Prostá jídelna ubytovny byla nacpaná k prasknutí. Kolem dlouhých stolů byly usazené desítky mužů a žen, prostor plnil pach potu a překřikující se hrubé hlasy. Vzato kolem a kolem to nepůsobilo příliš přívětivým dojmem.

Sotva otevřel, dívenka vedle něj udělala několik kroků stranou. Než však stačila utéct, zachytil ji za předloktí.

"Počkej," požádal ji. Okamžitě se mu vysmekla, ale zůstala stát a vyděšeně hypnotizovala otevřené dveře.

"Neboj se," zopakoval. "Nic se ti nestane. Nikdo z nich ti neublíží."

I kdyby náhodou chtěli, dodal v duchu. Netoužil na sebe přitahovat pozornost, ale hádal, že v doprovodu dítěte se soví hlavou tomu těžko zabrání. Tlumeně si povzdechl. Pokud bude muset někomu vysvětlit, jak se chovat, udělá to.

Dívka se konečně nechala dovést dovnitř, což se rozhodl považovat za aspoň minimální úspěch. Zamířil ke stolu hned vpravo u stěny, co nejblíž chodby, vedoucí k pokojům, a snažil se přitom ignorovat překvapené šuškání. Pochyboval, že by si ho tu kdokoliv pamatoval - vzhled unaveného sedmatřicetiletého muže nepřitahoval velkou pozornost. Doteď pro ně neexistoval. Teď se stal tím, který přišel "s tou divnou soví holkou".

"Sedni si, skočím pro jídlo," vybídl ji a ukázal na prázdné místo na lavici, zády ke stěně. Neochotně poslechla a ostražitě sledovala, jak se vzdaluje, dokud jí nezmizel mezi dalšími lidmi.

"Dvě misky," ukázal na hrnec s polévkou, bublající na velkém vařiči, když se konečně dostal na druhou stranu místnosti. Kuchařka kývla, vytáhla zpod pultu dvě plechové nádoby a zručně je naplnila hustou tekutinou neurčité barvy.

"Něco k pití?" pokusila se přeřvat hluk v jídelně. Zapřemýšlel. Jeho první reakcí by byla žádost o vodu - pro děvče by to pravděpodobně byla nejlepší volba - ale pak mu došlo, že čistota zdejší vody je přinejmenším sporná.

"Jeden čaj," požádal. "A jednou velkou tiulu."

"Čaj," odfrkla žena pochybovačně, ale natáhla se k druhé plotýnce vařiče, na které se nacházel hrnec s vodou, aby jeho objednávku připravila. Nabrala trochu do otlučeného hrnku a přilila pár kapek jakési oranžové šťávy. Pochyboval, že by měl výsledek jakoukoliv chuť, ale jemu stejně šlo jen o to, aby voda prošla varem. Chuť byla lhostejná, pokud nehrozilo, že člověk po prvním doušku skončí v křečích na záchodě.

Pak vzala kuchařka vysokou sklenici a načepovala do ní slabě nazlátlou tekutinu. Postavila vše na tác a vzhlédla k němu:

"Třicet, pokud počítáš i s přespáním."

Vytáhl z kapsy hromádku mincí a rychle odpočítal požadovanou částku.

"Pětatřicet, pokud bys chtěl dneska večer pokoj pro dva," mrkla spiklenecky a významně se zahleděla na dvě misky na talíři. Uklidil zbytek mincí a zavrtěl hlavou:

"Pro jednoho stačí," odvětil důrazně a popadl tác. Trochu se zamračil, když uslyšel, jak se stará žena za ním chichotá, nezlomně přesvědčená o pravdivosti svého závěru.

Odfrkl a vyrazil ke stolu. Usoudil, že by neměl být příliš dlouho pryč - dívka musela být sama strachy bez sebe.

V následující chvíli v něm mírně zatrnulo, když k němu dolehl ochraptělý mužský hlas.

"...spustil s harpyjí, nebo co?"

"Pff, to leda by byl slepej a hluchej. Než mít za dítě tohle, to bych to radši utopila," mínila jakási žena. Rychle se prodral dopředu - naproti osamělé dívence se usadili dva... no, pravděpodobně téměř lidé, i když si tím nebyl stoprocentně jistý, a teď zcela nestydatě rozebírali její vzhled, jako by tam ani nebyla.

Krčila se na svém místě, jako by se chtěla stát neviditelnou, a pohledem žadonila o pomoc u kohokoliv, kdo by jí snad byl ochotný vyslyšet. Když zaznamenala jeho přítomnost, trochu se narovnala, jako by se jí ulevilo. Dvojice naproti ní si ho stále nevšímala.

"Co ty víš, třeba..."

Odložil tác na vedlejší stůl, dvěma kroky došel k muži, který se právě pouštěl do další hluboké úvahy, a zlehka mu poklepal na rameno.

"Vypadni," vyzval ho měkce.

Byl si vědom své převahy. Oproti sedícímu muži byl vyšší, silnější a měl mnohem lepší možnosti pohybu - ten druhý by v případě vyhrocení sporu ztratil několik drahocenných vteřin snahou zvednout se z lavice, napevno přišroubované ke stolu. Nicméně nepředpokládal, že by k něčemu došlo. Jedna věc byla vysmívat se otrhanému dítěti. Něco úplně jiného bylo postavit se dospělému muži.

Oba dva sedící se obrátili čelem k nové hrozbě, původně zřejmě s odhodláním se bránit. Jak ale očekával, stačil jediný pohled a oba bez námitek sebrali své misky a zamířili jinam. Nebyl sám, kdo dnes večer nestál o potíže. Zaslechl ještě cosi posměšného o křížení lidí a zvířat, usoudil však, že nejmoudřejší bude onu poznámku ignorovat.

"Dobrý?" obrátil se k dívce a vyložil na stůl před ní jednu z misek. "Přinesl jsem ti večeři."

Její prst přelétl po stole, aby vykreslil tři písmena. Dík. Podle způsobu, jakým její pohled zalétl k odcházející dvojici, to nebylo jen za polévku.

"Nemáš za co," zavrtěl hlavou a vzal do ruky lžíci. "Byli to jenom hlupáci, co nemaj kousek slušnosti."

Cosi načmárala na stůl, tak rychle, že to nestačil ani přečíst. Nechápavě pozvedl obočí, a tak to zkusila znovu.

Smutní.

Podíval se po dvojici, která právě usedala na jiné místo v jídelně. Žena se čemusi falešně smála, ale k jejím očím smích nedoputoval. V těch zůstávala jen zlost, vztek... a zklamání a hořkost. Nevesele se ušklíbl. Bylo těžké podobným pocitům nepodlehnout. Nezahořknout vůči všemu a všem.

"Jo," připustil, poněkud překvapený její vnímavostí. "Asi máš pravdu."