Genyss se probudila ve vlastní posteli. Bylo to poprvé, kdy se probudila zabalená do deky a aniž by byla zpocená. Tentokrát se ovšem chvěla zimou nehledě na zavřené okno.

Do pokoje pronikalo světlo pouliční lampy. Nemohla se na něj dívat. Bolely ji oči.

Převalila se se značným úsilím zády k oknu a přehodila si přes hlavu polštář. Světlo se k ní sice nedostalo, ale stále jí byla zima. Náhle ji napadlo, že by jí k zahřátí mohla pomoct horká sprcha. Pak by si na sebe vzala teplé oblečení a znovu by se zabalila do deky. Jenže jednodušší bylo o tom přemýšlet.

Když se posadila, měla pocit, že je její tělo jako z kovu. Chtělo se jí znovu padnout do peřin, ale bylo jí jasné, že by nemohla usnout kvůli zimě, ze které jí už drkotaly zuby. Pokusila se tedy vstát, ale kolena jí přistála na podlaze. Pokusila se znovu postavit, ale ani ruce, kterými se zapřela o postel, jí v tom nepomohly. Musela se tedy do koupelny doplazit. Zatímco se tam soukala, vzala si ze země pár věcí, do kterých se chtěla po umytí zabalit.

S velkou námahou ze sebe sundala tílko i spodní prádlo. S ještě větší námahou nahmatala kohoutek a zapla vodu. Prvně ji polila studená a Genyss se leknutím praštila hlavou o kachličky. Naštěstí neztratila vědomí a jen posunula kohoutek, aby na ni začala téct horká.

Chtěla ve sprše usnout. Bylo jí tak teplo, ale nakonec se donutila vodu vypnout a vylézt ze sprchy.

Když koupelnu konečně opustila zabalená ne-li do bundy, všimla si, že je na hodinách skoro šest ráno. Jenže nemohla pochopit, co přesně ta čísla znamenají.

Pouliční lampa ještě svítila, proto Genyss vlezla zpátky do postele, překryla si hlavu polštářem a usnula.

Probouzela se každých pár hodin. Nejčastěji proto, aby se svlékla do naha nebo aby se naopak oblékla. Jen párkrát byla na záchodě. Nejedla. Jen sem tam pila, i když si na ty chvíle moc nevzpomínala.

Většinu času prospala.

V noci se pokusila vzít do rukou záznamník a nahrát své blábolení. Honily se jí hlavou samé nesmysly a Genyss měla pocit, že jsou strašně důležité. Jenže než se po záznamníku natáhla, usnula.

Často se jí zdálo, že leží na lehátku a odpovídá Sweet na otázky, ale když se probouzela, nepamatovala si ani otázky, ani odpovědi.

Třetím dnem ji někdo probudil.

„Wis...?" řekla jako při blouznění, ale skrz lehce pootevřené oči rozeznala postavu muže.

„Genyss? To jsem já, Lyoner," říkal muž. Genyss si neuvědomovala, že je to její kolega z práce.

„Kde je Wis...?" zeptala se ho, jako kdyby věděl, o koho jde.

„Genyss, musíš do nemocnice. Celá hoříš..." říkal muž, ale zesláblá blondýnka se ho od sebe snažila odstrčit.

„Chci Wis..." řekla a překulila se na druhý bok. Vypadalo to, že usne, ale najednou se prudce posadila a podívala se na Lyonera. Byla zcela při smyslech. „Lyonere? Co tu děláš?"

„Genyss, potřebuješ do nemocnice. Máš horečku," řekl jí její kolega, který klečel u postele a překvapeně se na ni díval.

Zamračila se. „Já nikam nejedu."

„Genyss, prosím –"

„Ne!" přerušila ho rázně. „Řekla jsem, že nikam nejedu!"

Lyoner se postavil.

„Tak mě prosím jen vyslechni, ano? A prosím tě hlavně nenadávej."

Genyss se na něj nedůvěřivě dívala, ale nic neřekla.

„Šéf případ uzavřel jako nevyřešený."

„Co?!" Už už se zdálo, že po něm vystartuje, ale Lyoner před sebe v obranném gestu natáhl ruce a couvl.

„Nebyl to můj nápad, dobře?"

„Lžeš!" zasyčela Genyss. „Lžeš! Lžeš! Lžeš!" začala najednou hysterčit. Rázem ze stolu popadla nůž a bez přemýšlení jim hodila po Lyonerovi. Teprve pak si uvědomila svou chybu.

Košile Lyonera se pomalu začala obarvovat do ruda. Upíral na Genyss své oči. Padl na kolena a hlava mu přistála na posteli. Byl mrtvý.

Genyss tam stála a dívala se na bezvládné tělo. Ani nemrkla.

Podívala se na stůl u okna.

„Ale tady nikdy nebyl stůl," řekla najednou. „Nikdy na něm neležel nůž," dodala a podívala se na Lyonera. „A Lyoner tu nikdy nebyl."

Otočila se k oknu. Otevřela ho a podívala se na pouliční lampu, která svítila i ve dne.

Zapřela se o parapet.

Skočila.

***

Genyss zalapala po dechu a otevřela oči. Byla celá zpocená. Srdce jí bilo tak hlasitě, že zahlušovalo veškeré jiné zvuky.

Hodiny ukazovaly půlnoc. Pouliční lampa svítila.

Blondýnka nahmatala telefon a podívala se na datum. Celý týden se válela doma a nevěděla o sobě.

Posadila se a uvědomila si, nakolik je její tělo slabé. Měla neskutečný hlad. Myšlenka na pořádnou porci tatarského bifteku nutila její žaludek kručet na celý pokoj. Svraštila nad tím obočí.

Postřehla na nočním stolku několik prázdných skleniček. Na zemi se válely střepy. Divila se, že byla schopná v tom podivném stavu aspoň pít. Plán byl pro ni hned jasný – musela se jít někam najíst.

Chvíli jí trvalo, než se oblékla – celá se chvěla a žaludek na sebe neustále upozorňoval –, ale když se jí to podařilo, popadla peníze, klíče, telefon, záznamník a šla. Vyhlédla si menší bufet, kde zrovna nikdo nebyl a nabrala si tam několik porcí různorodého jídla. Když se usadila u stolu, snědla první dvě porce, ale stejně měla stále hlad. Nehodlala ovšem hned do sebe házet všechno jídlo a tak vzala do rukou záznamník a zapnula ho.

„Pamatuju si jen výslech Sweet. Nemůžu si vzpomenout, co bylo dál. Nadopovala mě nějakou drogou. Myslím, že jí říkala sérum pravdy, či co, a pak ze mě tahala informace. Jaké – to už nevím," Genyss zavrtěla hlavou a povzdechla, zatímco si stiskla kořen nosu.

„Mohla jsem jí prozradit cokoli – detaily o tajných operacích ve Verli-Apen; kde se nachází někteří z dalších veteránů nebo i jak se dostat do vojenského systému Amerikánie. Na co bych jí jinak byla? Aby ze mě vytáhla důvod, proč jsem se se chtěla setkat s Wis?" hořce se pousmála. „Pochybuju."

Genyss chvíli mlčela a dloubala vidličkou do smažené brambory.

„Musím se nějak dát dohromady, abych dokončila to vyšetřování. Divím se, že po týdnu bez jídla jsem vůbec schopná jíst. V tuhle chvíli bych měla valit na záchody a zvracet, ale místo toho..." Zavrtěla hlavou. „Projdu znovu jednotlivé výpovědi personálu školy i rodičů. Možná jsem něco upustila nebo přehlídla."

Jenže když Genyss přišla domů a chystala si znovu lehnout do postele, všimla si, že jí přišla zpráva. Doposud si ji nevšimla na obrazovce telefonu; dívala se jen na čas.

Zpráva byla od Lyonera. Případ byl uzavřen kvůli nedostatečnému množství důkazů.