Genyss ležela na Rewertově hrudi a poslouchala, jak mu bije srdce. Snažila se zapamatovat jeho poslední údery.

Muž ji zdařile přesvědčil, aby ho zabila. Taky se mu podařilo z ní vyloudit slib, že sprovodí z tohoto světa i dceru Domina. Jenže Genyss nic z toho ani pořádně nevnímala. Prahla po Rewertově tělesném teple. Stejně tak i po těch rukou, ve kterých se cítila chráněna od všech hrůz světa. V jeho náruči se nemusela bát ani nočních můr.

Ležely takhle pár hodin. V tichosti.

Když se za oknem začalo stmívat, Genyss si uvědomila, že jí začíná chybět svit pouliční lampy. Jenže vstát znamenalo vzít Rewertův lovecký nůž a seknout. Na to stále nebyla připravená.

„Genyss..." ozvalo se těsně u její hlavy.

V pokoji byla tma.

„Nemů–"

„Slíbilas mi to."

Bylo ticho jako na hřbitově, dokud Genyss nezaslechla šelest. Pomalu si sedla. Stejně tak pomalu se natáhla po noži, který ležel vedle postele na zemi. I ve tmě si všimla, jak se čepel leskne. Prohlížela si ho, dokud ho pomalu nezvedla do vzduchu.

Seděla rozkročmo nahá na Rewertovi a dívala se mu do očí. Vrývala si do paměti jeho poslední sekundy života.

Pohla nepatrně rukou směrem k jeho tělu, ale nezvládla to. Ruka jí bezvládně spadla i s nožem podél těla.

„Já to nedokážu, Rewerte," pronesla klidně. „Nemůžeš to po mě chtít."

„Vzpomeň si na Verli-Apen, Genyss," řekl tiše Rewert a Genyss zavřela oči. „Představ si, že jsem lan, že jsem jejich generál. No tak," Rewert polkl. „Jako tenkrát," zašeptal.

Genyss rázem otevřela oči, ve kterých modř získala nebezpečný lesk ostří.

Jedno přesné seknutí.

Bez mrknutí oka sledovala smrt člověka, jehož břímě převzala na sebe.

***

Seděla na zemi u postele a dívala se na stěnu pod oknem. Zůstávala v této pozici už nějakou tu hodinu.

Záznamník ležel bezděčně vedle ní. Stále se ještě neodhodlala ho zvednout a vyřknout své myšlenky. Učinit tak by pro ni znamenalo přijmout zodpovědnost za to, co udělala.

Z druhé strany ležel Rewertův lovecký nůž.

Ani jednou od návratu se na něj nepodívala, protože by to znamenalo se ocitnout v realitě.

Byly tři ráno, když zvedla záznamník ze země a s povzdechem ho zapnula.

„Řekl mi, že mě miluje." Utichla, aby nechala ta slova zcela odeznít.

„A řekl mi, že Wis zabila Dorii. Ze všech nejhodnějších lidí na zemi zrovna ji. To se nepromíjí. Teď už chápu Rewertův hněv. Byla jsem blbá, když jsem se rozhodla se s ní setkat. A i co se týče názorů na ní... Byla jsem prostě blbá. Nemám důvod Rewertovi nevěřit. Nedělal by si ohledně takových vážných věcí srandu. Dřív možná, ale Verli-Apen ho změnilo, stejně jako všechny ostatní." Vypnula záznamník a podívala se na lovecký nůž po své pravici. Znovu zapnula diktafon.

„Ta holka je chodící Verli-Apen. Nezaslouží si jít do basy. Zaslouží si zemřít. A já ji s radostí sprovodím z tohodle světa. Stejně už nemám co ztratit."

Genyss vzala nůž do ruky a potěžkala si ho, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. Jakmile vypnula záznamník, zabodla nůž vedle sebe do dřevěné podlahy.

***

Pochodovala po místnosti sem a tam. Za prvé nevěděla, jak se dostat do panství a vyplnit svůj slib. Za druhé si prošla všechny složky ohledně případu s dětmi a na nic nového nepřišla. Za třetí se přistihla u myšlenky, že se chce pořezat. Zírala na Rewertův nůž jako na poslední záchranu, ale stále odolávala.

„Nechápu, kde se to ve mně bere. Vždycky jsem byla dostatečně silná na to, abych snesla něčí smrt. Zabila jsem Rewerta, protože už v podstatě umíral. Jen jsem mu dopřála milosrdnou úlevu." Genyss si stiskla kořen nosu. „Přesně tak. Byl to akt milosrdenství."

Najednou si uvědomila, že ani nemluví k záznamníku. Mluvila sama se sebou. S nožem v ruce.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila co se děje a když k tomu došlo, odhodila nůž na zem, jako kdyby ho do rukou nikdy nebrala.

„Musím pryč, musím pryč..." šeptala a přešla ke skříni.

Začala se chvět, vypadala tak, že snad brzy vybuchne v záchvatu hysterie.

„Genyss si dneska musí odpočinout. Musí jít na chvíli spát. Místo toho by mohla jít Gasepta," mluvila sama se sebou, zatímco se probírala věcmi v šatníku. „Ano, Gasepta... holčina z Mezziha, co přišla do Volimeru..." Popadla černé rifle, černou podprsenku a tričko ze síťky. „Co přišla do Volimeru za bohatými rodiči, ale v noci se tajně vykradla z domu..." Vzala do rukou paruku tvořenou černými dlouhými copánky. „Aby si užila..." vydechla. Pak se šla převléct.

Gasepta opustila byt domu, do kterého by se taková holka jako ona nikdy nepodívala. Seběhla po schodech a odchytla taxíka. Poprosila taxikáře, aby ji vyhodil někde v centru. Tam se chvíli potloukala, dokud nezaslechla rytmus hudby, který jí vyhovoval. Tanečním krokem došla ke klubu a po té, co si odstála menší frontu, se konečně ocitla uvnitř.

Dívala se na tančící dav v ultrafialovém záření a něco ji donutilo se usmívat.

Vmísila se mezi lidi na tanečním parketu a brzy si uvědomila, že tady by se mohla pořádně odreagovat.

Tancovala s nějakou blondýnkou, která měla vlasy až po pas, minisukni a velký výstřih. Sladily své pohyby do rytmu. Usmívaly se jedna na druhou, zatímco se hladily konečky prstů.

Zdálo se, že je všechno v pohodě – Gasepta si užívala nespoutanost svého mládí, oddávala se hudbě a zapomínala na svět venku. Jenže něco ji stejně zneklidňovalo. Odebrala se tedy k baru, kde zahnala podivné chmury skleničkou sladké vodky a vrátila se zpět na parket.

Alkohol otupil některé ze smyslů a dívka lépe vnímala rytmus. Nechala na pár chvil vyjít Genyss z úkrytu, aby si užila té lehkosti a otevřela oči.

Spatřila ji. Jako stvoření z nejkrásnějších snů, které se na ni dívalo. A Genyss ji hned chtěla mít u sebe.

Nechala ji, aby si Genyss přitiskla k tělu. Pohybovaly se stejně, obě unášené hudbou. Jen Genyss se snažila zůstat na hranici mezi snem a skutečností.

Měla bledou tvář těsně u sebe a bylo mučivé mít tu pokožku na dosah. Pár milimetrů a mohla by k ní přitisknout své rty a ochutnat ji. Pak pocítila ruce na svých bocích. Poprvé se jí dotkla.

Genyss se musela kousnout do rtu. V tom doteku bylo něco mezi zoufalstvím a nadlidským potlačováním pravé nátury. Něco, po čem Genyss prahla, aniž by si to uvědomila. Nezměnilo se to ani ve chvíli, kdy se černé ostré nehty dotkly pokožky u břicha. Genyss zadržovala slzy, spolu se stenem a prosbami.

Další dotek proběhl téměř elektrickým napětím po krku. Nestačilo to. Ale co chtěla, to i dostala.

Genyss se zatmělo před očima od kousnutí. Málo. Byla připravená se rozbrečet z přání se ocitnout na místě mladého prostituta z PriS&M.

Ostré nehty se do ni zabořily ještě hlouběji, jako kdyby slyšely nevyřčené prosby, a když to posouvalo Genyss do euforického stavu, potřebovala něco víc.

Horký dech, mokré rty. Zakousla se znovu do jejího krku proto, aby po sobě zanechala modřinu. Genyss úpěla o podlitině z bolesti. A byla tu potřeba políbit ty rudé rty.

Cítila chuť espressa, které dostalo přirovnání k temnotě v očích vítané trýznitelky. Utápěla se v té chuti a získávala sílu a odhodlání zajít dál. Chtěla z toho vytěžit tolik, kolik se dalo, a proto sjela rukama na pevný zadek, který stiskla.

Krásný sen neotálel; cítila ho na své pokožce, která doslova hořela pod každým dotekem. Genyss si přála, aby každý centimetr jejího těla si ty doteky pamatoval.

I mezi tou hlasitou hudbou, která sloužila úkrytem jejich vášni, Genyss zaslechla tiché zavrčení. Vlčí.

Spokojeně se usmála. Byl jí věnován sladký polibek snu, který náhle zmizel v davu.

„Tohle je to reálné mučení..." zašeptala Genyss a cítila, jak ji tělo začíná bolet z potřeby doteku. Nehodlala tuhle hru nechat rozehranou a tak se přes dav prodrala k východu. Jenže vyšla pozdě – auto už odjíždělo.

Náhle se zarazila. Ona teď není Genyss. Je Gasepta.

Hlasitě zavrčela.

Poprvé svoje přestrojení chtěla rozcupovat na kousky. Aby se tak nestalo, raději vykročila směrem domů.

Noční studený vzduch postupně ochlazoval její tělo a Genyss si začala uvědomovat, co se stalo. A s každým krokem se proklínala víc a víc.

Byla to Wis. Ještě horší bylo, že Genyss od začátku věděla, že je to ona.

„Faex," zaklela dívka a stiskla si kořen nosu. Zrychlila krok. Potřebovala záznamník.

Když chtěla zabočit za roh, do někoho vrazila.

„Dávej bacha, ty čůzo!" zařval na ni chlap, do kterého vrazila.

Genyss se vzpamatovala a všimla si, že není sám. Byl s bandou pěti kamarádů.

„Jasně, pardon," omluvila se trošku podrážděně. Měla jisté tušení, kam tohle všechno směřuje.

Chtěla skupinku obejít, ale jejich vůdce, do kterého vrazila, ji chytil za rameno.

„No tak to jako počkej, krávo. Myslíš si jako, že stačí nějaký blbý pardón a my tě jako pustíme?"

„Chceš to písemně?" zvedla Genyss jedno obočí a tím zcela muže vytočila.

„Ty jedna –" Rozmáchl se, aby jí dal pěstí, ale detektiv jeho ruku velmi jednoduše zastavila. V očích jí zaplál chlad srovnatelný s ostřím břitvy.

Po čtvrthodině už všech pět chlapů leželo na zemi v politováníhodném stavu. Genyss nad nimi stála a chladně se dívala na muže v bezvědomí. Až tedy na jednoho.

Jejich vůdce se převalil na záda.

„Asi jsem vypadl, co?" zachroptěl.

Genyss neodpovídala. Nechápavě se dívala na muže, který těžce se zavřenýma očima dýchal.

„Nic neříkáš, takže asi jo." Pokusil se posadit a opřít se o zeď. „Asi nemá smysl se v tom případě zase přihlašovat do roční zkoušky," pousmál se a zaúpěl bolestí. „Nikdy ze mě nebude mafián."

Genyss překvapeně zamrkala. „Mluvíš o Volimerské mafii?"

„A o jaké jiné bych do prdele mluvil?" řekl kousavě a sykl.

„Co je to za roční zkoušku?"

„Počkej, takže ty nejsi od nich?"

„Zeptala jsem se tě na otázku!" pronesla autoritativně Genyss a zapřela nohu o rameno sedícího muže, který zakvílel.

„Na všechno ti odpovím! Na všechno! Jen dej tu nohu pryč, prosím!" Muž oběma rukama chytil Genyss za nohu, aby netlačila na jeho vykloubené rameno a bolestně vzlykal.

Detektiv tedy dala nohu pryč a čekala na odpovědi.

„Takže?" pobídla muže.

„Roční zkouška je jediný způsob, jak se stát členem mafie. V průběhu celého roku na tebe posílaj nájemníky, přepadávají tě uprostřed noci, odváží tě do lesa kousek od Volimeru a nechávaj tě tam napospas osudu, nutí tě požívat dózy různých drog, dokonce je musíš od sebe odlišit!"

„Dál?"

Muž polkl. „V poslední řadě se provádí finální zkouška. Jmenuje se Den Pocty. Tam se sejdou všichni ti, co přežili ten rok, a dál o nich rozhoduje capitalis a jeho zbraň."

Genyss se zalesklo v očích.

„Kdy je Den Pocty?" zeptala se ho.

„Akorát zítra," odpověděl jí muž a zasmál se. „Co, chceš tam jít? Stejně tě tam nepustí, pokud nejsi na seznamu."

„A kdo říká, že tam půjdu já?"

Muž nechápavě svraštil obočí. „I kdybys tam chtěla poslat někoho ze svých kámošů, bez identifikačního čísla a karty občana se tam nedostanou."

„No," pokrčila Genyss rameny. „Takže ti nezbývá nic jiného, než mi dát kartu i číslo," konstatovala klidně.

Muž na zemi se zasmál. „Slečinko, sice jsi mě přeprala, ale to neznamená, že –"

Genyss s povzdechem znovu zapřela nohu do vykloubeného ramene zraněného muže, který zakvílel na celou ulici.

„Ale znamená, protože za prvé jsem ti doslova nakopala prdel a za druhé tě velmi jednoduše můžu obvinit v sexuálním obtěžování před policií," pokrčila rameny. „Nebo samozřejmě můžu vymyslet něco horšího," dodala nevinně a silněji zatlačila na mužovu ránu.

„Fajn! Fajn!" křičel muž a Genyss dala nohu pryč. „Dobře," oddychoval. Zdravou rukou vytáhl z vnitřní kapsy své bundy peněženku a hodil ji Genyss. „Najdeš tam i číslo, i kartu občana."

Dívka vytáhla oba zmíněné dokumenty a hodila peněženku mužovi na nohy.

„Nemusím ti snad připomínat, abys zítra nikam nelezl?" pozvedla jedno obočí, zatímco si číslo i kartu schovávala do podprsenky.

Muž jen sykl a Genyss si to vyložila jako správnou odpověď.

„Ráda jsem tě poznala, Olone," řekla s úsměvem a ignorovala mužovy prosby, aby mu aspoň zavolala sanitku.