"Al, posloucháš mě?"

Přidřepl k dívce a položil jí ruku na rameno. Choulila se v trávě a odmítala zvednout hlavu. Chtěl jí dát čas, jenže ten neměli. Netušil, jak dlouhá doba uběhla od stanovení desetiminutové lhůty, ale bylo mu jasné, že vznášedlo se může objevit každou chvíli.

Nebo jiná hlídka. Neměl vůbec představu, kolik lidí mohou nasadit na nalezení jednoho dítěte, ale zřetelně byli odhodlaní získat ji zpátky.

"Jsi v pořádku?" oslovil ji znovu. "Bolí tě něco?"

Mírně zavrtěla hlavou, ale zůstávala skrčená v těsném klubíčku. Něco ho napadlo. Vytáhl z kapsy náramek, teď zcela tichý, a přistrčil ho dívce.

"Tohle budeš chtít asi zpátky," poklepal jí na rameno. To konečně vyvolalo reakci. Opatrně natáhla ruku a předmět přijala. Pevně si ho přitiskla k hrudi, jako znovunalezenou oblíbenou hračku.

"Budeme muset jít," upozornil ji. "Přiletí sem jejich vznášedlo."

Znovu přikývla, posadila se a zvedla hlavu k němu. Pohled jí padl na jeho špinavé oblečení. Škubla sebou.

"Krev," ozvalo se z náramku šeptem, přecházejícím v paniku. "Krev, krev…"

"Al, to nic není," pokoušel se jí uklidnit, ale zavrtěla hlavou. Působila, že ho ani nevnímá.

"Krev…"

"Aletovain!" Zvýšil hlas, popadl ji za ramena a lehce s ní zatřásl. Překvapeně zamrkala. "Nic to není. Jenom mě škrábnul. Musíme odtud zmizet, dobře?"

Nechala se vytáhnout na nohy a podívala se na trojici mužů.

"Jsou… mrtví?"

"Nevím," odvětil. Rána do hlavy, kterou schytal první z nich, možná mohla stačit na rozbití lebky. Jenže pravdou bylo, že to ani vědět nechtěl.

Nervózně zacvakala zobákem. Natáhl k ní dlaň a vzal její ruku do své.

"Ve městě budou další," upozornil ji a znovu jí přetáhl přes hlavu kapuci. "Půjdeme do doků. Zmizíme z planety."

Kývla, a tak rychle zamířili zpátky do města. Sotva zahnuli za první roh, uslyšel, jak se do prostoru za nimi snáší vznášedlo. V duchu nevěřícně zavrtěl hlavou a ucítil, jak dívka sevřela jeho dlaň pevněji. Tohle bylo těsné.

Postupovali s novou ostražitostí, opatrně nahlížel za každý roh a pečlivě kontroloval každou ulici, do které se chystali vstoupit. Aletovain nemluvila, zřejmě byla stále v šoku. Znovu si připnula náramek a všiml si, jak se ho čas od času dotýká, jako by se chtěla ujistit, že tam pořád je.

Z dálky zahlédli několik dalších hlídek ozbrojenců, bez jakýchkoliv znamení, podle kterých by bylo možné určit jejich příslušnost. Naštěstí se jim však úspěšně vyhnuli a brzy se dostali k dokům.

Krajně neochotně zvolil nejrychlejší, ale zároveň nejdražší způsob dopravy a věnoval přes polovinu zbývajících úspor na čtyřdenní zapůjčení maličké lodi pro dvě osoby, s možností vrácení v jakémkoliv doku v okolí. Překontroloval, jestli se jeho aktuální cíl nachází v dostupném okruhu, a vyložil peníze na pult. Nechal si nahrát přístupové údaje na kartu a zamířil k označenému plavidlu.

Prostor uvnitř byl zařízen jednoduše - dvě vyklápěcí postele ve stěnách, několik polic, k zemi přišroubovaný stůl se dvěma židlemi, kuchyňský kout a oddělená koupelna se záchodem. Původní řídící kabina se nacházela za uzamčenou zábranou a jediný přístup představoval displej pro zadání cíle cesty.

Nechal zvednout plošinu, odložil batoh na zem a nastavil cíl. Motory ožily, celá loď se začala chvět. Chvíli sledoval na displeji obraz z vnějších kamer, ukazující, jak se loď zvedá z povrchu planety.

"Zachránils mě," ozvalo se za ním. Otočil se k dívce, téměř nehnutě stojící uprostřed prostoru.

"Slíbil jsem to," odvětil a přešel k ní. Zavrtěla hlavou.

"Pořád jsem křičela," zašeptala. Znovu ho překvapilo, jak věrně dokáže hlas, vycházející z náramku, vyjádřit emoce. "Doufala jsem, že mě uslyšíš. Že přijdeš. Zakázali mi volat nahlas, ale křičela jsem v duchu. A oni… zahodili ten náramek. Vzali mi ho a já pořád křičela, abys mě slyšel…"

Znovu se roztřásla. Pomalu a váhavě přistoupil blíž a objal ji. Zabořila mu tvář do košile. Cítil, jak jí splašeně buší srdce prožitým šokem.

"No tak," pohladil jí po hlavě. "Slyšel jsem tě. Už je to dobrý."

Překvapilo ho, že ji zřejmě napadlo to samé, co jeho. Možná to nebyl původní plán, ale nápad s náramkem rozhodně zabral.

"Ale lhala jsem ti. Že o mě neví," zamumlala zoufale. "Utekla jsem, víš."

"Chceš o tom mluvit?"

Čekal odmítnutí, ale místo toho lehce přikývla. Vysmekla se mu a posadila se ke stolu. Vytáhl z batohu blok s tužkou a podal jí ho - kreslení ji uklidňovalo, pokud věděl.

Otevřela blok, ale tužku nechala zatím ležet. Hleděla před sebe s nepřítomným výrazem, nepodívala se na něj, ani když si přisedl na druhou židli.

"Když přišli vojáci, měli jsme odletět pryč. Bylo nás… bylo nás víc jako já. Různých. Spousta dalších tam zůstala a…" Zavrtěla hlavou. Došlo mu, že i k ní se nejspíš dostaly fotky toho, co z Jaritu zůstalo.

"Vědci byli nepříjemní. Vzteklí a suroví, úplně jiní, než jsme je znali. J… jeden z nás je zaslechl říkat, že možná budou muset ukončit všechny projekty. Došlo nám, co tím myslí, a když jsme přistáli, zkusili jsme utéct."

Přikryla náramek druhou dlaní, jako by tím chtěla zmírnit pravdu, která měla přijít.

"Zabili je," zašeptala a sklopila hlavu. "Otevřeli jsme loď a zkusili utéct… a pak byla všude krev. Prolezla jsem pod lodí na druhou stranu, utekla a schovala se tak, aby mě nenašli. Věděla jsem, že budou hledat. A potom jsi přišel ty a já se bála, že když ti to řeknu…"

Pevně sevřela prsty kolem náramku, až jí klouby zbělely.

"Neměla jsem ti lhát," ozvalo se tlumeně.

"Na tom, co jsem ti slíbil, to nic nezměnilo," ujistil ji. "Pořád se hodlám postarat o to, abys zůstala v bezpečí."

Překvapeně zvedla pohled.

"Ale…"

"Myslíš, že bych pro tebe jinak přišel? Že bych riskoval život, abych tě dostal zpátky? Al, já tě chápu. A ať se ti stalo cokoliv, nic to nezmění na tom, že nedovolím, aby ti ublížili. Ani Jarit, ani nikdo jinej."

Chvíli ho sledovala, jako by se snažila odhadnout, jestli to myslí vážně. Myslel. Nebyl si přesně jistý, kdy se to stalo, ale získala si ho a on byl ochotný udělat cokoliv, aby ji ochránil, i když se to momentálně zdálo téměř neuskutečnitelné.

Zvedla ruku z náramku a přistrčila zápěstí k němu.

"Mám tě ráda, Matiasi."

"Já tebe taky," odvětil. Nenápadně zamrkal a v duchu sám nad sebou zavrtěl hlavou. Tvrdý nájemný dělník by se neměl nechat rozházet několika slovy malého dítěte.