Dívka - Aletovain, jak teď věděl - spokojeně uzobávala z housky, kterou jí v jídelně koupil na cestu. Vypadala nadmíru potěšená skutečností, že se jí podařilo přimět ho ke změně názoru. Bral ji s sebou. A jak se zdálo, to bylo to jediné, na čem jí záleželo.

On sám se nemohl zbavit poněkud černějších myšlenek. Jaritské laboratoře. Přesně tak to stálo v kolonce pro místo narození na dívčině kartě. Ne, že by čekal něco o mnoho jiného, ale přesto… Pro všechno na světě, ani v nejmenším nečekal zrovna Jarit!

To místo proslulo zakázanými genetickými experimenty - tedy aspoň v posledních dvou měsících, jelikož do té doby byla samotná jeho existence přísně utajovaná. Do chvíle, kdy byl před dvěma měsíci objeven v blízké soustavě příslušníky lakasianské armády, neměl o jeho přítomnosti nikdo ani tušení.

Stále panovaly neshody ohledně toho, kdo celý výzkum financoval. Většina vědců bránila celou svou základnu se zbraněmi v rukou a moc dobře věděl, že Lakasiané si na citlivé zacházení s kýmkoliv příliš nepotrpí. Ti, kdo přežili, odmítali mluvit, a většinu záznamů se jim podařilo smazat dřív, než se vojáci vůbec dostali dovnitř.

Na veřejnost nicméně pronikly fotografie toho, co tam našli, a to docela stačilo ke znovuotevření otázek etiky a zavedení důslednějších kontrol ve všech oficiálních výzkumných zařízeních široko daleko. Jejich šikana sice nikomu nepomohla, ale dávalo to lidem dojem, že vlády okolních planet aspoň něco dělají.

Otřásl se. Zůstávat v okolí nebyl dobrý nápad, i kdyby ji náhodou nikdo nehledal. Spojit si děcko se soví hlavou s nedávno zničenou laboratoří mohl kdekdo. Pokud měla mít nějakou naději na šťastný život, musela se dostat co nejdál.

A možnost, že ji by někdo hledal… no, tu si zatím raději ani nepřipouštěl.

Vymotali se z úzkých uliček a ocitli se na okraji oploceného prostoru doků. Zrychlil, pak si uvědomil, že mu dívka nestačí, a znovu zpomalil. Zvyknout si na její přítomnost, obzvlášť, když byla docela zticha, nebylo zrovna snadné. A to ani ve chvíli, kdy o ní dokonce přemýšlel.

Došli až k hlavnímu vchodu, kde se přes brzké ranní hodiny rojily desítky tvorů. Důvod byl jasný - levná cesta z planety přilákala mnoho dělníků, kteří se rozhodli pokračovat ve své nikdy nekončící cestě a zkusit štěstí na další planetě. Jejich pracovní povolení neplatila věčně a často bylo jednodušší nechat si vystavit jiné jinde na dalších několik měsíců, než se dohadovat o prodloužení tady.

Přidali se k davu, procházejícímu bránou. K otevřené boční brance, vedoucí na oddělenou plochu pro soukromá plavidla, zamířily jen skromné jednotky osob. Vlastní loď si mohl dovolit vlastnit a udržovat málokdo, a většině by se to při těch několika cestách za rok ani nevyplatilo.

Dívka se držela vedle něj a vypadala, že je z množství lidí v okolí trochu vyděšená. On sám to za tak zlé nepovažoval - mezi tolika tvory s křídly, drápy, srstí i obyčejnou kůží všech možných i nemožných barev zdaleka nepřitahovali tolik pozornosti. Na planetě možná převažoval jeden druh, ale mezi dělníky jich byly desítky, ne-li stovky.

Už byli téměř u brány, když koutkem oka zahlédl osobu v uniformě. V duchu zaklel. Muž právě kontroloval doklady drobnému vzteklému mimozemšťanovi, který se hlasitě dovolával svých "práv", očividně aniž by se obtěžoval zjišťovat, jaká vlastně jsou.

Silou vůle odvrátil pohled a nenápadně překontroloval přezky batohu. Pak dívku mírně postrčil dopředu, tak, že se oba skryli za prvními sloupy široké vstupní brány. Tázavě na něj pohlédla, ale jen pokrčil rameny. Tohle nebyla vhodná chvíle pro vysvětlování.

"Další," ozval se automatický hlas droida u přepážky. Vděčně postoupil dopředu - automatické systémy aspoň neměly ve zvyku pokládat zvídavé otázky.

"Dvakrát na Glet," požádal, když si na informační tabuli ověřil cíl letu velké dopravní lodi. Napadlo ho, že je to dobré. Glet byl dopravní uzel. Dostat se odtud kamkoliv dál bude snadné.

"Na jakou kartu?" otázal se droid. Vytáhl z kapsy vlastní identifikační kartu a položil ji na vyznačené místo na pultíku před sebou.

"K úhradě zbývá pět set obecných korun," vyzval ho droid bez jakéhokoliv náznaku soucitu. Mírně se zamračil, když do určeného otvoru vhazoval požadovaný počet mincí. Glet měl i své nevýhody - s rychlostí levných dopravních lodí to znamenalo minimálně šest dní cesty subprostorem a taky vyšší cenu.

"Můžete odebrat kartu. Děkujeme, že využíváte naše systémy," odříkal droid mechanicky. "Další."

Postoupili na přistávací plochu a nechali se zaměstnanci doků nasměrovat k menší lodi, zajišťující dopravu k velké, kroužící na orbitě. Přistát s něčím tak obrovským by vyžadovalo značné množství paliva, proto dávali levnější dopravci přednost tomuto způsobu.

U vstupu na loď už zajišťovali kontrolu letenek živí tvorové. Ukázal kartu s potvrzením o platbě cesty pro dva, ale tak snadné to samozřejmě být nemohlo. Žena vedle rampy se podezřívavě zahleděla na děvče vedle něj.

"Dcera?"

"Adoptivní," odvětil to první, co ho napadlo. Žena nevypadala přesvědčeně - dívala se na něj, jako by odhadovala, jestli si z ní utahuje, nebo to myslí vážně.

"Někde v batohu mám papíry o svěření do péče," nadhodil a stáhl jeden popruh z ramene. "Můžu se po nich podívat, jestli…"

"Zapomeňte na to," zavrtěla hlavou a pokynula mu, aby pokračoval do lodi. Nenápadně si oddechl, když vystoupali po plošině nahoru. Spolehl se na to, že žena nebude chtít blokovat plynulost dopravy kvůli vlastní zvědavosti, a naštěstí to zabralo.

Uvnitř se po obou stranách táhly řady ošoupaných dvousedaček. Postrčil Aletovain na místo u průzoru a sám se usadil tak, aby aspoň částečně blokoval výhled případným zvědavcům. Když se loď začala mírně chvět a stoupat nad povrch, znovu vytáhl kartu a odeslal krátkou zprávu.

Tlumeně vydechl. Dostali se z planety. Doufal, že teď budou mít pár dnů klid na rozmyšlení dalších kroků.