"Takže máte v patách ty, kdo stojí za Jaritem. To zní jako průs…" Mužův pohled krátce zalétl k dívce, sedící u stolu kousek od nich a ozobávající velké červené jablko, a na poslední chvíli svoje vyjádření upravil. "Průšvih. Myslíš, že vás budou pronásledovat sem?"

"To nemám tušení. Promiň, Nicku," zavrtěl Matias hlavou. Zamyšleně žvýkal kus suchého pečiva a hleděl na dávného přítele.

"Cos moh' dělat jinýho? Umřít?" odtušil suše a poklepal na stůl. "Já neříkám, že z toho mám radost, ale ničemu bys neprospěl, kdybys nepřišel. A ze všeho nejmíň tý malý."

"Hmm. Máš to u mě."

"Jasně. Až bude po všem, pozveš mě do hospody," zasmál se Nick. To donutilo k úsměvu i jeho.

"Vzhledem k tomu, že nepiješ, by mě to nevyšlo moc draho."

"Co ty víš," ušklíbl jeho přítel. "Limonáda taky něco stojí. Navíc…"

"Je to jeden z nich, viď?"

Pohledy obou mužů se obrátily k dívce, do té doby mlčky sedící stranou. Ukázala na Nicka.

"Je z Kieronu, viď? Je jako ty."

Matias se zamračil. Neměla jak to zjistit. Nic takového nezmiňovali. A přesto vypadala, že si je svým tvrzením naprosto jistá.

"Jo," přikývl nakonec Nick a jeho veselí se vytratilo. Obrátil se na druhého muže.

"Matiasi," oslovil ho naléhavě, "máš vůbec tušení, k čemu ji na Jaritu vypěstovali? Dali do výzkumu těžký prachy. Co je vlastně zač?"

"Je to především dítě," odvětil a hlas mu ztvrdl. "Nezáleží na tom, k čemu ji chtěli oni."

Nick zvedl ruce na obranu.

"Nemyslel jsem to zle. Jen… vůbec tě to nezajímá? Nechtěl bys to vědět?"

"Ne."

"Koukej, pokud já vidím, je zčásti…"

"Nech toho," vyhrkl. "Nech ji být. Nepleť se do toho."

"Nech ho mluvit," překvapil ho prosebný tón, linoucí se z dívčina náramku. "Nemyslí to zle."

Tázavě se k ní obrátil, ale nevypadala, že by k tomu měla co víc říct. Seděla na místě a dál ozobávala jablko, jako by se jí to prohlášení vůbec netýkalo. Pozvedl obočí.

"Tak teda prosím," pokrčil rameny směrem k Nickovi a věnoval dívce poslední udivený pohled.

"Z velký části je člověk, ale řekl bych, že bude mít i geny harpyjí. To by mohlo být ono," pustil se druhý muž do úvah. "Harpyje jsou známý tím, že mají něco jako slabý telepatický schopnosti."

"Čtení myšlenek?" Matias se zamračil. Tohle ho začínalo zajímat - a trochu znepokojovat.

"Ne tak docela. Spíš emocí. Něco jako silná intuice." Obrátil pohled k dívce. "Mám pravdu, Al?"

Pomalu přikývla.

"Cítím pocity," přiznala. "Trochu… záměry. Že mi Matias neublíží. Že vědci z laboratoří měli strach. Že ty chceš pomáhat. A další."

"Fíha!" Matias překvapeně vydechl. Prozatím její postřehy ohledně lidí okolo považoval spíš za dobrý odhad a všímavost. Nenapadlo ho, že to byl záměr Jaritu.

"Harpyje jsou sice jedni z nejošklivějších tvorů galaxie, ale mají rozvinutou empatii. Myslím, že u Aletovain ji prostě posílili."

"Tolik úsilí proto, aby dokázala poznat, jaký má kdo záměry?" zeptal se pochybovačně, ale už když to řekl, bylo mu jasné, jak hloupě to zní. Mohla by být silná zbraň, pokud by ji měli pod kontrolou. Zjistit skryté záměry okolí, to se mohlo hodit ledaskomu.

"Měli bychom jít dál," připomněl a pokusil se tím svá předchozí slova zamluvit. Nick pouze zavrtěl hlavou.

"Potřebujete si odpočinout. Oba."

"Nechceme ti způsobit potíže," namítl, i když celé jeho vyčerpané tělo netoužilo po ničem jiném než několika hodinách nerušeného spánku mimo subprostor a lodě plné dalších lidí, kterým nemohl věřit. "Nemám představu, jak dlouho jim může trvat, než nás najdou."

"Tak jinak," vzdychl muž. "Před necelou hodinou jsi málem natáhl brka, nehledě na možný předávkování zakitasinem, takže trvám na tom, že si tě nechám na pozorování. Aspoň deset hodin."

"To nemyslíš…"

"Jestli chceš, klidně si zmiz. Ale bude to proti nařízení doktora."

Rozhodil rukama. V podstatě mu nic nebránilo sebrat se a odejít. Až na to, že naštvat zrovna Nicka nevypadalo na nejlepší nápad. Odfrkl a položil si nohy na stůl.

"Fajn. Až ti na dveře zaklepou ozbrojenci, nestěžuj si."

"Slibuju, že nebudu," zašklebil se jeho přítel. Chystal se ještě něco dodat, jenže v tu chvíli se z chodby ozvalo nové bušení na dveře. Všechny pohledy zamířily tím směrem. Aletovain vydala jakési tlumené vypísknutí, poděšený zvuk, který u ní Matias ještě neslyšel.

Nakonec to byl Nick, kdo se zvedl a zamířil k oknu. Ostražitě nadzvedl záclonu, ale pak se mu po tváři rozlil úlevný úsměv.

"To je jen Braith. Nejspíš ji zase trápí záda. Počkejte tady." Na odchodu se ještě otočil a věnoval Matiasovi nesouhlasný pohled. "A ty nohy ze stolu."

Pak vyklouzl na chodbu a zavřel za sebou dveře do jídelny - tlumeně slyšeli přátelský rozhovor dvou osob, mířících do Nickovi ordinace. Za chvíli cvakly druhé dveře a oddělily je tak od zvuku hlasů úplně.

Matias v duchu zavrtěl hlavou, poslušně spustil nohy na zem a na jejich místo si opřel alespoň lokty. Aspoň někdo z nich si očividně našel smysluplnou práci.

"Co je zakitasin?"

Škubl sebou, když mu do ruky narazil malý předmět, ze kterého se se vší vážností linula ona otázka. Obrátil zrak na jejího původce. Dívka mu pohled oplácela, s pevným odhodláním ve žlutých sovích očích.

Povzdechl si. Bývaly časy, a nebylo to tak dávno, kdy by se zeptat neodvážila. Málem mu začínaly chybět.

"Jedna látka," začal a poslal jí náramek po stole zpátky. Obratně ho zachytila.

"Prostě… taky nejsem stoprocentně člověk. Spíš takovej mix, čert ví čeho všeho vlastně. A na rozdíl od tebe trochu nepovedenej."

"Vyrobili tě?"

"Ne. Teda, svým způsobem jo, ale…" Cítil, jak v obličeji rudne. Do vysvětlování tohohle se pouštět nehodlal. "Prostě jsem se normálně narodil," shrnul to neobratně.

"Jde o to, že mámina rasa je na zakitasinu závislá. Jejich těla si ho vyrábí z potravy nebo z tukovejch zásob, a je podmínkou pro fungování celýho metabolismu. Jenže táta byl člověk - aspoň ze značný části. A když se blbě namíchaly geny, dopadlo to… no, takhle. Sice zakitasin potřebuju, ale přirozeně ho vyrobit nedokážu a hotovej se v těle neukládá. Zároveň se dost blbě shání, takže bez Nicka bych byl slušně řečeno v háji."

Pokrčil rameny. "A to je tak zhruba všechno. Příroda je občas taky pěkná svi... to je fuk."

Všiml si, že Aletovain zamyšleně točí náramkem po stole.

"Teď už budeš… v pohodě?" zeptala se s obavou po chvíli. Pousmál se.

"Ale jo. Řekl bych, že nakolik to jde."