Nebyl sice tak svalnatý jako Oktagon, ale určitě se mu pod tričkem rýsovalo šest buchtiček... . 

Opět mě, ale z mého přemýšlení o něčem jiném než Alfovi vyrušilo jeho zavrčení, bouchnutí dřevěné židle o podlahu a následný zvuk praskání kostí... chvíli na to neznámý muž ležel na zemi a skučel bolestí.

Alfa mu chtěl udeřit další ránu, ale místo toho jsem se svým tichý "přestaňte" upoutala jeho pozornost. ,,P-Proč mu ubližujete? Provedl snad něco?" nechápala jsem, kde se ve mě vzala ta odvaha. ,,Chceš vědět proč mu ubližuji?" skoro neznatelně jsem přikývla, ale jistá jsem si tím nebyla. Pomalu, ale jistě jsem začínala litovat svých slov. Alfa stočil svůj pohled naposledy na toho muže, vrazil mu pěstí a potom se postavil, třemi rychlými kroky byl u mě natěsnaný jako to bylo za posledních 24 hodin neustále. V tu chvíli nedokázal normálně přemýšlet a to mě štvalo! 

,,Pokud umřeš, umřu i já takže mi nebraň v tom tě chrání ani mé smečce..." mluvil klidným, tichým hlasem a tím ve mě vyvolával ještě větší pocit nervozity. Zase mě sledoval upřeným pohledem, jako kořist a nenechal mezi námi místo... . 

Palcem obkresloval místo na mém lokti... a já se přitom třásla strachy ještě víc. Jeho velkou rukou pohladil mou tvář a zadíval se mi do očí. ,,Tohle nám to vše jen utvrzuje broučku" políbil mě do koutku rtů a mě to došlo až teď... . Neobkresloval jen tak ledajaké místo, ale místo, kde mám mateřské znamínko.

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_