Občas mi připadalo, že bylo v mém životě hodně sentimentalních momentů. Někteří mi říkali sladká slova, s Lukasem jsme plánovali šťastnou a pohádkovou budoucnost, objímali jsme se a tak dále. Přesně tohle jsem já ale potřeboval. Vždy mi vykouzlilo úsměv na tváři, když mi někdo říkal, jak moc mě miluje, což se od cizích lidí nestávalo zrovna často. Takové věci určitě zlepší den každému, ne?

„Alexi, si na řadě," oznámila Cassidy, když posunula svou figurku na Zlatý vrch v deskové hře jménem Z pohádky do pohádky. Ona byla princezna, Hunter princ na koni, Zach, který se k nám později přidal, byl čaroděj a já byl Mařenka. V tuto chvíli jsem byl nejblíže k cíli. Kdybych hodil dvojku, vyhrál bych. Kdybych hodil jedničku, skončil bych u prasátek.

„Kostičko moje kouzelná, prosím, dopřej mi vítěznou dvojku," řekl jsem dramaticky, zatímco ostatní zadržovali smích. Já je ale ignoroval a hodil kostkou. Velké drama nakonec pokazila šestka, kterou jsem nakonec hodil, takže jsem zůstal stát na místě.

„Stále mám šanci na výhru!" vykřikl radostně Zach, který byl stále na úplném začátku a čekal, až hodí trojku, která by ho vysvobodila od draka. Měl ale naprostou pravdu. Jednu hru jsme hráli už dvě hodiny. Za tu dobu jsme byli u cíle skoro všichni, ale zatím nikdo nevyhrál.

„Už mě to nebaví," zamumlal s nevinným úsměvem Hunter.

„Konečně se někdo odvážil to říct nahlas." Uchechtla se Cassidy a chtěla to uklidit, ale já ji zastavil. Chtěl jsem vědět, zda bych vyhrál, nebo ne. Proto jsem ještě naposledy hodil kostkou, abych se dozvěděl pravdu. Zdálo se mi to, nebo jsem to moc prožíval?

„Ha! Jednička! Takže žádný zlato, ale prasátka!" Zasmála se Cassidy a než všechno uklidila, přesunula mou figurku Mařenky k prasátkům.

„Není hezké se smát něčí prohře. Navíc jsem svým způsobem vyhrál. Byl jsem o jedno políčko blíže k cíli než vy. A důležité je se zúčastnit se. A ne vyhrát," zamumlal jsem vážně. „Navíc... Jsem na druhém místě!" Zaradoval jsem se a zatleskal si ve stylu seriálu Přátelé.

„Tak gratuluju." Uchechtl se Zach a pomohl Cassidy uklidit hru. Nemohl jsem si pomoct, ale stále jsem se na něj musel dívat. Za těch pár dní, co jsem ho znal, jsem si na něm všiml tolik podobných věcí k Lukasovi, že jsem se na něj nemohl vynadívat.

„A mě nikdo nepogratuluje? Jsem na prvním místě!" Zakňučel Hunter, přičemž si setřel imaginární slzu.

„Gratuluju." Pousmál jsem se a rozešel se do kuchyně, abych se mohl napít vody. Vždy když jsem pomyslel na něco, z čeho jsem byl ve stresu, přitížilo se mi.

„Alexi, nemysli teď na problémy. Užívej si trochu. Musíš se dostat ven z ulity, jinak toho v budoucnu budeš litovat. Si ve věku, kdy máš chodit na diskotéky, bavit se a zkoušet nový věci. A ne se dívat na zprávy v televizi, luštit křižovky a mluvit jako nějakej slovník," řekla vážně Cassidy a objala mě. „Vím, že někde uvnitř je schovanej zábavnej Alex. Musíme ho ale nějak „vysvobodit". Než bude pozdě," dodala.

„Super proslov, ségra!" neozval se nikdo jiný než Hunter a vlastně měl i pravdu. Stejně jako Cassidy.

„Řekl jsem, že se o to pokusím. Ale bude trvat, než se mi to povede. Změnit se není jen tak. Obzvlášť když ze mě chcete udělat úplně jiného člověka, jako by na mě bylo všechno špatně," zamumlal jsem. Sice jsem souhlasil s tím, co Cassidy řekla. Ale taky jsem si uvědomil, že mě vlastně nemají rádi takového, jaký jsem.

„Alexi, na tobě není nic špatně. Jen ti chceme pomoct. Sice tě známe teprve chvíli, ale vypadá to, jako by ses před něčím snažil utéct. A věř mi, že pokud budeš sám doma, nepodaří se ti to. Musíš se pokusit odreagovat. Odreagování někdy pomáhá i k vyřešení problému," řekl s úsměvem Zach a já se nad tím zamyslel. Nechápal jsem to, ale jeho slova mě aspoň trochu uklidnila.

„Proč jste na mě tak hodní a chcete mi tak moc pomoct? To nemáte nic jiného na práci?" zeptal jsem se po chvilce, protože mě to opravdu hodně zajímalo. Kdybychom se znali lépe, pochopil bych to. Ale znali jsme se asi týden.

„Upřímně nemáme nic moc jinýho na práci. Až na školu, protože za chvíli budeme maturovat, ale to nějak půjde samo." Mávla nad tím rukou Cassidy a já jen nadzvedl obočí. Takhle maturita opravdu nefunguje. Sám jsem odmaturoval už před rokem. A upřímně jsem se docela divil, že se zrovna ona dostala na školu s maturitou. Věděl jsem ale, že by lidé neměli soudit druhé, když je dostatečně neznají. Celkově by se neměli lidé soudit vůbec, protože nikdo není tak dokonalý, aby měl právo soudit ostatní. Třeba byla Cassidy chytrá, ale zároveň by si nenechala ujít ani jednu párty. Na tom by nebylo nic špatného. „Šprti" si taky můžou užívat.

„Když myslíš," řekl jsem s jemným úsměvem a naštěstí už se nikdo k této konverzaci nezapojil.

Hunter a Cassidy odešli do školy, Zach do práce a já tak zůstal sám doma. Jelikož mi bylo nepříjemné být sám, a ani jsem na to nebyl ještě pořádně zvyklý, rychle jsem se nasnídal a pak si chvíli volal s rodiči, než odešli do práce. Měl bych si taky najít práci, pomyslel jsem si. Vystudoval jsem střední zdravotnickou školu, obor praktická ses-praktický bratr,... takže by nemusel být problém najít práci. Zdravotních sester a bratrů je málo a navíc jsem měl ještě v plánu později vystudovat vysokou školu. Školu jsem si ale nevybral kvůli tomu. Už od dětství bylo mým snem pomáhat lidem. A jelikož superhrdinou bych se stát nemohl, tak proč nezkusit být aspoň hrdinou? Zdravotníci, hasiči a policisté jsou hrdinové, kteří pro nás každý den obětují životy. A já měl to štěstí se stát jedním z nich.

Zrovna když jsem se chtěl podívat na volná pracovní místa v okolí, vyrušil mě zvonek. Docela jsem se lekl, protože jsem vůbec neměl ponětí, kdo by to mohl být. Nájemný vrah? Nebo sériový? Asi bych neměl myslet tak pesimisticky, ale tak co čekat od pesimisty.

Chvíli trvalo, než jsem došel ke dveřím, abych se podíval kukátkem, kdo ke mně tedy přišel. Jelikož ale neznámý zazvonil znovu a já se lekl, zpanikařil jsem a otevřel. Vůbec by mě nenapadlo, že by to mohl být Erik, na kterého jsem upřímně tak trochu zapomněl.

„Zdravím. Jen jsem se přišel zeptat, jak se daří v novém bytě. Všiml jsem si, že už sis tu našel přátele." Usmál se Erik. Docela mě potěšilo, že se o mě zajímal.

„Dobrý den. Zatím se mi daří lépe, než jsem si myslel. A přátele jsem si našel. Jsou úžasní," odpověděl jsem s úsměvem.

„Tak to jsem rád. Hunter je opravdu hodný hoch. Cassidy je trochu divoká, ale jinak je to taky velice přátelská a milá dívka. Tedy... když se neopije." Uchechtl se.

„Máte naprostou pravdu. Díky vám jsem si teď ověřil to, co jsem si o nich myslel. A Zach je taky úžasný kluk," dodal jsem trochu zasněně.

„Zach? Ten je trochu složitější případ. Někdy se chová jako andílek, ale umí být i hodně problémový. Hlavně v minulosti byl nějakou dobu i závislý na drogách." Povzdechl si Erik a já byl nějakou tu chvíli mimo, protože tohle bych do něj opravdu neřekl. I přesto jsem si ale uvědomil jednu věc, o které jsem zároveň doufal, že je to pravda. Nechtěl bych na Zacha měnit svůj názor.

„Každý člověk si zaslouží druhou šanci. Poznal, že utíkám před minulostí, takže je možné, že to má podobně. Ke mně se zatím choval moc mile a já si myslím, že se určitě změnil, nebo se o to alespoň snaží. Stejně jako se o to pokouším i já sám," řekl jsem po kratším tichu s úsměvem a najednou jako by mě částečně opustil všechen strach, který mě držel zpátky. I když jsem nevěděl jistě, zda je má domněnka o Zachovi pravdivá, věděl jsem, že na nic nebudu sám.

________________________________________

Myslela jsem si, jak celé prázdniny budu psát, ale akorát jsem měla celé dva měsíce spisovatelský blok, takže mi to pokazilo plány... Dnes se mi ale po dlouhé době podařilo napsat novou kapitolu, tak snad se bude líbit 💙💙💙