Nemohl usnout.

V duchu si procházel veškerá doporučení, která kdy slyšel. Nevysiluj se. Neplýtvej energií. Utlum tělo. Nejez, trávení je moc náročné. Zklidni dech. Odpočívej. Medituj. A ideálně spi.

To poslední se s vědomím ubývajícího času plnilo jen těžko. Musel si přiznat, že začíná mít strach. Předchozí prášek mu vydržel kolik - patnáct hodin? Podle údajů na obrazovce zbývalo do cíle jejich cesty víc než dvakrát tolik.

Zaťal zuby a převalil se. Musel to zvládnout. Když ne kvůli sobě, tak kvůli Aletovain. Nemohl ji nechat znovu samotnou.

Zavřel oči a pokusil se zklidnit dech. Za běžných okolností dokázal usnout docela rychle. Na svých cestách narazil na desítky ubytoven, některé podstatně horší než jiné, ale ať už se pod postelemi proháněly krysy, okolo chrápali spolunocležníci nebo protékal strop, málokdy míval se spánkem problém.

Neklidně se převalil. Tohle bylo očividně něco trochu jiného.

Po čase, který mu připadal jako věčnost, konečně upadl do čehosi, co se dalo považovat aspoň za polospánek - nevydržel mu však dlouho. Asi o dvě hodiny později ho znovu probudil jakýsi šramot. Zamžoural do tmy a zaznamenal dívčí postavu, sedící na protější posteli zády k němu. Překvapeně pozvedl obočí.

"Al?"

Škubla sebou, jako by se zvuku jeho hlasu lekla, a otočila se.

"Proč nespíš?" zeptal se mírně. Odvrátila pohled, přitáhla si kolena k tělu a opřela se o stěnu za sebou. Pak se dotkla náramku, aby ho aktivovala.

"Zdál se mi špatnej sen."

"To se občas stane každýmu," odvětil mírně. Zavrtěla hlavou.

"Zdálo se mi, žes umřel," zašeptala. "A taky o všech ostatních."

Vzdychl. Měla toho za sebou hodně - a navíc byla jen dítě.

"Už je to pryč," pokusil se ji uklidnit. K jeho překvapení přikývla.

"Já vím."

Zvedla hlavu a upřela na něj překvapivě pevný pohled. Zdálo se, jako by žluté soví oči ve tmě zářily.

"O čem se zdá tobě?"

"Cože?" Zamračil se. Tuhle otázku nečekal.

"Říkals, že špatný sny se zdají každýmu. O čem jsou ty tvoje?"

Zaraženě se zahleděl do tmy. Jeho noční můry nebyly něco, o čem by chtěl s kýmkoliv mluvit, natožpak s dítětem.

"O občanský válce na Kieronu," odvětil nakonec. "Skončila asi dva roky potom, co ses narodila."

Dívka ho dál mlčky upřeně sledovala. Ušklíbl se. Tak snadno se očividně vykroutit nemohl.

"Kieron byl vždycky rozdělenej na dvě prakticky samostatný provincie. Na kontinentu se nacházelo hlavní město, uprostřed pevninský provincie, a zbytek světa tvořil ostrovní provincii, složenou z tisíců menších i větších ostrovů.

Nedá se ani přesně určit, jak přesně ten konflikt začal, ale provincie se těžko snášely odjakživa. Říkalo se, že ostrovani využívali cizí dělníky jako levnou pracovní sílu. Ti se začali bouřit, mísní policie je rozehnala. Vláda se snažila situaci zklidnit a uzákonila minimální mzdu, což ostrovany namíchlo. Pak začaly první potyčky na pobřeží.

Každá provincie měla vlastní ozbrojený složky a ty najednou stály proti sobě, místo aby spolupracovaly. Válka se posouvala doprostřed kontinentu, směrem na hlavní město. Každej z pevniny, kdo mohl, vstoupil do armády, aby ho pomohl bránit. Jenže ostrovanů bylo víc. Postupně nás vytlačili, ovládli planetu a donutili většinu lidí z kontinentu utéct - pokud je rovnou nezabili."

Nepřítomně se zahleděl před sebe. Tak nějak to bylo. V kostce. Znělo to cize, jednoduše. Zcela jinak, než jaké to bylo ve skutečnosti.

"Tebe vyhnali?" zeptala se Aletovain a vytrhla ho tak z myšlenek. Zavrtěl hlavou. Tohle byl hlavní problém.

"Přidali jsme se k armádě ještě jako studenti. Prostě jsme si řekli, že pomůžeme chránit kontinent, svůj domov a to všechno. Asi tři roky po začátku války mi zabili rodinu. Zbyli jsme jenom já a sestra, ale bojovali jsme dál, za všechny ostatní. Pak, pár měsíců před ovládnutím města, dostali i ji, a když pak město padlo, zůstal poslední zbytek pevninský armády v jediný nedobytý pevnosti.

Měli jsme ji bránit, jenže… dostal jsem strach. Už nebylo za co bojovat. Spolu s dvěma dalšíma klukama jsme se sebrali a utekli odtud, povedlo se nám vyplížit ven a dostat se z planety spolu s uprchlíkama. Mysleli si o nás, že jsme hrdinové. Jenže ve skutečnosti jsme byli jenom zbabělci, co neměli odvahu zůstat až do konce."

Odmlčel se. Myslel na muže a ženy, které tenkrát opustil. Na jejich smutek a odhodlání, na jejich smíření s nevyhnutelným. Byli příliš hrdí na to, aby se vzdali nebo utekli, i když to, za co bojovali, leželo v troskách.

"Tu pevnost dobyli o měsíc později. Popravili všechny, koho tam našli."

Ještě chvíli zůstal sedět bez pohnutí. Nikdy dřív tohle nikomu nevyprávěl. Nikdy dřív neměl pocit, že by měl. Jenže pokud to Al chtěla vědět… no, měl dojem, že na to má právo, i když si nemyslel, že by to pro ni bylo zrovna vhodný příběh.

"A ti dva kluci, co utekli s tebou?" zeptala se. Pokrčil rameny.

"Šli si vlastní cestou. Každej jsme s tím vyrovnal po svým."

Dívka vypadala, že nad jeho slovy přemýšlí.

"Kdybyste tam zůstali, umřeli byste taky," podívala se na něj a naklonila hlavu. "Proč má být špatně, že jste utekli?"

"Protože všichni ostatní tam zůstali. Bojovali, nebo to aspoň zkusili," pokusil se to vysvětlit. Aletovain zavrtěla hlavou.

"Jsem ráda, žes utekl," zamumlala. Pak párkrát zamrkala. "Máme něco k snídani? Mám hlad."