Nikdy bych si nemyslel, že by mohlo pouhé stěhování natolik ovlivnit psychiku člověka. Když jsem byl dítě, vždycky jsem záviděl svým spolužákům, kteří se někdy stěhovali, zatímco já už od narození bydlel na stejném místě a ve stejném domě. Ale teď? Teď bych nejraději řekl řidiči, aby to otočil a my tak jeli zpátky domů. Ale Lukas by to tak nechtěl. Určitě ne. Řekl by mi, že - Nejlepší způsob, jak zapomenout na minulost, je opustit místo, které s minulostí souvisí.

Nebyla situace, kdy by Lukas nevěděl, co říct. Vždy řekl nějaké moudro, nad kterým se každý zamyslel. Kdyby měl tu možnost a stal se v budoucnosti tatínkem a dědečkem, jeho děti a vnoučátka by si za ním určitě chodili pro rady do života. Bohužel tu možnost ale neměl, protože život je nefér a některým lidem prostě nepřeje štěstí. I když jsou sebevíc hodní, upřímní a milující.

Nikdy jsem nechápal, kdo rozhoduje o tom, zda člověk bude mít v životě štěstí nebo smůlu. Každý by řekl, že to člověk je strůjcem svého štěstí. Ale já si tohle nikdy nemyslel. Za něco si sice člověk může sám. Ale co třeba šestileté dítě, kterému byla diagnostikovaná rakovina? A co žena, která si vždy přála miminko, ale narodila se neplodná? A co postarší muž s mnoha historkami, se kterými se nemůže s nikým podělit, protože je sám a jeho rodina ho nechce navštěvovat? Někdo za neštěstí v jeho životě prostě nemůže. A Lukas byl toho příkladem. Nejradši bych si to s ním vyměnil. Já v životě udělal hodně chyb. Ale Lukas se vždy snažil jen pomáhat.

Ze všech těch myšlenek jsem nakonec během cesty usnul, což ale mělo za následek noční můry, které jsem často míval od té nehody s Lukasem. Proto jsem byl i rád, když mě následně řidič v polovině cesty probudil.

„Jste v pořádku?" zeptal se řidič, ale z jeho hlasu bylo hned poznat, že ho to vlastně ani nezajímalo. Spíš mu jen s největší pravděpodobností vadilo, jak jsem ze spaní buď křičel, nebo sebou házel. Takové chování u lidí jsem vždy ale přímo nenáviděl. Když se předtím ptal na to, proč se stěhuju tak daleko, zněl úplně jinak. Takové věci totiž zajímají snad všechny. I když daného člověka někdo nenávidí, zajímá ho, proč se pohádal třeba s učitelem nebo šéfem a jak to dopadlo, proč pláče, nebo je naopak naštvaný na celý svět a například i to, co se mu stalo, že je v nemocnici. Ale když se někdo zeptá, zda jste v pořádku, a to jen proto, aby nebyl za toho špatného, je to snad horší, než kdyby radši mlčel.

„Ano, jsem," odpověděl jsem jednoduchou odpovědí, protože jsem opravdu neměl zapotřebí mu tady popisovat mé noční můry, když ho to ani nezajímalo. Jedním uchem by poslouchal a druhým by to zase uniklo někde do neznáma a dál.

„Fajn," zamumlal si pod nosem a já si nad ním jen povzdechl. Rád bych si s ním třeba povídal, nebo bych klidně poslouchal nějaké jeho příběhy ze života. Třeba bych měl lepší náladu, kdybych zjistil, že jeho manželka čeká miminko, nebo se bude ženit. Ale hold jsem prostě musel dostat řidiče, který zřejmě nenáviděl celý svět.

Celá cesta trvala několik hodin. Jelikož jsem nebyl ten typ, který by byl celou cestu na mobilu a četl si, co je nového, nebo si fotil selfíčka a stále si aktualizoval status, po celou dobu jízdy jsem se jen díval z okna, což bylo mnohem lepší. Stejně jsem neměl data.

Už od dětství jsem moc rád sledoval přírodu, denní i noční oblohu, a dokonce i obyčejné domy, kolemjdoucí lidi a zvířátka. Bylo to mnohem lepší než televize, počítač a mobil. Klidně bych se nejradši díval celý den z okna než do obrazovek. I proto jsem ve škole neměl moc přátel, protože zatímco oni seděli v lavici a zírali do mobilů, já se s úsměvem díval z okna školy.

„Jsme tady, takže rychle vystup a odnes si ty svoje věci. Nejsi jediný, co se stěhuje," zamručel řidič, když jsme přijeli na místo a já ho radši poslechl, přičemž jsem se na něj podíval vážným výrazem.

„A vy si přestaňte vybíjet zlost na ostatních. Je mi zle z toho vašeho chování," zamumlal jsem zcela vážně a začal si vytahovat věci z kufru auta. Pak už jsem jen čekal, až mi například vlepí pěstí, nebo tak. On ale jen mlčky vystoupil a podíval se na mě. Až teď jsem si všiml, že měl rudé oči od pláče a pod nimi velké kruhy.

„Včera mi zemřel tatínek a manželku mám v nemocnici se zlomenou páteří, kluku. A teď musím i nadále pracovat, abych měl peníze na operaci, která manželku může zachránit před ochrnutím a pro své děti. Než příště někomu začneš nadávat za jeho chování, nejdřív se zamysli nad tím, zda to jeho chování nemá důvod."

Když tohle řekl, začal jsem se cítit příšerně. Když jsem si stěžoval na to, že se mnou ten řidič nechtěl mluvit, proč jsem se ho nezeptal, zda bylo všechno v pořádku? Proč jsem s ním nezačal mluvit já? Třeba by mu to pomohlo. Třeba jsem mu mohl pomoct já. Protože já nebyl ten typ lidí, o kterých jsem mluvil. Ti, kteří se ptají jen proto, aby všechno věděli, i když jim do toho nic není.

„Omlouvám se. Opravdu mě to moc mrzí. Můžu nějak pomoct?" zeptal jsem se. To bylo jediné, co jsem v tuto chvíli mohl udělat.

„Ne, zvládnu to. Teď se musíš soustředit hlavně na sebe. Snad ti ta změna prospěje," zamumlal s menším úsměvem řidič a pomohl mi vytáhout tašky, krabice a kufry. Bylo poznat, že ho potěšilo, že jsem se o něj zajímal. Ale to bylo to nejmenší.

„To doufám." Usmál jsem se a začal vytahovat zbytek věcí. Trvalo to několik minut.

„Zvládneš tohle všechnno odnést dovnitř?" zeptal se řidič, což mě docela překvapilo. I když méně, než kdyby neproběhl ten rozhovor předtím a kdyby mi to nepomohl vytáhnout z auta.

„Ano, zvládnu," odpověděl jsem lží, protože jsem ho nechtěl dál zdržovat. Potřeboval ty peníze a takhle by měl akorát tak problémy.

„Dobře. Tak ti tedy přeju hodně štěstí." Usmál se a nasedl zpět do auta.

„Já vám taky." Usmál jsem se též a po chvilce odjel. Když jsem se podíval na to, co všechno jsem musel dostat do třetího patra, začal jsem litovat toho, že jsem se vyhýbal hodinám tělocviku ve škole. A to jen kvůli mé neschopnosti ve sportech a běhu. Rodiče na mě nejdřív byli naštvaní, když jsem falšoval omluvenky, ale když se jednou stala „menší" nehoda a já si při vybíjené zlomil koleno, které mi pak museli operovat, tak mi omluvenku nejdřív napsal doktor a pak i rodiče. Doktor totiž po dvou letech rehabilitací a léčení uznal za vhodné, že bych měl začít cvičit. Jelikož se ale rodiče báli a já taky, už jsem cvičit nemusel. Naštěstí to učitel pochopil, protože jinak bych musel ten tělocvik dodatečně dodělávat.

„Nechceš pomoct, chlapče?" vyrušil mě z myšlenek můj možný soused středního věku. Bylo pěkné, že se zeptal.

„Dobrý den. Asi ano, prosím," odpověděl jsem s úsměvem a on zazvonil na další dva sousedy. Po chvilce přede mnou stáli tři ochotní a silní muži, kteří mi pomohli odnést všechny věci do mého nového bytu. A i když jsem jim pomáhal, trvalo dlouho, než jsme všechno odnesli dovnitř. Výtah byl totiž mimo provoz, tak jsme museli chodit nahoru a dolů po schodech. S tím mým kolenem a nedostatkem tělocviku to bylo hodně zajímavé. Proto jsem doufal, že to nedopadne jako v Teorii velkého třesku, kde výtah nefungoval snad nikdy.

„Moc vám všem děkuju za pomoc," poděkoval jsem s úsměvem mým sousedům.

„Nemáš zač, kluku." Usmáli se a já dal každému čokoládu, kterou jsem vzal původně jen pro sebe.

„Mňamka! Milujeme čokoládu, děkujeme." Zasmáli se. Tak nějak jsem tajně doufal, že si ji nevezmou, abych si ji snědl já sám, ale stejně bych jim to vnucoval jako poděkování. Prostě to patřilo k mé povaze. „No, ale my už tedy odejdeme, aby ses mohl zabydlet. Kdybys něco potřeboval, bydlíme v posledním patře, kde jsou jen dva zabydlené byty. Já bydlím tady s mým bratrem a taky správcem domu Danielem a tady Erik bydlí v tom druhém. Jsem Oliver, mimochodem," řekl s úsměvem Oliver. Byl jsem rád, že mě tak hezky přivítali a ještě mi nabídli pomoc.

„Rád vás poznávám. Mé jméno vám ale neřeknu, dokud vás více nepoznám." Pousmál jsem se. Dával jsem na radu mých rodičů a mé jméno jsem nikdy neřekl dřív, než jsem dané lidi více poznal. Ve škole to ale bohužel nešlo.

„No,... dobře. Tak se měj!" Rozloučili se a odešli. Chvilku mi trvalo, než jsem se s nimi taky rozloučil, protože jsem už byl myšlenkama v mém novém bytě.

„Nashledanou!" Zavolal jsem ještě a doufal, že mě slyšeli. Byl jsem zvyklý na slušné chování. Rodiče na tom hodně trvali, takže jsem to měl v pubertě těžké, když jsem byl naštvaný na celý svět a ani jsem se nemohl pořádně vyřvat. To pak byl sex s Lukasem hodně... zajímavý.

Nadechl jsem se a vešel do mého bytu, který sice nebyl moc velký, ale bohatě mi to stačilo. Malá kuchyně, koupelna, obývák a ložnice. Co víc si přát?

Začal jsem si vybalovat věci a uklidil je do skříní, které byly v ceně bytu, stejně jako další základní nábytek. Samozřejmě byly ale starší, takže mě nákup neminul. Včetně malování. Potřeboval jsem totiž modrou barvu zdí, protože mě uklidňovala. Jinou jsem prostě od smrti Lukase nechtěl, a i proto jsem už měl připravenou modrou barvu, abych ji nemusel kupovat. Oblékl jsem se tedy do staršího oblečení a začal jsem ložnicí. Už při pohledu na tu barvu se mi vybavily všechny krásné vzpomínky na Lukase. Takové barvy mi totiž Lukas vždy nosil růže, když jsme se potkali. Doma jsem měl vždycky pak milión růží, i když pro něj nebylo jednoduché je sehnat. Chtěl, aby vypadaly co nejpřirozeněji a zároveň výjimečně. Červené tedy ignoroval, a to narozdíl od modré rostou v přírodě. Také měl modré ty jeho upřímné oči. Modré jako ten nejhlubší oceán, ve kterém jsem se vždycky ztrácel. A moc rád. Byl to nádherný a nepopsatelný popis, na který se prostě nedalo zapomenout. Proto když jsem se šel po vymalování ložnice sprchovat a nechával jsem po sobě stékat vodu spolu s modrou barvou, do mých unavených očí se mi nahrnuly slzy. Modrá barva pomalu mizela, stejně jako jednou určitě zmizí i všechny vzpomínky.

A tomu se bohužel říká život.

Nebo lépe, krutá realita.

Po důkladné sprše jsem si lehl do postele, a i přesto, že jsem měl v hlavě miliony myšlenek a nejradši bych se rozplakal, únava mě porazila a usnul jsem.