Když se začal probírat, do pokoje už oknem opatrně pronikalo ranní šero. V první chvíli ho skutečnost, že leží na zemi, poněkud překvapila. Pak otevřel oči a uvědomil si souvislosti. Jeho první pohled směřoval k posteli - a znepokojeně zaznamenal, že je prázdná. Rozhrabaná přikrývka zůstala odložená ležet na matraci, ale dívka zmizela.

Od okna se ozval tlumený skřek a on s úlevou zaznamenal povědomou postavičku, sedící na parapetu a shlížející do místnůstky.

"Dobrý ráno," zabručel a rozlámaně se zvedl. Zvědavě si ho prohlížela, zatímco bral z police krabičku s léky. Vysypal si na dlaň dva malé prášky, rychle je strčil do pusy a polkl. Tázavý výraz nakloněné soví hlavy se rozhodl přehlédnout, místo toho se pokusil trochu rozhýbat zdřevěnělé končetiny, než se posadil na okraj postele.

"Budem muset rozmyslet, co dál," pronesl do vzduchu. Dívka zareagovala okamžitě - seskočila z parapetu a zaujala místo vedle něj. Naléhavě na něj pohlédla, tentokrát však z jejího výrazu o moc víc vyčíst nedokázal.

"Koukni, dneska odlítám z planety," začal. Nervózně cvakla zobákem, jako by začínala tušit, kam tím míří.

"Vážně tu není žádný místo, kam bys mohla jít? Nikdo, kdo by se o tebe postaral?" Byl si skoro jistý, že je to zbytečná otázka, už když ji pokládal, ale musel to aspoň zkusit. Poplašeně sebou škubla a rozhodně zavrtěla hlavou. Jeden prst se mihl po prostěradle.

Ne.

"Tak jo, jasný," zvedl ruce na obranu. "Jenom se ptám."

Horečně uvažoval. S sebou ji dost dobře vzít nemohl. Tulák bez domova, vlastnící jenom to, co nacpe do batohu, to nebyl ideální opatrovník.

"Odkud jsi sem přišla?"

Uhnula pohledem a neodpověděla. Vzdychl. Bylo jasné, že se dotknul citlivého tématu, ale stejně jasné bylo i to, že dívka odpovídat nechce. Tušil, že takhle se nikam nedostanou.

"Nechci, aby ses vrátila zpátky na ulici, a s sebou tě vzít nemůžu," zkusil to jinak.

Prst se pohnul po matraci mezi nimi, znovu příliš rychle, než aby rozeznal jednotlivá písmena. Zavrtěl hlavou a sebral ze země batoh. Chvíli se v něm hrabal, než objevil kus relativně prázdného papíru a tužku.

"Nestíhám, na," podal jí psací potřeby. "Zkus to napsat sem."

Proč ne?

"Proč tě nevezmu s sebou?" ujistil se. Kývla.

"Nemám domov nebo tak. Neměla bys kam jít."

Ochráníš. Pomůžeš.

"Já vím, co jsem slíbil," souhlasil. "O to se taky snažím."

Ne.

"Já nevím, co si představuješ," rozhodil rukama. "Jediný, co můžu udělat, je najít někoho tady, kdo ti pomůže."

Tady ne.

"Fajn, jasně. Nevěříš místním," vybavil si její včerejší strach. "Tak ale proč mně jo?"

Nechceš mi ublížit.

Překvapilo ho, že tu větu napsala celou, zřejmě považovala za nutné, aby ji plně pochopil - ale ještě víc její obsah.

"Tos nemohla vědět," namítl. Pokrčila rameny, jako by na to měla jiný názor, ale tužku odložila na stranu. Těmi třemi slovy zřejmě považovala okolnosti jejich setkání za vyřešené.

"Tak jo, máš pravdu," uznal. "Nechci ti ublížit. Pomohl bych ti, ale potřebuju nějakej záchytnej bod. Nevím ani tvoje jméno, rodnou planetu, druh... bez něčeho z toho se prostě nepohneme." Zamračil se, když zaznamenal, že se zvedla z postele a nervózně přešla na druhou stranu místnůstky. Potřásala přitom hlavou, jako by si něco rozmýšlela.

"Posloucháš mě vůbec?" ozval se mírně dotčeně. Obrátila se zpátky, popošla o dva opatrné krůčky blíž a natáhla k němu ruku. K jeho překvapení v ní držela skleněnou identifikační kartu.

Pozvedl obočí.

"Můžu?" zeptal se opatrně. Natáhla ruku ještě víc k němu, a tak kartu opatrně přijal. Přelétl údaje na jejím povrchu.

"Aletovain? Tak se jmenuješ?" Krátce zvedl pohled a usmál se. Kupodivu se mu to zdálo docela přesné. Zvláštní, hezké jméno pro stejně zvláštní děvče.

Pak mu zrak sklouzl na údaje uvedené níž a úsměv mu zmrzl na rtech. Jako by skleněná destička v jeho ruce najednou mnohonásobně ztěžkla. Pevně zavřel oči. Tohle nemohla být pravda.

Jenže rozum říkal, že to pravda být může. A co víc, že s velkou pravděpodobností také je.

"Kruci," vydechl. "Tak tohle mění situaci."

Krásnou druhou advetní neděli všem 🥰