Zatímco jedli, nenápadně dívku sledoval. Měl teď poprvé příležitost prohlédnout si ji na světle, a hlavně v klidu. Jakkoliv se prve obával, jak si s hustou polévkou poradí, očividně v tom nenašla žádný problém. Nepoužívala lžíci, prostě jí jakýmsi ohromně rychlým způsobem nabírala do zobáku a polykala.

Zřejmě přitom nevnímala nic kolem, a tak měl dostatek času na své úvahy.

Přestože prve působila jako malé dítě, když se teď pokoušel odhadnout její věk, došlo mu, že musí být o něco starší. Lidská část jejího těla odpovídala výškou spíše dívce na počátku puberty, kolem dvanácti, možná třinácti let.

Všiml si, že hlava není jediná část jejího těla, na které se nachází peří. Rukávy trička končily kus nad jejími lokty a zpod nich vykukovalo několik konců hnědo-bíle vzorovaných letek, které zřejmě pokračovaly po pažích až kamsi k ramenům.

Ze všeho nejvýraznější část jejího vzhledu však pochopitelně tvořila oblast hlavy a obličeje. Překvapovalo ho, jak přirozeně působil přechod mezi lidskou a ptačí částí jejího těla. Nedokázal by popsat, kde přesně se jedno mění v druhé - jako by celá její bytost byla už od počátku plánována jako jeden celek, ne jen nějakým záhadným způsobem stvořena.

Což ho přivedlo k otázce, kdo, proč a jak měl podíl na jejím zrození. Jízlivé poznámky oné dvojice lidí byly sice necitlivé, ale otázka, kterou otevíraly, se přímo nabízela.

Neznal žádné tvory galaxie, kteří by se dívce podobali, snad kromě zmíněných harpyjí. Ale pokud si dobře pamatoval, i k těm měla daleko. Začínal si být celkem jistý, že přirozenou cestou na svět nepřišla. A pokud tomu tak skutečně bylo, znamenalo to, že do jejího stvoření musel někdo investovat značné peníze - nehledě na etické problémy a zákazy experimentů na inteligentních tvorech, kterým podle všeho byla.

Zamyšleně si lžící nabral polévku. Coby experiment se zřejmě podařila, tak proč by ji měl někdo vyhodit na ulici? Každá podobná laboratoř by si dala setsakramentsky záležet na tom, aby se na jejich činnost nepřišlo. Nenechali by ji jen tak jít.

Věděl, že nejjednodušší by bylo zeptat se přímo jí, jenže se nezdálo, že by na otázky ohledně svého původu chtěla odpovídat. Nevěděl, jestli už si dostatečně získal její důvěru, aby se mu svěřila, a nechtěl riskovat, že kvůli nějakému hloupému předčasnému kroku ztratí i to, co už má.

V duchu frustrovaně zaúpěl. Docházel mu čas. Zítra odlétala levná dopravní loď, která ho mohla odvézt. Příští podobně dostupná se měla dostavit až za týden. To by znamenalo strávit další týden v tomhle smrdutém zapadákově plném ztroskotanců - a jakkoliv mezi ně možná patřil, o tohle zrovna dvakrát nestál.

Konečně vyprázdnila celou misku a pomalu dopila i čaj. Nějakým zázrakem se jí podařilo u toho nic nevylít, což ho překvapilo - přeci jen konzumovat cokoliv v tekuté podobě zobákem se mu zdálo jako nadlidský úkol. Na druhou stranu, ona také nebyla tak docela člověk.

Pomalu upíjel tiulu z velké sklenice. Ten nápoj nevynikal příliš dobrou chutí a neobsahoval ani mnoho alkoholu - většina piv, prodávaných v běžných hospodách, ho hravě strčila do kapsy - nicméně podobně jako u čaje odhadl míru jeho škodlivosti na poměrně nízkou. Při jeho zpracování se vybila naprostá většina bakterií a výsledek patřil rozhodně k tomu nejlepšímu, co bylo ve zdejším městě k dostání.

Všiml si, že dívka už delší dobu hypnotizuje stůl před sebou a důsledně se vyhýbá očnímu kontaktu. Dopil sklenici do dna, odložil ji na stůl a pohlédl přímo na ni, tentokrát už zcela neskrývaně.

"Takže... nemáš kam jít," shrnul její situaci. Nepodívala se na něj, začala jen znovu čmárat prstem po stole, příliš rychle, aby dokázal vůbec rozeznat, jestli jde o písmena.

"Můžeš přespat tady," navrhl. "Nahoře jsou pokoje. Odpočineš si, a zítra vymyslíme, co dál."

Ztuhla. Téměř z jejího postoje cítil tu rozpolcenost. Na jedné straně touhu zůstat uvnitř, v teple a relativním bezpečí ubytovny. Na straně druhé stál strach, z lidí kolem a možná stále i z něho - nebylo by to překvapivé.

"Pamatuješ, co jsem slíbil?"

Rychlý pohyb ruky, pak chápavý pohled, když zavrtěl hlavou, a mnohem pomalejší vykreslení písmen na stůl.

Ochráníš.

"Jo. Že tě ochráním," přikývl. "Hele, vím, že mě neznáš, ale koukni se na to takhle. Jsem tvoje nejlepší šance, co myslíš?"

Neublížíš.

Nebyla to otázka. Prosté konstatování faktu, naprosto jisté, přestože bylo jen načmárané na umělém povrchu stolu.

"Jo," souhlasil. "Takže?"

Přikývla a ukázala k jediné chodbě, pokračující dál do budovy a vedoucí k pokojům. Zvedl se od stolu a kývl na ni.

"Tak pojďme. Ráno moudřejší večera."

Následovala ho nahoru po schodech, až k hrubě sbitým dveřím jednoho z pokojů. Odemkl a odhalil tak maličkou místnost, páchnoucí zatuchlinou. Podél jedné z bočních stěn se táhla jediná rozvrzaná postel s tenkou dekou a matrací, která už zažila lepší roky - a možná i jiné století. Jedinou další součást vybavení představovalo omlácené umyvadlo, na němž se jako pavučina křižovaly praskliny, a skříň bez dveří, postrádající polovinu poliček.

Rozsvítil poblikávající žárovku a znechuceně se nadechl. Pokoj měl dokonce okno, ale pochyboval, že by vnější smrdutá mlha jakkoliv zlepšila kvalitu zdejšího vzduchu.

"Můžeš si zabrat postel," nabídl a sebral z matrace zapomenutý kapesník a několik rozházených papírů. "Jenom by možná bylo lepší si předtím skočit do sprchy a..."

Jenže dívka už jeho slova zřejmě nevnímala. Tichounce proklouzla k posteli, posadila se a zimomřivě si přitáhla deku k tělu.

"Nebo prostě necháme uklízečku, aby si s tím zítra poradila sama," doplnil, zatímco sledoval, jak se děvče choulí na posteli.

"Asi... no, asi si lehnu na chodbě," nadhodil. Soudil, že by jí měl dopřát trochu soukromí, když už ji sem přivedl, a místa tam byla volná pro všechny, kdo měli to štěstí, aby se vešli. Pro ubytovnu to bylo dobré - kdo přespal, třeba zadarmo, ten většinou dostal také hlad. A za jídlo v jídelně už si zaplatili všichni.

Soví hlava však v tu samou chvíli vykoukla zpod přikrývky. Ze zobáku vyrazila jakési teskné zahoukání, rázně zavrtěla hlavou a vyděšeně sebou trhla. Zamračil se.

"Mám zůstat tady?"

Přikývla. Tiše vzdychl a posadil se na podlahu.

"Fajn," souhlasil. "Jenom klid. Ustelu si tady, dobře?"

Přikývla a schoulila se zpátky pod přikrývku. Sundal z jedné police bundu a odevzdaně se uložil na zem. Nakonec, přespával už i na horších místech. Než zavřel oči, naposledy zalétl pohledem k drobné hromádce na posteli.

Nedokázal přesně říct, proč jí pomohl. Ale byl za to rád. Přestože se kolem ní rojily nezodpovězené otázky, propůjčovala mu přítomnost té malé osůbky zvláštní klid.