Jenny věnovala dívce blok a novu tužku, což se ukázalo jako překvapivě chytrý krok. Ochotně se nechala usadit u jednoho stolu a přestože po nich vrhala podezřívavé pohledy, nechala je odejít z doslechu, aby si mohli popovídat. Možnost využít stovku čistě bílých stránek se jí zřejmě zdála lákavější než odposlouchávání jejich hovoru.

"Takže je z Jaritu?!" Jenny sice šeptala, ale důraz v jejím hlase se nedal přeslechnout. "Experiment? Vůbec by mě nenapadlo, že je něco takovýho možný."

"Když jsem ji našel, byla na ulici," upřesnil. "Musela se nějak dostat pryč. Jenže o tom nechce mluvit."

Žena vrhla jeden rychlý pohled přes rameno.

"Ne, že bych se tomu divila," otřásla se. "Viděla jsem ty fotky. Něco takovýho by se prostě dělat nemělo. Je to nepřirozený."

"To mi povídej," zabručel. "Slíbil jsem, že se o ni postarám, jenže fakt nemám tušení, co bych měl dělat. Dostat ji co nejdál, najít někoho, kdo na ni dá pozor…"

"No, já na tvým místě bych nejdřív zkusila zmizet. Ten, kdo stojí za Jaritem, se o ní nesmí dozvědět. A ještě zdaleka nedostali všechny."

Přikývl. Toho se tak nějak obával.

"Zamotal ses do pěkný šlamastiky," zavrtěla nevěřícně hlavou. Pak poklepala na černou krabičku, kterou držela v ruce.

"Nějakej nápad, jak bych se ti odvděčila, mimo peníze? Technický hračky, zásoby, něco v mezích zákona?"

Zamyslel se a pohled mu přitom zalétl k dívce, shrbené nad blokem papíru.

"Neumí mluvit," poznamenal tiše. "Rozumí dokonale, píše, ale nemluví. Nemáš nějaký nápad…"

Nestačil ani dopovědět větu, když se ženin výraz rozzářil.

"No vidíš," praštila ho do ramene a přešla k jedné polici. "Mám nápad. Chci říct, většina syntetizérů hlasu stojí za houby, ale tohle je pěkná věc." Za řeči sebrala umělohmotnou krabičku a otevřela ji. Uvnitř se nacházel černý náramek s malým displejem a jakýsi tenký kulatý plíšek.

"Můžeš ji zavolat?" zeptala se, ale když vzhlédl, zjistil, že se nemusí obtěžovat. Dívka zaznamenala změnu v jejich konverzaci a nenápadně se přiblížila ve chvíli, kdy Jenny vyrazila pro ono zvláštní zařízení.

"Koukni, Al," obrátila se teď přímo na děvče. "Tenhle náramek za tebe může mluvit, pokud chceš. Bude říkat to, co budeš chtít, abys to nemusela psát."

Dívenka naklonila hlavu, napůl zvědavě, napůl nedůvěřivě.

"Chtěla bys ho?" zeptala se Jenny. Aletovain opatrně přikývla a nastavila ruku. Žena mrkla po Matiasovi, jestli něco nenamítne, ale když mlčky kývl, rozepnula řemínek a jemně ho natáhla na dívčino tenké zápěstí.

"Teď ještě nebude fungovat," vysvětlila. "Zapneš ho tady - vidíš?" přejela prstem po hladkém povrchu a na náramku se rozsvítila nabídka. "Můžeš si vybrat hlasitost, citlivost, hloubku hlasu… to si potom všechno prozkoumáš, dobře? Teď si budeš muset vzít ještě tohle."

Opatrně vzala do ruky tenký plíšek a položila si ho do dlaně. Dívenka na něj nedůvěřivě hleděla.

"Přijme myšlenky, které bys chtěla říct, a pošle je sem," klepla Jenny znovu do náramku. "Jenom potřebuju, aby ses ho dotkla prstem. Bude ti držet na hlavě a nepustí se, dokud na něj sama nezmáčkneš tím stejným prstem, dobře? Znáš otisk prstu, ne?"

Al krátce kývla a dotkla se ukazováčkem určeného místa. Žena plíšek znovu vzala, tentokrát tak, aby se dotýkala jen okrajů, a opatrně odhrnula peříčka na pravé straně dívčiny hlavy. Pak plíšek položila na uvolněné místo a jemně ho přitiskla lemem rukávu.

"Tak, a je to," usmála se a ukázala na náramek. "Můžeš to zapnout."

Dívka se nedůvěřivě dotkla náramku - a v tu chvíli propuklo peklo.

"...nebude fungovat… možná… špatně přijímá, nejde… psát…"

Z náramku nevyšel jednotný hlas, ale nesrozumitelný šum myšlenek, chaos, ve kterém se nikdo z nich neorientoval. Aletovain vyděšeně vykřikla a odhodila náramek na druhou stranu místnosti, ten však nepřestával vřískat. Zvuky se pomalu mísily do jediného výkřiku plného strachu a bezmoci. Dívka si vyděšeně zakrývala hlavu rukama a zdála se zcela paralyzovaná.

Nejpřítomněji zareagovala Jenny - zatímco Matias zoufale pátral po původci oné paniky, rychle přešla k náramku na zemi a cosi naklepala na jeho displeji. Křik utichl, Al se odvážila opatrně vykouknout zpoza letek na nadloktí, kterými si chránila hlavu.

"Už je to dobrý," pokusila se jí uklidnit žena a natáhla k ní ruku s náramkem. "Špatně jsme nastavili citlivost. To se stane. Už by to mělo fungovat. Koukni, když si tam nastavíš svůj otisk prstu, nikdo ti nebude moct to nastavení změnit."

Dívenka na ni hleděla krajně nedůvěřivě. Pomalu se zvedla ze země a udělala krok dozadu.

"Zkus něco říct," vybídla ji Jenny. "Uvidíš, že to bude fungovat."

Al naklonila hlavu, jako by to zvažovala.

"A… ahoj?" vydralo se z náramku. Byl to hlas starší ženy, než byla ona, ale intonaci napodoboval dokonale. Matias překvapeně hvízdl.

"Vezmi si ho," vybídla ji Jenny znovu. Tentokrát dívka poslechla a znovu si řemínek připevnila na ruku.

"Děkuju," ozvalo se potichounku. Pak potěšeně klapla zobákem.

"Nemáš zač," odvětila žena s úsměvem. Nadechla se, aby dodala ještě něco, ale přerušilo ji tiché cinknutí, jež se vydralo z její karty. Rychle na ni pohlédla a úsměv se jí z tváře vytratil. Zbledla a pohledem vyhledala Matiase.

"Co se děje?" zamračil se, i když tušil, že odpověď se mu nebude líbit.

"Kontakt, který ti předal tohle," poklepala na černou krabičku, "je po smrti. Někdo ho nechal zabít. Musíte zmizet, co nejdál to půjde. Neupozorňovat na sebe. Ztratit se." Krátce se odmlčela, aby se mohla zhluboka nadechnout. Když promluvila, v hlase jí zaznívala nervozita.

"A já musím ty informace dostat na místo."