Normálně by to byl budík, který by mě probudil. Dokonce jsem si nastavil vyzvánění, aby mě proudila moje nejoblíbenější písnička, tedy 'Být stále mlád' od Karla Gotta. Namísto toho mě ale z poklidného spánku probudila hlasitá metalová hudba z bytu nade mnou. Zřejmě tam někdo uspořádal párty a tím porušil noční klid. Bylo totiž po půlnoci.

Nikdy jsem na žádné párty nebyl, protože už ta představa, že by mě mohl znásilnit nějaký opilec, nebo bych se napil nápoje s drogou, kterou by mi tam někdo tajně dal, mě děsila. Proto jsem se všech takových akcí vyhýbal velkým obloukem. Možná i proto jsem nikdy neměl moc přátel, ale ani mi to nevadilo. Nikdo nemusí být jako ostatní, aby zapadl. I když ne každý tomu věří. Třeba lidi s nízkým sebevědomím. Jako já.

Celých deset minut jsem doufal v to, že jim šel někdo vynadat, abych mohl dál spát. Přišel jsem ale akorát na to, že ostatní sousedé zřejmě čekali na to samé. Však taky proč ne. Nový soused se rovná nová oběť. Takže jsem tam musel jít já, abych ráno nevypadal jako mumie. Ten film Mumie jsem měl rád, mimochodem.

S povzdechem jsem po chvilce vstal z postele a rovnou vyšel na chodbu. Sice jsem se tady zatím stále moc nevyznal, ale díky hlasité hudbě jsem došel ke správnému bytu s otevřenými dveřmi. Byla to taková... hudební navigace.

Když jsem nahlédl dovnitř, bylo mi do breku. Naše nová generace je zkázou pro lidstvo, fakt. Alkohol, lidi bez budoucnosti, použité kondomy na podlaze, cigarety a kdo ví, co ještě. Toho všeho jsem si dokázal všimnout za ani ne dvě sekundy. Takže tam toho bylo určitě mnohem více. Ani bych se nedivil, kdyby tady ležel pozitivní těhotenský test nebo nedej bože chudáček dítě.

„Hej!" ozval jsem se otočila se na mě jen nějaká holčina s minisukní. Kdybych nebyl gay, mohl bych i uznat, že měla opravdu hezký zadek. Kluci vedle ní ale měli mnohem hezčí. A zatímco kluci s hezkými zadky mě ignorovali a dál si užívali párty, ona si mě prohlédla od hlavy k patě a pak náhle vyprskla smíchy, což jsem absolutně nechápal. Sice jsem možná vypadal, jako mrzutý šedesátiletý soused, který nechápe dnešní mládež, ale moc vtipné mi to opravdu nepřipadalo.

„Kluci! Máme tady nezvanýho hosta! A je jen ve spodkách!" Zasmála se opile a já si to náhle hned uvědomil. Byl jsem natolik unavený, že jsem se ani neoblékl, když jsem měl namířeno sem. A jak na potvoru jsem si zrovna vzal ty srdíčkové boxerky od Lukase, o kterých jsem si ani nepamatoval, že jsem si je oblékl. Nejdřív jsem v duchu doufal v to, aby ji ignorovali stejně jako mě, ale bohužel ta dívka upoutala veškerou pozornost na mě natolik, že dokonce všichni ztichli a všechny pobavené pohledy najednou byly upřené na mě. Nebo spíš na mé boxerky.

„Kde si koupil ty spoďáry? Taky bych takový chtěl," zeptal se s úsměvem jeden z kluků a skousl si ret. Nesnášel jsem nespisovnou řeč. Já byl naučený mluvit pouze spisovně a dostal jsem kvůli tomu přezdívku 'Mluvící Slovník spisovné češtiny'.

„Dostal jsem je jako dárek k narozeninám, úchyle," zamručel jsem a už jsem byl na odchodu, když v tom mě jeden z kluků chytil za rameno.

„Nechceš tady s náma zůstat? Připadáš mi jako fajn kluk, který si zaslouží trochu alkoholu zadarmo. Si tady nový, že? Můžeme to zapít." Ušklíbl se a já se na něj podíval vražedným pohledem.

„S vyjebanýma chudákama nepiju!" vyhrknul jsem téměř bez přemýšlení a on se na mě jen nechápavě díval. Asi ode mě nečekal něco takového. Já to od sebe taky nečekal. Nebo to čekal a přesto byl v šoku.

„Já tě slušně pozval na naši párty!" vyjel po mně a já začal vymýšlet nějaký dobrý stěr z internetu. Stejně jako byl ten předtím.

„I moje babička by uspořádala lepší párty než ty," odfrkl jsem si. Mé chování se mi ale vůbec nelíbilo.

„Tak tohle si přehnal, debile," zavrčel a vlepil mi pěstí, kvůli čemuž se mi hned nahrnuly slzy do očí. Bolest, jak fyzickou, tak psychickou, jsem vždy hodně prožíval. Bezeslova jsem tedy radši odešel zpět do svého bytu, zamknul se a sesunul se na zem podél dveří s rukou na oteklé tváři. Zatím to moc nevypadalo na nový začátek. Pokud by mě začali šikanovat, bylo by to jako v minulosti. Jediné, co jsem ale chtěl, bylo pouze ticho. Nechtěl jsem je urazit.

Kdyby tu byl Lukas, hned by mě přitáhl do hřejivého objetí, při kterém bych slyšel pravidelný tlukot jeho srdce a ve kterém bych se cítil v bezpečí Obdarovával by mě polibky a šeptal by mi sladká, upřímná, uklidňující slova. Na konci toho všeho by mi řekl, jak moc mě miluje.
________________________________________

„Hlavně nezapomeň na to, že tě strašně moc miluju a vždycky tu budu pro tebe. Miluju tě, miláčku a nikdy nepřestanu..."
________________________________________

Asi bych se jim měl ale omluvit. Asi určitě.

Jakmile mě aspoň trochu přestala bolet tvář, šel jsem do kuchyně. Obklad ani nic v mrazáku jsem neměl, takže mi musel stačit Ibalgin, že jo. Suroviny na koláč jsem ale naštěstí měl, protože jsem koláče vždycky prostě strašně miloval. Všechno potřebné jsem si tedy nachystal. Poté jsem našel náš rodinný recept a začal péct. Mé kuchařské schopnosti sice nebyly zrovna nejlepší, ale nebýt rodičů, neuměl bych ani uvařit vajíčka na tvrdo. Do Prostřena bych taky nemohl.

Trvalo mi to dvě hodiny, a docela by se mi hodila sprcha. Jelikož ale byly tři hodiny ráno, moc se mi nechtělo, teda. Komu by se taky chtělo tak brzy. Nebo pozdě? Tak či tak by to bylo fujky.
Na konec jsem koláč ještě hezky ozdobil a oblékl jsem se. Byl jsem docela nervózní, ale neusnul bych bez omluvy. Vyšel jsem ze dveří a chtěl jít do bytu toho kluka, ale o někoho jsem zakopl a spadl na zem. Obličej se mi samozřejmě zabořil do koláče. Jinak by to nebylo ono. Tvář mě začala kvůli tomu bolet ještě víc, ale strach z toho, že jsem mohl zakopnout o nějakého sériového vraha, byl silnější. A ne, nebyl jsem paranoidní. Když jsem se se strachem podíval, o koho jsem zakopl, docela jsem se lekl. Sériový vrah to ale naštěstí nebyl. Tedy... Aspoň jsem si to myslel.

„Co tady děláte? Proč ležíte na zemi?" zeptal jsem se snahou znít normálně. Jinak jsem byl totiž naštvaný a vylekaný zároveň.

„Přišli sme se ti omluvit," odpověděla ta dívka, ale stále vypadala opile. „Sem Cassidy, jen tak mimochodem," představila se. Nikdo jiný se ale nepředstavil.

„A ty by ses měl taky omluvit," dodal jeden z kluků a šťouchl mě do ramene, což kvůli jeho síle docela zabolelo. Šťouchnutí na Facebooku nebolelo vůbec.

„Já se vám chtěl omluvit koláčem, ale mám ho na obličeji," zamumlal jsem. Vůbec jsem nečekal, že mě začne ten kluk olizovat. „Okamžitě toho nech!" vyjekl jsem a zase se zamknul v bytě. Ignoroval jsem klepání a znovu se rozplakal. Tento nový začátek se mi vůbec nelíbil.

________________________________________

Tak tady je po delší době nová kapitola ❤