Bezhlavě vyrazil z úkrytu, s plánem, který rozhodně nevypadal příliš nadějně. Myslel na jedinou věc, na jedinou osobu - na Aletovain, bezmocně a zoufale stojící mezi svými vězniteli. Vložil do svého útoku všechen vztek, který vůči nim cítil, veškerou nenávist k Jaritu, stupňující se od chvíle, kdy dívku našel.

Musel ji před nimi ochránit. Musel ji dostat do bezpečí. Znovu měl za co bojovat. Teď bylo na čase si připomenout, jak bojovat.

"Al, k zemi," křikl, když se vyřítil ven. Její reakce si však už nevšímal - nemohl si dovolit rozptýlení.

Nejbližší z mužů se nestačil ani otočit, když ho kus trubky zasáhl s uspokojivým křupnutím do přilby. Dost možná mu zachránila život, přesto rána stačila na to, aby se v bezvědomí poroučel k zemi.

Jeho kolega s volnýma rukama a vysílačkou udělal jedinou osudovou chybu - neutekl. Místo toho se rozeběhl k Matiasovi, což vedlo k nevyhnutelnému. Improvizovaná zbraň znovu zasvištěla vzduchem a narazila do mužova břicha.

Tlumeně hekl, zhroutil se na zem a schoulil se do klubíčka. Vesta ho zřejmě příliš neochránila.

Obrátil se k poslednímu protivníkovi. Al jeho pokyn očividně pochopila nejlépe, jak mohla. Povolila v kolenou a celou vahou se pověsila na muže, který ji držel, čímž tím ho vyvedla z rovnováhy a zabránila mu tak zúčastnit se potyčky.

Vztekle ji odstrčil stranou, až odlétla ze zbytku vydlážděného prostoru na okraji města a přistála v trávě. Pak obrátil svou pozornost k Matiasovi. Viděl, co se stalo. Jenže ti dva hlupáci z jeho doprovodu se nechali překvapit. Stál před ním obyčejný člověk, civilista. Možná vzteklý, silný a s nepříjemně velkým kusem železa v ruce, ale pořád jen normální chlap. Nic, s čím by si nedokázal poradit.

Po tváři se mu roztáhl krutý úsměv.

"Seber se a uteč," nadhodil. "Tohle se tě netýká. Ta holka ti nepatří."

"Je to dítě. Nepatří nikomu," namítl Matias. Snažil se krotit svůj vztek, ale šlo to jen stěží. Nenávist v něm probublávala spolu s odhodláním. Vzpomínky mu tentokrát nebyly na obtíž. Pomáhaly mu.

Býval voják. Uměl bojovat. A taky uměl odhadnout svého nepřítele, a i když viděl, že je silný, všiml si zároveň jeho přehnané sebejistoty. To mu mohlo pomoci.

"Očividně netušíš, o co tu jde," ušklíbl se ozbrojenec. Pak se bez varování pohnul - vyskočil proti němu a za letu vytrhl z pouzdra nůž. Kov zazvonil o kov a na zem se sneslo několik šupinek rzi.

Matias pod náporem mírně ukročil a zapřel se, železnou trubku držel oběma rukama před sebou. Škubl pažemi a uhnul, když nůž jeho protivníka sklouzl stranou. Získal tak trochu času, aby změnil držení a chytil improvizovanou zbraň na jednom konci jako jakýsi kyj, či s trochou fantazie meč.

Pokusil se o sek, ale i druhý muž byl rychlý. Přiblížil se a donutil ho tak ustoupit - delší zbraň neměla při tak malém manévrovacím prostoru šanci nabrat dostatečnou hybnost.

Koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb na zemi. Ozbrojenec, kterého prve zasáhl do břicha, se pomalu začínal vzpamatovávat. Stále ležel, ale v ruce držel laserovou pistoli a pokoušel se zamířit.

Udělal krok do strany a jediným dupnutím jeho snahu ukončil. Muž zařval, když podrážka dopadla na jeho zápěstí, zbraň pustil a znovu se zkroutil bolestí. Matias se nevesele ušklíbl. Nedělalo mu to radost, ale tihle lidé mu moc jiných možností nedávali.

Poslední protivník se znovu přiblížil a on neochotně uznal, že železná trubka není pro boj na tak krátkou vzdálenost vhodná. Skvěle mu posloužila při náhlém útoku, ale byla těžká a neohrabaná a teď mu začínala být spíš na obtíž. Ukročil a odhodil ji z dosahu, pak se znovu vrhl do boje.

Bývalý kieronští vojáci nebyli nadarmo najímáni jako vrazi a zabijáci. Úroveň jejich boje na blízko byla pověstná, a přestože on sám nepatřil zdaleka na špici, v boji muže proti muži mu to poskytovalo jistou výhodu.

Ozbrojenec švihl nožem a zasáhl ho do předloktí, jenže znovu podcenil jeho rychlost. Matias ho popadl za zápěstí a zkroutil mu paži do takového úhlu, až ho přinutil zbraň upustit. Zachytil ji druhou rukou a ucítil slabý pocit vítězství.

Muž si zřejmě uvědomil, že se situace obrací v jeho neprospěch, a provedl poslední zoufalý pokus získat navrch. V panice nicméně polevil v ostražitosti.

Nůž se znovu mihl vzduchem a jeho rukojeť dopadla na ozbrojencův spánek. Matias ho od sebe odstrčil a nechal ho dopadnout na zem.

Vydechl a rozhlédl se. Dokázal to. Necítil žádné uspokojení, jen úlevu.

Přešel k muži, který jako jediný z trojice zůstal při vědomí a který se právě natahoval po vysílačce. Odkopl ji z jeho dosahu a pro jistotu na ni ještě dupl - ucítil pod podrážkou uspokojivé křupnutí.

"Ať tě to ani nenapadne," upozornil ho. Sebral ze země jeho laserovou pistoli a zastrčil si ji za opasek. Přeci jen, pořád ještě se museli dostat skrz město k dokům, a on neměl tušení, kolik dalších hlídek se tam může pohybovat.

Pak se obrátil a konečně vyrazil k dívce, která se ještě pořád choulila v trávě, kam ji během střetu odmrštili. Prozatím ji osvobodil. Teď se musel postarat, aby to tak taky zůstalo.

Pfú... Ahojky! Tahle kapitola je docela solidní maglajs, protože prostě nevím, jak popisovat bojové scény a rvačky, ale snad se v tom dá aspoň trochu orientovat - v mojí představivosti jim Matias prostě namlátil, no :)

Užívejte předvánoční čas a mějte se krásně!