Jejich přidělený pokojík se utápěl v tichu, což byl příjemný kontrast k chaosu, ve kterém se pohybovali posledních několik hodin. Dorazili na základnu Derolenů, vesmírnou stanici v bezvýznamné soustavě, o které Matias v životě neslyšel. Na starost si je k jeho nezměrné úlevě vzala Jenny, která tak představovala aspoň jeden pevný bod v jinak zcela novém a neznámém prostředí.

Ochotně odpovídala na jeho otázky, zatímco je prováděla po základně. Ne, Deroleni nebyli jen bojovníci. Potřebovali i zvědy, diplomaty, mechaniky a spoustu dalších lidí, kteří udržovali křehkou rovnováhu fungování celého systému. Ano, Riam byla jejich velitelka. Ne, skutečně nespadali pod žádnou vládu. A ano, Jenny mezi ně patřila už přes deset let, po celou dobu, co se znali.

Když se zajímal o to, jak se mezi ně dostala, pokrčila rameny.

"Prostě mě našli," odvětila. Uvědomil si, že se o její minulost nikdy nijak zvlášť nezajímal. Co si pamatoval, vždy to byla prostě šikovná mechanička s vlastní lodí, pro kterou sem tam přinesl nějaké součástky nebo podstatně záhadnější dodávky pro její známé. Byla přátelská a platila dobře, a tím to z jeho pohledu haslo.

Když si však vybavil slova derolenského pilota, napadlo ho, že věci zřejmě nejsou tak jednoduché, jak si myslel.

"Postarám se Aletovain o papíry," přislíbila o něco později, když se jejich hovor stočil k problematice dívčina původu. "Jaritští ji už trápit nebudou, ale někdo by mohl mít otázky. Bude stačit trochu upravit místo narození."

Pochopitelně ji potěšilo, když se Al konečně rozkoukala a rozpovídala. Matias se nestačil divit, jak bezstarostně se v přítomnosti gleťanky chovala. Brebentila o všem možném i nemožném a vypadala, že se jí neskutečně ulevilo. Mezi Deroleny se nemusela nijak skrývat, zdálo se, že její nevšední vzhled tu nikoho nezaráží.

Dokonce ani při večeři ve velké společné jídelně se po nich místní příliš neotáčeli a, což ocenil ze všeho nejvíce, nikdo nejevil tendenci dívku urážet. Překvapila ho přítomnost několika dalších dětí, sedících u odděleného stolu pod dozorem dvou žen, nicméně když Jenny dívence navrhla, aby se s nimi šla seznámit, dočkala se rázného odmítnutí.

"Chci být s tebou a s Matiasem," odůvodnila to Aletovain prostě a dál se věnovala ozobávání své večeře.

Po jídle jim Jenny ukázala přidělený pokoj, představovaný jednou hlavní místností, malou koupelnou a dvěma ložničkami po stranách. Pak jim popřála dobrou noc a vytratila se. Poprvé od chvíle, kdy je na  Narakitském měsíci jaritští téměř dostali, se ocitli sami.

Aletovain zaujala místo u malého stolku, znovu si vytáhla blok a tužku a pustila se do kreslení. Čas od času se z jejího místa ozvalo zacvakání zobáku či zamyšlené zahoukání, přerušující vytrvalé škrábání tužky po papíru.

Matias se usadil v křesle před širokým průzorem, otevírajícím výhled na vesmírný prostor. Pozoroval hvězdy a uvažoval nad vším, co ho poslední dobou potkalo. Al jeho život obrátila naruby. Vyhnala z něj odevzdanost, lhostejnost a smířenost s osudem. Znovu ho přinutila bojovat. A věděl, že s ní po boku se těžko může vrátit ke svému starému životu tuláka, postrádajícího jakékoliv jistoty.

Možná tu mohli zůstat. Aspoň nějakou dobu, než se rozmyslí, kam dál.

"Matiasi?"

Ani si neuvědomil, kdy škrábání tužky utichlo, a nějak se mu podařilo přeslechnout i tiché kroky. Všiml si dívky teprve ve chvíli, kdy došla až k němu a zastavila vedle křesla.

"Copak?" pozvedl obočí a odvrátil se od vesmírného nekonečna za průzorem. Nervózně si prohrábla pírka na hlavě, až se jedno uvolnilo a uvízlo jí mezi prsty. Spustila ruku a zamyšleně si ho prohlédla, důsledně se přitom vyhýbala jeho pohledu.

"Zůstaneš se mnou? I teď?" zeptala se roztřeseně. Nechápavě zamrkal. Neustále ho něčím překvapovala.

"Proč bych neměl?"

"Nevíš, co bude," zašeptala. "Bála jsem se… že bych ti třeba překážela. Když Jarit… když už mě nehledají, už jsem v bezpečí. A tys řekl…"

"Že tě dostanu do bezpečí," souhlasil. Pak zavrtěl hlavou. Kdesi během jejich společné cesty se věci změnily. Jeho původní plán skutečně zněl pomoci jí najít bezpečné útočistě a jít si po svých, jenže v průběhu času, aniž by si všiml, kdy se to stalo, ji přijal do svého života. Už si nedokázal představit, že by ji neměl vidět vyrůstat. Nebyla už jen dítě, kterému slíbil pomoc. Pomohli si vzájemně, ona jemu možná víc, než si přiznával.

A oba si zasloužili rodinu.

"Jasně, že s tebou zůstanu," ujistil ji. Nejprve ztuhla, pak přidušeně vykvikla a vrhla se mu kolem krku. Neobratně ji objal nazpátek. Pořád působila stejně drobně a křehce, jako by se každou chvíli mohla vytratit.

Znovu si vybavil její vyprávění. Byla silnější, než vypadala, bylo v ní víc, než na co by ji člověk odhadl. Ale pořád byla jenom dítě, dítě, které si zasloužilo domov, bezpečí a kamarády, ne jen neustálé skrývání, útěky a strach.

Nemohl jí zaručit "normální" život. Sám nic takového už dávno neznal. Ale aspoň trochu zlepšit jejich situaci mohl.

"Myslím, že se sem hodíme," ozvalo se z náramku vedle jeho ucha. Její myšlenky se očividně ubíraly stejným směrem, jako ty jeho.

"Možná," přisvědčil potichu a jemně ji od sebe poodstrčil, aby se mohl nadechnout. "Za pokus to stojí ne?"

A mně nezbývá, než vám popřát krásné Vánoce! Ať večer pod stromečkem najdete to, co jste si přáli, a ať si dnešní den i zbytek prázdnin užijete. Snad se vám tenhle trochu nevánoční předvánoční příběh líbil - a třeba jste v něm něco tak trochu vánočního přece jenom našli, protože Vánoce by neměly být jenom o připalování cukroví, nákupní horečce a mordování kaprů.

Tak šťastné a veselé ❤️