Zdál se mi opět nádherný sen, nebo jsem si to alespoň ze začátku myslela?! Létala jsem v oblacích jako pírko a nic mě netížilo. Byla jsem konečně volná, moje životní láska běžela ve své vlčí podobě pode mnou a náš chlapeček běžel vedle něj. Byl krásným, uhlově černý vlkem s bílím čumáčkem, jako jeho otec.

Moje malinká princezna se snažila nenarazit do stromů, kterým se zatím zdatně vyhýbala. Ano, ona byla zase celá já... nebo se to alespoň povídalo po celé smečce! Měla krásná, ještě lehce průhledná křidélka a úsměv na tváři, který rozdávala každému, bez ohledu jestli jí ho lidé oplatili. Oba měli své dvě maličké značky spřízněných duší na klíční kosti a já měla alespoň částečně pocit bezpečí, že na ně na světě někde, někdo čeká, miluje je a oni tak nezůstanou nikdy sami.

,,Nyx?" ,,Lásko, co to děláš? Pojď dolů!" ,,Myšičko děje se něco?" ,,Nyx, lásko můžeš si takhle ublížit!" slyšela jsem Oktagonův hlas a snažila se mu říct, že se nic neděje, že je vše v naprostém pořádku a ať hlavně hlídá našeho malého chlapečka, který se teď tak, tak vyhnul kmeni jednoho ze spadlých stromů. Nešlo to. Nemohla jsem nic a i sebemenší pohnutí rukou, nohou nebo hlavou bylo jako pohnout skálou. Sebemenší hláska byla zase jako výkřik do tmi, odkud víte, že vás stejně nikdo neuslyší! No, konec konců to ani hláska nebyla... . Najednou jsem pod sebou cítila Oktagonovu pevnou hruď a víc se uvelebila a nesrozumitelně zahuhňala něco ve smyslu, ať dá uspat maličké, že potřebuji pár minutě klidu.

Ráno jsem se probudila první a tak jsem chtěla nachystat Oktagonovi snídani do postele... no, kdyby váš druh nebyl majetnický Alfa, kterému vadí i deseticentimetroví rozestup mezi jeho a vašim tělem... měli by jste se fajn... já se mám fajn... . Jen ne zrovna teď...

,,Kam to jdeš lásko? Snídani jsem nechal zavolat a doktorka přijde zhruba za půl hodinky. Pro dvojčata si přijde chůva a dovede je až k večeru. Já mám dnes hodně práce, ale přijde Ell. No a nebolí tě něco? Necítíš se nějak.... jinak?" ,,Chtěla jsem jít tu snídani..." ,,Ne!" decentně jsem se přikrčila a ruce položila na uši, díky síle jeho hlasu. Nebudu Vám nic nalhávat, bála jsem se.

Byl to totiž jeho dominantní , vlčí hlas, který dával jasně najevo, kdo je tu víše postavený. ,,Och, promiň mi to myšičko. Nechtěl jsem tě vylekat, jen teď musíš víc odpočívat než dřív." nechápala jsem to, proč teď? ,,Proč teď? Jídelna je jen o pár poschodí dolů, chůze mi nevadí a vařím ráda. Nakonec i dvojčata můžu zavést k chůvě!" ,,Já ale řekl, že nikam chodit nebudeš! Já jsem tady Alfa ne ty! Budeš ležet a konečně už mi nebudeš vzdorovat nebo to nedopadne dobře! Nemusel bych se udržet! Sakra to nikdo neslyšíte, že jedno z nich řve?!"

Padala jsem, padala jsem dlouho i když to nebylo víc, jak pět metrů. Svalnaté ruce obepnuli můj pas a já cítila omamnou vůni. Byl to můj Alfa, který mě už straší i ve snech, dokonce i v těch, co se zdají být nakonec, jako realita. Krutá realita, která snad nikdy nenastane.

,,Klid, klid. Jsem tu, jsi v bezpečí. Byl to jen sen! Jenom pouhý výplod tvé fantazie! Nic takového není reálné, nikdy bych ti nic nezakazoval a nekřičel na tebe!" ,,J-Já" Oktagon pokračovat v jeho větě dál... . ,,Já vím, cítil jsem to, nikdy bych ti neublížil, jsi můj poklad, moje maličká myšička." Víc jsem se k němu natiskla a až teď si všimla doktorky, která se na mě dívala zkoumavým a nevěřícným pohledem. Stalo se snad něco o čem bych měla vědět? Prošvihla jsem snad něco a proč se ke mě zase tak strašně tiskne? Proč mi okusuje značku a proč jeho ruce bloudí tak moc po mém těle?

Měla jsem více otázek než před spánkem a to neznamenalo nic dobrého. Musím přijít na to co se stalo!

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_