MINULOST

„Co pro tebe znamená 'navždy'?" zeptal jsem se svého přítele Lukase, přičemž jsem chytl jeho ruku.

„A co znamená pro tebe, miláčku?" Usmál se upřímně Lukas a podíval se na mě svýma krásnýma modrýma očima, do kterých bych se díval klidně až do konce mého života. Neznal jsem totiž nikoho, kdo by měl krásnější oči, než měl právě Lukas.

„Nic netrvá naždy,"Posmutnil jsem, ale Lukasův polibek mi hned vytvořil úsměv na tváři. Jako vždy, když mě těmi svými jemnými a měkkými rty políbil.

„To sice ne, ale... naše láska ano."

Tahle jeho slova mě hned zahřála u srdce. Vždy mě dokázal uklidnit, ať už se dělo cokoliv. Od špatné známky až po smrt někoho blízkého. Nikdy neodešel domů, dokud mi nezlepšil náladu, když mě ovládl smutek. Což se dělo docela často.

„Prosím, slib mi, že mě nikdy neopustíš," šeptl jsem do polibku, přičemž mi spadla slza, kterou mi Lukas hned setřel svým palcem.

„Slibuju, zlatíčko moje. Nikdy tě neopustím. Nikdy." Usmál se do polibku a pohladil mě po vlasech. V tu chvíli jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě.

________________________________________

SOUČASNOST

„Alexi, už přijel!" zavolal na mě můj táta a já si mezitím dobalil zbytek věcí.

„Už jdu!" zavolal jsem nazpátek a naposledy si prohlédl můj teď už skoro prázdný pokoj, na který jsem měl hodně krásných vzpomínek, stejně jako na celý dům a město, kde jsem žil už od narození. Doslova.

Narodil jsem se na našem modrém starém gauči v obývacím pokoji, protože mámu nestihli odvézt do porodnice. A když jsem se díky mé dřív tak zvědavé povaze tuhle zajímavou informaci ve svých šesti letech dozvěděl, stále jsem se na to vyptával rodičů a teď znám snad všechny detaily. Včetně toho, jak táta panikařil, když se zpozdila sanitka a já při porodu málem spadl na hlavičku. Prý to bylo hodně zajímavé. Stejně jako můj pohled po zjištění, že na gauči, na kterém jsem v tu chvíli seděl, proběhl porod.

Kromě mého narození jsem měl ale na dům a město i mnoho dalších vzpomínek. Třeba zdi v mém pokoji, které jsem vymaloval spolu s tátou. Doteď tam byla má obtisklá malinká ručička. Dále to byla třeba skříň v ložnici mých rodičů, kde jsem se schovával a nafukoval voňavé kondomy jako balónky. Nebo sklep, do kterého jsem nikdy ani nevkročil, protože se z něj ozývaly divné zvuky. A co se týče mých vzpomínek na město, byl to hlavně park, ve kterém jsem dostal svůj první polibek na mém prvním rande od mého prvního přítele Lukase. Pak koupaliště, na kterém mě naučil plavat, což se mi v dětství nedařilo se naučit. A nebo i školka, kde jsem nakazil všechny neštovicemi, základní škola, kde jsem se rozplakal, když jsem poprvé dostal dvojku namísto jedničky a pak střední škola, kde jsem poznal Lukase. Bylo legrační, jak učitelka stále nadávala na to, že Lukas nepsal své jméno v české verzi jako Lukáš. Dokud ji pak neseřvali jeho rodiče za to, že psal své jméno správně. Jeho rodiče si totiž moc přáli chlapečka jménem Lukáš. Ale protože bylo v jeho rodném městě moc Lukášů, rozhodli se, že ho pojmenují Lukas. Aby tak byl výjimečný. Což by byl ale i jako Lukáš.

Nebýt Lukasova přání, nikdy bych odsud neodjel. Přece jen, opustit místo, kde jsem strávil celých devatenáct let života, bylo pro mě hodně těžké. Ale co bych pro něj neudělal? Tohle bylo to nejmenší.

Se snahou zadržet slzy jsem tedy seběhl dolů po schodech a rodiče mi pomohli s kufry, taškami a krabicemi, které naložili do auta. Dohromady to bylo asi dvanáct tašek, dva velké kufry a několik krabic. Hold jsem se stěhoval moc daleko, takže jsem se nemohl kdykoliv vrátit, abych si něco vzal až později. I proto jsem doufal, že jsem na nic nezapomněl. Třeba mé šťastné boxerky se srdíčkama, které mi dal ze srandy Lukas k narozeninám. Celý týden jsem si pak neměnil spodní prádlo, což bylo dost nechutné.

„Kdybys cokoliv potřeboval, zavolej nám, ano, broučku?" řekla máma a přitáhla mě do jejího hřejivého a uklidňujícího objetí, které jsem miloval a které mi vždy zlepšilo náladu. Stejně jako Lukas.

„Ano, mami," odpověděl jsem tiše ve stálém objetí.

„Opravdu chceš odjet? Nechceš si to ještě rozmyslet?" zeptal se táta a já se na něj podíval se smutným výrazem. Byl jeden z většiny, který s mým rozhodnutím nesouhlasil. Chtěl mi pomoct jinak, ale já si stál za svým.

„Potřebuju začít od znova, ale budu za vámi jezdit, slibuju. Jen mi prosím dejte čas," odpověděl jsem se slzami v očích a objal i jeho.

„Dobře, chápeme tě." Povzdechl si smutně táta a pohladil mě, zatímco máma mi dala pusinku na tvář.

„Děkuju za všechno, co jste pro mě kdy udělali. Moc si toho vážím. Jste ti nejlepší rodiče, které by si každý mohl jen přát. A to, že se stěhuju daleko od vás, neznamená, že na vás zapomenu. Budu na vás myslet, budu vám psát i volat. Ale taky se budu snažit žít nový život," dodal jsem s úsměvem a máma se rozplakala, což jsem opravdu neměl v plánu.

„Ne, ne, ne, mami. Prosím, neplakej, jinak budu plakat taky," vzlykl jsem a objal ji. Rozplakal se ale i táta a nakonec jsem plakali všichni. Loučení jsem vždycky nenáviděl.

„Slibuju, že vás co nejdříve navštívím, ano?" slíbil jsem, ale řidič nás po chvilce vyrušil a zatroubil na náznak, že jsem si měl pohnout. Dlouho trvalo, než jsem se od nich odtáhl a rozpojil tak naše rodinné objetí.

„Tak už je asi čas," oznámil smutně táta.

Rozbušilo se mi srdce nebezpečnou rychlostí, když to řekl. Až teď jsem si uvědomil, jak velkou změnu jsem se chystal udělat, a to jsem o tom přemýšlel celé dny. Nastal čas opustit všechno, co jsem znal a poznat neznámé. Nastal čas opustit mou rodinu.

„Miluju vás."

To byla má poslední slova, než jsem bez dalšího loučení, které by mě určitě přinutilo zůstat, nastoupil do auta a naposledy zamával svým rodičům, mému odteď starému domu a rodnému městu.

„Co vás přivádí k tomu se přestěhovat tak daleko?" zeptal se řidič, když nastartoval auto a rozjel se po silnici.

„Osobní důvody," odpověděl jsem a díval se z okna. Ani mi nevadilo, že se pletl do osobních záležitostí. Osobní důvody můžou být cokoliv. Stejně jako rodinné důvody, které mi učitelky na základce netolerovaly jako omluvenku, když jsem nebyl ve škole, právě kvůli rodinným důvodům.

„Sbohem, mami. Sbohem tati," šeptl jsem a díval se z okna na míjející se domy.

I přesto, že mě to bolelo, musel jsem zapomenout.

Musel jsem začít od začátku.

A splnit tak Lukasovo přání.

________________________________________

„Netrap se kvůli mně a zapomeň... "

________________________________________

Takže... Zde je nová verze Alexe, jak jsem slibovala 😊❤ Bude zde pár změn, ale nic zásadního 😊❤