Na noci plné slz jsem si od smrti Lukase zvykl. Každý člověk totiž přemýšlí hlavně v noci, když nemůže usnout, a to byl přesně můj případ. I přesto mě ale každá slza vždy ničila. Dlouho se mi nestalo, že bych plakal například štěstím.

Většina lidí by mě asi nazvala uplakánkem. Smáli by se mi, že jsem slaboch, protože pláč je pro slabochy. Ale není. Pláč je pro ty nejsilnější lidi. Zda někdo pláče, ale štěstím to není, tak ten člověk zažívá něco špatného nebo smutného. Například smrt někoho blízkého. Bolest, jak fyzická, tak psychická. Rozchod nebo rozvod. Ztráta práce. Zrada. Strach. Nebo třeba i smutnou scénu ve filmu. Tito lidi slabochové rozhodně nejsou. Nikdo není. Každý z nás je silný. A pláč nám všem pomáhá se alespoň trochu uklidnit a všechno ze sebe vypustit. Držet naše pocity v sobě, je to nejhorší, co můžeme udělat.

Nakonec jsem se v noci aspoň trochu vyspal a jakmile jsem se probudil, hned jsem si dal sprchu. Po důkladném mytí zaschlé mouky a koláče jsem se oblékl a chtěl jsem si dát snídani, ale má lednička byla doslova úplně prázdná. Jediné, co jsem našel, byl asi tři měsíce prošlý jogurt, který zde nechal někdo přede mnou. Možná bych se mohl cestou do obchodu porozhlédnout po městě. Nad tou myšlenkou jsem se kvůli mé lásce k poznávání nových míst pousmál a hned jsem se šel připravit. Ve chvíli, kdy jsem se ale dotknul kliky ode dveří, někdo zazvonil. Chvíli jsem váhal, ale v naději, že to byl Oliver, Erik nebo Daniel, jsem otevřel dveře. Hned jsem toho začal litovat, stejně jako toho, že jsem se nejdřív nepodíval kukátkem.

„Ahoj, omlouváme se za ten včerejšek. Tentokrát doopravdy. Slavili sme a asi sme to hodně přehnali," řekla s úsměvem Cassidy a objala mě. Já ji jen zmateně objal nazpátek a podíval se na kluka vedle ní. Když už se mi omluvila ona, měl by se omluvit i on. Kvůli nim se mi vrátily deprese, kterým jsem se v novém městě hodlal vyvarovat. Bohužel ho musela Cassidy jemně praštit do ramene, aby něco řekl.

„Taky se omlouvám. A rádi bysme se ti jako novýmu sousedovi představili." Usmál se a já se nakonec taky trochu pousmál.

„Dobře. Přijímám vaši omluvu. Ale příště už to tak lehké nebude. Nejsem ten typ člověka, který má v lásce párty a opilé lidi. Možná i pro mou velkou zodpovědnost a vážnost jsem si nikdy nenašel přátele." Uchechtl jsem se a oni se taky zasmáli.

„No, podle toho, jak mluvíš, jak se chováš a oblíkáš, bysme si tě tipli tak na třicet." Uchechtla se Cassidy.

„Je mi devatenáct," zamumlal jsem. Tak tohle mě opravdu dostalo. Opravdu jsem vypadal na třicet let? I když teda byla pravda, že jsem si naposledy aspoň trochu užíval s Lukasem. Jinak byl můj život docela nudný. Občas jsem i v mých pátnácti žil jako dospělý muž. Mým rodičům asi nedocházelo, že mi tak trochu svou přehnanou výchovou zničili dětství. Aspoň ale do výchovy nepatřilo i to, že romantický vztah je jen mezi opačným pohlavím. Na tom trvali jen moji prarodiče ze strany táty.

„Nám je osmnáct. Pokud chceš, naučíme tě si užívat." Usmála se mile Cassidy. Tohle jsem od ní upřímně nečekal.

„Tak to jste hodní. Ale já už opravdu musím jít. Mám hlad a jediné, co mám v ledničce, je prošlý jogurt." Zasmál jsem se.

„To byl můj jogurt! Nedávno sem se pohádal s Cassidy, tak sem přespal tady, protože byl ten byt neobydlený. Dej mi ho!" vysvětlil ten kluk a já mu ho se znechuceným výrazem dal.

„Huntere, sakra, fuj!" vykřikla Cassidy a jogurt vyhodila do koše. Já bych to sice radši ještě zrecykloval, ale tak nevadí.

„Cassidy a Hunter? Vy nejste odtud?" zeptal jsem se se zvědavostí.

„Já se ti vlastně stále ještě nepředstavil, že?" Uchechtl se Hunter, přičemž si prohrábl své vlasy. „Sem Hunter a jak už asi víš, tohle je Cassidy. Sme sourozenci. Dvojčata. Narodili sme se v Minnesotě, kde žili naši rodiče, kteří jsou původem Američani, ale kvůli jejich práci bydlíme tady," vysvětlil Hunter a já chápavě přikývl.

„A vy máte povolený trvalý pobyt v České republice? zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že jo. Naši rodiče nejsou blbí." Uchechtla se Cassidy. „Ty jo, ty se fakt chováš jako dospělý. Kdo by v tvým věku řešil to, jestli má někdo povolený trvalý pobyt v jiný zemi? Ostatní by se spíš vyptávali, jaký to v Americe je." Zasmála se Cassidy a já se nad tím zamyslel. Já byl opravdu strašný.

„Radši půjdeme do toho obchodu s tebou a naučíme tě se bavit, jinak se staneš mrzutým dědulou ještě před třicítkou." Povzdechl si pobaveně Hunter a než jsem stihl cokoliv říct, nebo dokonce zamknout, zatáhli mě ke schodům a táhli mě dolů.

„Můžete trochu zpomalit? Mám problémy s kolenem," Zamumlal jsem a naštěstí mě poslechli.

„A co máš s kolenem?" zeptala se zvědavostí v hlase Cassidy.

„Shrnu to. Tělocvik, pád, operace." Uchechtl jsem se.

„Tak to je nám líto." Pousmál se Hunter a šli jsme směrem k obchodu. Radši jsem sledoval cestu, abych už trefil i sám.

„To je dobrý." Usmál jsem se a jakmile jsme došli do menšího obchůdku, začal jsem vybírat všechno potřebné. Ani jsem si nevšiml, že mi do košíku přidali brambůrky Lays, Oreo a energetické nápoje. Toho jsem si všiml až u pokladny, kde už mi bylo trapné se vracet, tak jsem zaplatil stovku navíc a podíval se na ně s vražedným pohledem.

„No co? Vsadím se, že sis takový věci nikdy nekoupil. Jsou dobré a budeš více vypadat jako mladý kluk, kterým jsi," řekla Cassidy a napila se jednoho energetického nápoje.

„Energetický nápoj je ten největší hnus, co kdy kdo vytvořil," zamumlal jsem.

„Ale prosimtě." Zasmála se Cassidy a dál pila.

„Helee... Jak se vlastně jmenuješ?" Ozval se najednou Hunter a já znervózněl. I když se mi Hunter a Cassidy zdáli jako hodní lidé, své jméno jsem jim zatím říkat nechtěl. Ano, sice to bylo trapné, ale kdyby vám rodiče jako dítěti vyprávěli o tom, jak se dá vaše pouhé křestní jméno využít, dělali byste to samé.

„Tipuju si tě naaa... Sebastiana!" vykřikl Hunter přes celý obchod.

„Ne, nejmenuju se Sebastian." Pousmál jsem se.

„Taaak... Nikolas!" vykřikla tentokrát Cassidy.

„Ne," odpověděl jsem a mezitím jsem sbalil všechny věci do tašky, včetně těch jejich brambůrek, nápojů a Orea, které jsem znal jen díky filmu 'Já, Simon'.

„Lukáš!" Když řekli tohle jméno, hned se mi nahrnuly do očí slzy.

„Ehm... Řekli sme něco špatně?" zeptala se Cassidy, ale já bez odpovědi odešel z obchodu a snažil jsem se naplno nerozbrečet. Teď jsem jen doufal, že se nebudou na nic vyptávat.

________________________________________

Tentokrát je zde nová kapitola dříve ❤